Koncert Filharmonie Brno a Milana Paľy byl mimořádně vydařený

Filharmonie Brno s houslistou Milanem Paľou uvedli ve čtvrtek 9. března 2023 v Janáčkově divadle program Schnittke & Rachmaninov. Výkon Milana Paľy i orchestru byl oceněn dlouhotrvajícím potleskem vestoje a zanechá v posluchačích dlouhodobý dojem. Koncert v přímém přenosu odvysílal Český rozhlas Vltava.

Přiznám se, že jsem šla na koncert Filharmonie Brno především kvůli excelentnímu houslistovi Milanu Paľovi (1982). Tohoto interpreta není třeba příznivcům klasické, zejména soudobé hudby představovat. Je fascinujícím, komplexně disponovaným umělcem. Hraje se zápalem a současně s intelektuálním nadhledem. Je o něm známo, že nerecykluje kmenový repertoár, ale vyhledává zajímavé, málo obvyklé skladby, náročný soudobý repertoár, který si kriticky prostuduje, popřípadě konzultuje se skladateli. Je proto i interpretem vyhledávaným autory (uveďme například Františka Gregora Emmerta, Mariána Lejavu, Ádáma Kondora, Erkki-Sven-Tüüra, Ivana Josipa Skendera a další). S Filharmonií Brno nahrál i na YouTube dostupný Schnittkeho 3. houslový koncert.

9. března 2023 zazněl v Janáčkově divadle v Brně Schnittkeho 4. houslový koncert za řízení šéfdirigenta orchestru Dennise Russella Daviese. Orchestr hraje v kompozici rovnocennou roli – interpersonálně řečeno jak partnera, tak soupeře, mimoběžné či rozpadající se entity nebo pohlcující, těžko předvídatelné masy. Výkon přenášel živě Český rozhlas a je dostupný v záznamu na stránkách stanice Vltavy.

Alfred Schnittke (1934–1998) byl autorem velmi vzdělaným. Sám pojmenoval svůj přístup jako „polystylový“, a to nejen v mixování typických stylotvorných postupů a citací z různých dob a žánrů, ale i skladebných technik. Začleňuje také zašifrované odkazy na jména skladatelů, včetně vlastního. Zvukové bloky spojuje jak střihem, tak vrstvením, často vzájemně stylově, nebo tonálně autonomních pásem v napjatém poměru. Zvukový obraz je pregnantně ostrý a ve chvíli se rozpadá, aby se zase nečekaně v některé úrovni začal zaostřovat. Posluchač těžko předvídá vývoj, ale vše je výrazově srozumitelné. To je na autorovi pro část publika určitě poutavé, a pro někoho dokonce i úlevné (podle experimentální zkušenosti psychologa Iva Hanela).

Schnittke napsal v roce 1977: „Sním o utopii jednotného žánru, kde by fragmenty z vážné hudby a fragmenty z populární hudby nebyly rozptýleny bezdůvodně, ale byly by základními prvky různorodé hudební reality.“ Tento citát o potřebě využívat hudební jazyk potenciálně všemi prostředky v zacílení na význam a výraz dobře koresponduje s autorovou praxí ve filmové hudbě, která, pokud je brána poctivě, skutečně vede skladatele k situační diverzifikaci hudebních prostředků, technice střihu, nebo technice prolnutí, přiblížení a oddálení, subjektivizace a zcizení, které také Schnittke používá.

Skladatelův 4. houslový koncert z roku 1984 je vřazován odborníky do jeho třetího období po roce 1975. Je věnován jeho příteli, houslistovi Gidonu Kremerovi. Premiérován byl na 34. Berlínském festivalu 11. září 1984 právě Gidonem Kremerem a Berlínskou filharmonií, řízenou Christophem von Dohnányim.

Koncert má čtyři věty – Andante, Vivo, Adagio a Lento. K tradici žánru poukazuje charakter témat a sumarizace materiálu v poslední větě (nikoli práce s ním) a v podstatě heroické postavení sólového nástroje. Orchestrace obsahuje nástrojové posílení perkusí, basových dechů, začlenění altsaxofonu, celesty, cembala a preparovaného klavíru.

U Schnittkeho koncertu se nabízí symbolický výklad koncertu jako vztahu jednotlivce – sólisty (nezvěme ho „hrdinou“) k celku (orchestru), který někdy reprezentuje lidské společenství, jindy jakousi osudovou entitu, která na „hrdinu“ nečekaně dopadá a rozkládá, nebo dokonce pohlcuje jeho integritu. Pro přiblížení dynamiky a výrazové pestrosti skladby: První věta Andante se otevírá osmi tóny dominujících zvonů s šifrou jména Gidona Kremera, kterou vystřídá klidné téma dřev a horny v As dur. Jako by nastupovala tradiční expozice tématu, ale už nervní vstup houslisty předznamená clustrový vpád jakési zlé chaotické síly (orchestru), která ovšem nečekaně vymizí a housle se mohou vrátit k snivé romantické melodii v harmonii s orchestrem. Sólistovy trylky v pianissimu opět přinášejí úzkost, která se mění v paniku. Dechová sekce replikuje klid, do zvuku vpadává neorganický zvuk saxofonu. Nálady se mění. V průběhu celého koncertu vystupují dvě typicky romantická témata. Skladatel je údajně, podle interpreta, nazval „nalíčenými mrtvolami.“ Paľa jim nicméně dodal tak krásný výraz „nalíčení“, že zněly živě nostalgicky. Přes všechny traumatizující pasáže končí nakonec první věta v pianissimu melancholického zpěvu houslí nad sonickou hladinou orchestru.

Druhá věta Vivo je překvapivě naprosto odlišná. Má formu passacaglie, je vysoce virtuózní. Houslista v rychlém tempu věty hraje šestnáctinové „moto perpetuo“, které přebírá klarinet. Forma už ze své podstaty stále graduje. Kontinuálně nastupuje opět toužebná melodie houslí. Vše se bez přestávky žene vpřed. V plénu se ztrácí zvuk sólisty („hrdina“ je symbolicky pohlcen), hraje už jen jako vedená loutka bez vyluzovaného zvuku (cadenza visuale). Když se vrací, zvuk je bez vibrata, ale v duu s klavírem se mu vrací síla.

Adagio mixuje od začátku věty barokní způsob (housle doprovází nástroje ve stylu basso continuo) s romantickým. Stále se střídají témata exponovaná už v první větě v různé orchestraci a výrazu. Střídá se také výraz usebrání s postupným nebo zlomovým pádem do hlubin stínu, harmonické scelení se zvukem orchestru s naprostým oddělením do samoty sólového „hrdiny“, které ústí do konfliktu nebo rozpadu, nicméně nakonec věta opět spočine jakýmsi harmonickým smířením.