Koncert Jonathana Powella ke Skrjabinovu 150. výročí je nezapomenutelný

Koncert trval s přestávkou bezmála tři hodiny, kdy Jonathan Powell nejenže zahrál všechny sonáty zpaměti a ve skvělém technickém i výrazovém provedení, ale po dvou hodinách byl ochoten ještě nadšenému publiku nabídnout další tři přídavky. Výkon pianisty nebyl však jen heroickým činem, ale především nesmírně poutavou procházkou dílem velkého ruského skladatele Alexandra Skrjabina (1872–1915). Skladatelský odkaz autora zařazujeme do pozdního romantismu a rodící se polystylovosti 20. století. Alexandr Skrjabin byl o polovinu generace mladší než Gustav Mahler (1860–1912), do Skrjabinovy generace spadal například náš Vítězslav Novák (1870–1949). Stejně jako uvedení autoři i ruský skladatel hledal východiska, ze kterých by se romantismus odrazil k nové hudební výrazovosti. Prostorem pro realizaci svých idejí našel především v klavíru, neboť koncertně vystupoval, též vyučoval, a tak logicky si mnoho svých skladeb také prováděl na koncertech. Inspirace hledal především ve svém duševním životě. Jeho neurotická interpretace vlastních skladeb se však v mnohém odlišovala od kreací dnešních klavírních specialistů, kteří našli v jeho dílech mnoho poetiky, o které patrně ani sám nevěděl. Skrjabin vyznával ve svých skladbách tradici robustního romantického klavírního myšlení s bohatou akordickou sazbou, brilantní pasážovou technikou, tedy počítal s takovým zvukem klavíru, který je díky pedalizační technice rozeznělý v celém rozsahu. Uvedené atributy dodržoval i v době svých velkých stylových proměn v oblasti tónového materiálu a organizace hudební stavby. Aspekty „široké“ klavírní sazby byly ve 20. století a později postupně poněkud oklešťovány, výboje Skrjabina v jiných oblastech hudebního utváření se však jeví jako životaschopné.

Desítku autorových sonát rozděluje časový interval, kdy se obrací k velkým vzorům a kdy se od jejich vlivu oprošťuje. Projevuje se to nejenom v harmonicko-melodické složce, ale i v oblasti strukturace detailu i celku. Od Sonáty č. 5 (z roku 1907) jsou již Skrjabinovy klavírní sonáty pouze jednověté v tzv. kombinovaných formách. To znamená, že se v cyklu bez přestávek ztrácí transparentní identifikovatelnost jednotlivých vět. Předcházející Sonáta č. 4 Fis dur (1903) je klasifikována analytiky jako kombinovaná forma sice též (viz např. Janeček: Hudební formy), v ní však ještě nedochází k tak vysoké míře prokomponovanosti, kdy věty jsou do sebe vklíněny, a přechází tak jedna do druhé plynulým procesem. Skladatel, který jako první tento složitý formový model úspěšně aplikoval ve své hudební řeči, byl Ferenc Liszt ve své Sonátě pro klavír h moll z roku 1853. Jméno tohoto tvůrce by nemělo mezi inspiračními zdroji, ze kterých Skrjabin vycházel, rozhodně chybět. Stejně tak lze vystopovat i vzájemné tvůrčí obohacení mezi Alexandrem Skrjabinem a Sergejem Rachmaninovem (1873–1943). Přihlédneme-li k významu uvedených osobností, chápeme roli Fryderyka Chopina v jeho mladosti v širších souvislostech. Lze vnímat též plynulost Skrjabinova stylového přerodu. Bodem zlomu, kdy autor směřuje k nové skladatelské metodě, je pro mne Sonáta č. 6 (z roku 1911; ve skutečnosti byla ve stejném roce ale dokončena nejdříve Sonáta č. 7). V sonátách počínaje šestou totiž dominuje hudební řeč organizovaná převážně na bázi tzv. distanční hierarchie, zde se realizuje v převaze celotónových struktur a tónových sestav, kterým slouží za základ především dominantní septakord. V popisované tvůrčí fázi též ustupuje motivická rovina témbrovému myšlení, kdy smysl pro zvukovou barevnost klavírní hudby skladatel realizuje v mnoha formách. Ano, v sonátách č. 1–5 se zmíněné kompoziční přístupy objevují též, ale vždy v souvislosti s romantickým melodicko-harmonickým tématem. Ten zde hraje nezastupitelnou roli. Podrobněji se lze o raných sonátách dočíst na webu, například v kvalitní bakalářské práci Denisy Ulmanové (PedF UK, 2017). Kam až zasáhly Skrjabinovy hudební myšlenky z pozdního období, lze doložit jiným zajímavým zjištěním: jádro materiálu ze Skrjabinovy Sonáty č. 10 (1913) použil totiž Luboš Fišer jako motto a impulz k progresi ve své IV. sonátě pro klavír, která měla premiéru až v roce 1965.

Interpret večera Jonathan Powell je pianista mimořádných uměleckých i intelektuálních schopností. Svůj rozhled doložil i vlastním kompetentním průvodním slovem v programovém lístku. Jeho hráčská interpretační rétorika je hutná, avšak zvukově ušlechtilá. Powella lze označit jako „mistra tenorového hlasu klavírní faktury“. Často jsem si totiž všiml, že tenorová partie je individualizována velmi umným úhozovým způsobem, a tak hlas samostatně „zpívá“ do té míry, že je vytvořen nad to zvláštní akustický efekt. Na koncerty do Kostela sv. Vavřince chodím poměrně často a ještě jsem takový projev u zdejšího “steinwaye” neslyšel. Diskantové polohy Jonathan Powell přemrštěně zvukově nevytahuje, neboť hutnou dynamiku pomáhají docílit nižší sféry faktury.

Protože druhá polovina večera byla naplněna jen jednovětými sonátami, pianista si přál, aby se mezi jednotlivými opusy netleskalo. Interpretačně je však individualizoval do té míry, že publikum mělo stále jasný přehled o tom, jaké dílo se právě hraje. Mne osobně zcela strhly poslední dvě sonáty (č. 9 a 10). Je však obtížné stanovit obecné preference, protože každá měla neopakovatelné kouzlo. Byl to prostě nezapomenutelný večer.

Akademie Ivana Moravce, Prague Music Performance
Jonathan Powell: Skrjabin 150
22. listopadu 2022, 19:00 hodin
Kostel sv. Vavřince

Program
Souborné provedení deseti klavírních sonát Alexandra Skrjabina u příležitosti 150. výročí narození autora

Účinkující
Jonathan Powell – klavír