Zápisník zmizelého a nezapomenutelný, dokonalý Nicky Spence

Svůj festivalový recitál zahájil tenorista Nicky Spence lidovými písněmi. A představil se jako interpret nanejvýš empatický k stylizaci folkloru. Benjamin Britten (1913–1976) napsal jedenadvacet písňových cyklů na slova nejrůznějších autorů, včetně Williama Blakea, Michelangela či Rimbauda. My jsme poznali dvě ukázky jeho zájmu o staré písně lidové. Ca’ the yowes (Zavolej ovce do kopců) a O can ye sew cushions? (Ach, ušiješ polštáře?). Stejně osvětově nám skotský tenorista představil britského skladatele Buxtona Orra (1924–1997), jeho píseň Once upon a day (Kdysi dávno) a Huw Thomase Watkinse (*1976) Y’deryn pur (Holubice) a Ar Hyd y Nos (Celou noc), taktéž vtipně žertovný dávný skotský anonym The Deil’s Awa Wi’ Th‘ Exciseman (Čert odnesl výběrčího).

Leoše Janáčka oslovoval a zajímal každý silný, originální životní příběh a když jej vsadil do svého tvůrčího spektra tvorby, pak jeho originalitu mnohonásobně umocnil. Tak se stalo také s příběhem venkovského moravského chasníka, který beze stopy zmizel, a teprve v truhle nalezené deníkové záznamy řekly pravdu: odešel z domova za láskou, za Zefkou, cikánkou. V květnu 1916 otiskly brněnské Lidové noviny tento anonymní cyklus milostných vyznání Z pera samoukova a jejich sugestivní vyznání, navíc z valašského prostředí a v dialektu, Janáčka zaujala. Texty si vzal s sebou do Luhačovic jako dovolenkovou četbu, a právě zde v červenci 1917 mu osud dal poznat silnou a neutuchající inspirační lásku, Kamilu Stösslovou. Zápisník zmizelého je prvým a nejautentičtějším dílem, které inspirovala, množství korespondenčních vyznání to dokládá, pro ni a o ní Zápisník komponoval. Premiéru měl Zápisník zmizelého v Brně v březnu 1921 a hned putoval do Berlína i Londýna a stále je jedním z nejhranějších Janáčkových děl. Teprve v roce 1997 vlastivědný znalec Jiří Deml upozornil na pravého autora. Je jím spisovatel Ozef Kalda (1871–1921), který se v korespondenci s přítelem, literátem Antonínem Matulou (1885–1953) přiznává jasně, že v Lidových novinách 14. a 21. května 1916 „Dovolil jsem si malou eskamotage.“ Toto originálním sdělení je nezpochybnitelné, tak dokazují badatelské výzkumy Jana Mikesky. Jaká novina by to byla pro Františka Halase, kterého vždy zápisky Z pera samoukova fascinovaly, též pro Leoše Janáčka, vždyť jeho korespondence z roku 1915 dokládá, že mu nebylo jméno Ozefa Kaldy neznámé, byl mu doporučován jako eventuální libretní autor. Spisovatel Kalda o zhudebnění nevěděl, premiéry Zápisníku zmizelého se nedožil, zemřel na Nový rok 1921, prvé provedení bylo v Brně v dubnu.

Janáček, lyrik a dramatik, vytvořil unikátní komorní minidrama a zhudebnil dvaadvacet šuhajských doznání zamilovanosti, vášnivé touhy a kulminace lásky. Janíčka zpívá tenor, autorův nejoblíbenější obor, Zefka je alt, unikum je komorní tříčlenný ženský sbor za scénou (dva soprány, alt) a klavír, který podporuje a krášlí jednotnost cyklu, stavěného na autorově dokonalosti těžit z nápěvkového bohatství mluvy. Janáčkova melodická rozmanitost čerpá z deklamační věrnosti nářeční mluvy i epické baladičnosti příběhu.

Vyrostla jsem na překrásné interpretaci Zápisníku zmizelého Vilémem Přibylem či Beno Blachutem, celoživotně jsem slyšela mnoho různých a velmi zdařilých provedení, tentokrát v Brně znělo absolutní unikum. Na festival byl pozván skotský tenorista Nicky Spence, opředený gloriolou pěvce mimořádných interpretačních kvalit. Právem. Už jeho Zápisník zmizelého v CD záznamu má dvě zásadní ocenění roku 2020 – BBC Music Magazine’s Vocal Award a Gramophone’s Solo Vocal Award, tím víc přitažlivosti má živé provedení. Nicky Spence Zápisník zmizelého nezpívá, Zápisník žije. Spencův tenor je lahodně znělý a lyricky křehký takřka jako hlas kontratenoristy. Dokonale ukázněný pěvec s ním v Janáčkově hudebním realismu zachází bez náznaku manýry školeného virtuózního umu, takřka jako s živelnou samozřejmostí. Také scéna Mahenova divadla odpovídala Janáčkovým požadavkům „scénického“ provedení Zápisníku zmizelého. Na zšeřelé, rudým světlem provázené předscéně, před staženou oponou svěřil nám Janík svůj osud, plně vyzpíval a drobnými jasně výmluvnými gesty vyjádřil všechny epizody totálního zvratu svých dnů od okamžiku, co potkal mladou cikánku. Spencova pěvecky deklamační schopnost je neuvěřitelná, janáčkovsky realisticky, slabiku po slabice tón po tónu, svěřil se s neodvratným voláním osudu. Spence plnil Janáčkovo zadání hudební deklamace, jež jako resultát nápěvků mluvy vyrůstá z požadavků obsahu a pravdivosti nálady. Sloku od sloky, každý tón má hluboce promyšlen. K úchvatným pasážím patřila také rozprava s volečky, jeho zapřísahání, že dokáže „vzdorovat uhrančivým očím“, ještě víc pak dohoda, že to maměnce nepoví, jinak nebude „biča šanovat“. A co teprve představa, že bude pravit cikánce maměnka, cikánu tatíček… Každý z výstupů měl autenticitu nářečí, napětí hudebního realismu panické touhy i odchodu do života s cikánkou a svým dítětem. Pěvcovo moudré rozhodnutí neriskovat závěrečné tříčárkované C, na něž se pochopitelně čeká, snížením o tercii, byla u jeho poeticky realistického projevu pochopitelná, přijatelná. A byla by schválena snad samotným Janáčkem, neboť Zápisník zmizelého není salonní písňový cyklus, nýbrž výkřik života, Janáček hluboce, takřka vztahovačně prožíval obsah básně: „To v konci- Žofka s dítětem v náručí – a on za ní jde. A já při tom díle stále na Tebe myslel! Tys mi byla Žofkou!“ psal v roce 1927 Kamile.

Od počátku bylo jasné, jak unikátní doprovazeč je britský pianista Julius Drake, hned v tanci svatojánských mušek v třetí části projevil své velké umění zvukomalby a jeho nedostižný, dramaticky orchestrální doprovod tvořil tenoristovi výrazovou podporu velkého, bouřného vyznání. A nebyla to jen místa zvukomaleb, to jasné kokrhání kohoutů, či let skřivánka, klavír byl zkrátka účinný dramatický vypravěč, všechna ta psychologická sdělení Julius Drake zvýraznil, mezihra fascinovala.

Zefku ztvárnila Václava Krejčí Housková, sólistka Janáčkovy opery v Brně, spolupráci s Nicky Spencem na Zápisníku má už od času nahrávky CD a jejich souznění bylo dokonalé. Václava Krejčí Housková vstoupila i do Janáčkova světa lidové poezie. Skladatel se věnoval sběru a studiu lidových písní s mimořádnou intenzitou, považoval to za svůj národopisný úkol a dnešní bádání registrují plných šest set jeho folklorních zápisů. Pro koncertní uvedení opatřil klavírním doprovodem nejméně sto padesát písní moravských, slezských i slovenských a sbírka Moravská lidová poezie v písních jich čítá padesát tři. Václava Krejčí Housková si vybrala čtyři, Láska, Záře od milého, Pérečko a Lavečka. Její projev byl dramaturgickým předznamenáním pro Janáčkův Zápisník zmizelého a byl pěvecky čistý, lidovému vtipu písní svědčí vědomá stylizovaná lehkost. Janáčkovým cílem bylo uchovat pravdivé původní vyznění písně, a zde mohla sopranistka ze šablony pěveckého umu malinko sestoupit k projevu lidovému. Klavíristovi se ten dotek lidové fasety písní dařil výborně. Koncert návratů k lidové poezii, koncert nenapodobitelně úchvatný.

Festival Janáček Brno: Zápisník zmizelého
12. listopadu 2022, 19:00 hodin
Mahenovo divadlo

Program
Lidové písně
Benjamin Britten: Zavolej ovce do kopců, Ach, ušiješ polštáře
Huw Thomas Watkins : Holubice, Celou noc
Buxton Orr: Kdysi dávno
Anonym: Čert odnesl výběrčího
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie (výběr)
Leoš Janáček: Zápisník zmizelého

Účinkující
Julius Drake – klavír
Nicky Spence – tenor
Václava Krejčí Housková – mezzosoprán
Romana Kružíková, Kristina Kubová, Ivana Pavlů – sbor