„Od počátku bylo jasné, jak unikátní doprovazeč je britský pianista Julius Drake, hned v tanci svatojánských mušek v třetí části projevil své velké umění zvukomalby a jeho nedostižný, dramaticky orchestrální doprovod tvořil tenoristovi výrazovou podporu velkého, bouřného vyznání. A nebyla to jen místa zvukomaleb, to jasné kokrhání kohoutů, či let skřivánka, klavír byl zkrátka účinný dramatický vypravěč, všechna ta psychologická sdělení Julius Drake zvýraznil, mezihra fascinovala,“ uvádí ve své recenzi ke koncertu Anna Šerých (více si můžete přečíst zde).
Julius Drake je britský klavírista a profesor. Pravidelně se účastní mezinárodních hudebních festivalů a vystupuje s předními špičkami na poli hudby. Kromě hry na klavír se rovněž věnuje hudební režii. Mezi jeho režisérské počiny patří například Zápisník zmizelého Leoše Janáčka, působil jako umělecký režisér na Waleském festivalu Machynlleth Festival. Povolání profesora se věnuje v Londýně a rakouském Grazu.
Právě jste na cestě z Vídně do Brna. Jaké máte tam plány na zítřejší den?
Mám v plánu připravit se na nadcházející vystoupení Zápisníku zmizelého, taky bych rád zašel na nějaké dobré jídlo a rozhodně chci navštívit Janáčkův dům, abych mu mohl vzdát poctu.
Kdy jste měl naposledy cestu do Brna?
Připadá mi to jako tři nebo čtyři roky zpátky, ale je to asi o hodně více kvůli covidu. Pravděpodobně to bude už pět let.
Četla jsem, že už máte se Zápisníkem zmizelého zkušenosti. Za jakých okolností jste ho poznal?
Znám ho už dlouhou dobu. Naučil jsem se ho zpaměti přibližně před dvaceti lety. Jel jsem tehdy na evropské turné s tenorem Ianem Bostridgem a mezzosopranistkou Ruby Philogene. Celou akci produkovala Deborah Warner. Vystupovali jsme v Londýně, Dublinu, Paříži, Mnichově ale i v New Yorku a na dalších několika místech.
Myslíte si, že se vaše interpretace Zápisníku změnila?
Určitě se vyvinula. Stejně jako u všech jiných velkých děl. Je to životní zkušenost a celoživotní cesta. To, jakým způsobem hrajete hudební dílo, se mění s vašimi zkušenostmi během let. Nikdy nemůžete v jednom díle objevit všechno. Je to jako živoucí věc, jež se mění, zatímco stárnete a moudříte!
Objevil jste něco konkrétního tentokrát?
Ano. Zrovna jsem seděl doma a dílo studoval, což je vždy zajímavý proces, a překvapil mě jeden motiv, který se objevuje v mnoha Janáčkových dílech, zvláště v operách. Vždycky jsem ho považoval pouze za něco rytmického, za něco, co bych spíše přiřadil bicím nástrojům. Ale když jsem se ho učil znovu, začal jsem mít pocit, že je opravdu melodický. Takže to je příklad něčeho, co jsem pro sebe objevil, když jsem znovu studoval Zápisník zmizelého. V hudbě je stále potřeba nacházet další objevy.
Zní to zajímavě. Měl jste někdy pocit, že zatímco se umělecky vyvíjíte, se mění i vaše hudební cítění?
Ano, měl. Někdy je těžké definovat skvělou hudbu. Má takovou hloubku, že to nikdy úplně nepochopíte. Je pro mě velká radost být muzikantem a zároveň milovníkem hudby. Dozvídám se stále více o hudbě a víc pro mě znamená, zatímco ji poznávám. Například včera večer jsem slyšel Brucknerovu 9. symfonii. Brucknerovu hudbu moc neznám, teprve teď ji objevuji a je úžasné, že hudbu můžete poznávat v jakékoli fázi života. Dříve jsem Brucknera moc neocenil, ale teď se to mění.
Pojí vás s Janáčkem i něco jiného než to, že hrajete jeho hudbu?
Pojí mě s ním láska k jeho hudbě. Snažím se chodit na Janáčkovy opery kdykoli to jde. Četl jsem spoustu jeho dopisů, znám jeho životní příběh a vím o věcech, co se mu staly. Je to jeden ze skladatelů, o které mám největší zájem. Pro britského klavíristu je velká pocta vystupovat v Janáčkově rodném městě a pro české publikum. Je to pro mě výjimečný zážitek.
Myslíte si, že je vaše interpretace ovlivněna i tím, že znáte jeho životní příběh?
Myslím že ano. Ale také si myslím, že umění je nezávislé na člověku, který ho tvoří. Nemyslím si, že byste měli o uměleckém díle něco vědět, aby vás mohlo potěšit. Skutečně věřím, že k tomu, abyste si užili hudbu, o ní nemusíte nic vědět. Stačí naslouchat. Stejně jako není třeba mít znalosti o Rembrandtovi, aby vás ohromily jeho obrazy. Myslím, že je velmi důležité umět oddělit dílo od jeho autora. Koneckonců, ne každý velký umělec je dobrý člověk. Například Richard Wagner byl nesporně skvělý skladatel, ale zároveň docela nepříjemný člověk. To ale nic nemění na tom, že napsal skvělé opery. Umělecké dílo je ve své podstatě odděleno od člověka, který ho vytvořil.
Tohle je nepochybně zajímavé a velké téma. Pojďme se ale ještě vrátit k vašemu brněnskému koncertu. Je něco, co byste chtěl o tomto projektu zmínit?
Nastudovat Zápisník zmizelého je vždy náročná záležitost. Je zde sbor, dva sólisté a také klavír. Hrdinou příběhu jsou tenor a mezzosopranistka. Hlavní částí díla je jejich setkání, při kterém zní jedna z nejkrásnějších a nejnabitějších skladeb s dechberoucím sborovým zpěvem. Přestože se jedná o příběh jejich vztahu, sólistka je na pódiu asi jen deset minut. Sbor zpívá mimo jeviště, takže je slyšíte, ale nevidíte. Důležitou součástí přípravy skladby je vybrat, kde přesně bude sbor zpívat. Musí na sebe totiž navzájem vidět s klavíristou, ale zůstat neviditelný pro publikum. Každý sál je jiný a je to vždy výzva!
V jednom z vašich předchozích rozhovorů jste uváděl, že když doprovázíte zpěváky, barva jejich hlasu ovlivňuje způsob, jakým hrajete na klavír. Jak jste to myslel?
Chtěl jsem tím říct, že zvuk každého hlasu a nástroje je jiný. Hlasitost a bohatost zpěvu ovlivní způsob, jakým hraji na klavír, protože se snažím vytvořit se zpěvákem jednotný zvuk. Lidé zapomínají, nebo si často neuvědomují, že komorní hudba je vždy směs mnoha barev a zvuků. Když třeba posloucháte smyčcové kvarteto, máte čtyři hráče. To, co však slyšíte, je jeden zvuk. Zatímco hrají, poslouchají se navzájem a neustále se přizpůsobují, aby diváci neslyšeli čtyři samostatné nástroje, ale jednotný celek. Stejné je to s klavírem a zpěvákem. Když doprovázíte hlas nebo nástroj, snažíte se znít co nejvíc jednotně. A to je ten způsob, jakým barva hlasu ovlivní hru na klavír.
Zápisník zmizelého se v tomto však trochu liší, někdy je klavír téměř v opozici proti hlasu. Klavír je svým způsobem samostatná postava s vlastní osobností a příběhem.
Klavír tedy sice nemá slova, ale mluví svým vlastním jazykem.
Určitě, každá nota, kterou Janáček napsal pro klavír, je plná života. Samozřejmě nemáme slova, takže přesně nevíme, co tím myslel, ale můžeme slyšet, jak moc je Janáčkova hudba ovlivněna rytmem řeči českého jazyka. V jeho instrumentální hudbě je to slyšet pořád.
Když se tedy klavír přizpůsobuje ostatním, je něco jako hudební chameleon?
Myslím si, že ano. Jedná se o pozoruhodně všestranný a velice přizpůsobivý nástroj. Proto je klavír tak často doprovodným nástrojem. Mám za to, že je klavír jeden z nejúžasnějších lidských vynálezů!
Jaké jsou vaše předchozí zkušenosti s úpravami lidových písní pro klavír?
Janáček moc písní nenapsal, ale sbíral lidové písně a upravoval je. Jsou nádherné a vždy mě moc těší je provádět. Všechny jsou velmi krátké – sotva je některá z nich delší než minutu. Obsahují však velké množství různých lidských emocí. Některé z nich jsou nesmírně krásné. A když jsme nahrávali Janáčkův Zápisník zmizelého pro Hyperion Records, zařadili jsme do repertoáru i několik lidových písní.
Byl v hudební historii vaší země někdo s podobným hudebním příběhem jako Janáček?
Sběr lidových písní jako způsob objevování národní hudby byl součástí celoevropského hnutí. Například skladatelé jako Ralph Vaughan Williams dělali to stejné v Británii a Kodály a Bartók v Maďarsku. Janáček byl jedním z prvních, kteří se skutečně vraceli ke kořenům tradiční hudby a řeči. Myslím, že proto ho tak přitahovala opera – směs dramatu, hudby a zpěvu – to vše pro něj bylo nesmírně důležité.
Děkuji za rozhovor.
