Koncertní provedení Lucie di Lammermoor ve Státní opeře: Vynikající hudební zážitek

Salvatore Cammarano vytvořil libreto k této opeře podle historického románu Sira Waltera Scotta Nevěsta z Lammermooru (1819), napsaného podle skutečné události v rodině skotského právníka Sira Jamese Dalrymplea z roku 1669. Dramatická opera o lásce, lži a manipulaci vyústivší v lidskou tragédii měla premiéru v Teatro San Carlo v Neapoli 26. září 1835. Je považována za vrchol Donizettiho tvorby a jeden z vrcholů pozdního bel canta.

Opera je postavena na obtížných pěveckých partech s proslulou scénou šílenství hlavní hrdinky, v níž světové operní hvězdy prezentovaly a prezentují od vzniku této opery až do dnešních dnů své hlasové možnosti v obtížných kadencích. Náročný tenorový part v dramatickém finále opery je ozdobou repertoáru světových tenorových hvězd. Jsou to scény, které při kvalitním provedení zvedají diváky ze sedadel. V Praze byla Lucia di Lammermoorpoprvé uvedena ve Stavovském divadle v roce 1838, později v roce 1864 v Prozatímním divadle pod taktovkou Bedřicha Smetany. Na jevišti dnešní Státní opery zazněly její tóny poprvé v dubnu roku 1900, kdy zde ve scéně šílenství vystoupila slavná Nellie Melba.

Andrij Jurkevyč přistoupil k nastudování s plným zřetelem k náročnosti pěveckých partů a s citem pro charakter a nuance Donizettiho hudby, což se otisklo do celkového provedení. Orchestr Státní opery s koncertním mistrem Antonínem Burdou hrál na jevišti pod jeho taktovkou v náležitých tempech, s žádoucí agogikou a vypracovanou dynamikou. Jemná piana spěla k bouřlivému, nikoliv ohlušujícímu forte. Jurkevyč vedl orchestr s respektem k pěvcům a s důrazem na jednotu sborových scén, které mají v opeře rovněž významnou roli.

I jednotliví hráči orchestru se představili ve velmi dobrém světle. Něžně zněla sóla harfenistek Lucie Navrátilové a Dany Suchanové, vynikající byl výkon flétnisty Václava Lence v proslulé scéně Luciina zešílení. Donizetti ji napsal původně pro skleněnou harmoniku, hudební nástroj v té době velmi oblíbený. Nicméně již premiéra v Neapoli se konala bez skleněné harmoniky. Ředitel divadla se tehdy s hráčem nedohodl a Donizetti byl nucen přepsat part pro flétnistu. Skleněná harmonika si na svůj comeback musela počkat až do vydání nové kritické edice Donizettiho partitury v roce 2003. Od té doby ji divadla čas od času používají. Slyšet tuto scénu v originální podobě je mimořádný zážitek – byla tak uvedena například v roce 2016 v Meiningen. Skleněná harmonika dává hudbě zcela neobvyklý, nadzemský charakter. Nicméně verze s flétnou má zase jiné přednosti, především možnost různých dodatečných kadencí představitelky hlavní role. Duo sopranistky a flétnisty je vždy jedním z efektních momentů opery, které publikum dychtivě očekává. Flétnista Václav Lenc má krásný, plný tón, zvládnutá dynamika v jeho náročném sólovém partu plně vystihla křehkost zlomené lidské duše. Na forbíně byla jeho souhra s Lucií Kaňkovou stoprocentní a působivost celé scény vysoká.

Pěvci měli své party technicky i výrazově pečlivě vypracovány. Mladá sopranistka Lucie Kaňková je mimořádný talent, vystupuje na českých i zahraničních operních scénách, v loňském roce s velkým úspěchem debutovala v Královské opeře v Lutychu jako Gilda ve Verdiho Rigolettovi. V pražském Národním divadle již ztvárňuje jak Gildu, tak Violettu Valéry, pravidelně ji slýchá publikum Stavovského divadla jako Královnu noci. Má barevný pohyblivý soprán s vyrovnaným rozsahem – výšky i střední a nižší poloha jsou plně znělé, pro provedení koloraturních běhů má potřebnou lehkost. V náročném partu Lucie vyzpívala beze zbytku všechny koloratury včetně veleobtížných pasáží v jedné z rozsáhlých tradičních virtuózních kadencí s flétnou z doby Adeliny Patti a Nellie Melby. Půvabná pěvkyně zaujala rovněž celkovým vystupováním a přístupem k roli – i v koncertním provedení se jí podařilo zachytit charakter nešťastné lammermoorské nevěsty.

Italský tenorista mladé generace původem ze Sardinie Matteo Desole jako tajný snoubenec Lucie Sir Edgardo di Ravenswood je na naší scéně skutečným zjevením. V Praze debutoval ve Státní opeře jako Alfredo v La traviatě, s nímž hostuje po celé Evropě. V dalších rolích vystupuje na řadě italských scén, například i v milánské La Scale. Edgarda ztvárnil v Teatro Lirico di Cagliari. Roli má perfektně nastudovanou, noty nepotřeboval. Svůj zářivý, jasný tenor typicky italského zabarvení má dokonale technicky zvládnutý v působivé dynamické škále, suverénní výšky korespondují s výtečnými hloubkami a bezchybnou vyrovnaností celého rejstříku. Zpíval s obrovským vnitřním nasazením, vroucností a citem, které jsme si už téměř odvykli slýchat. Vysoké ocenění si zaslouží absolutní srozumitelnost zpívaného textu i v těch nejvyšších polohách. Jeho mimořádný výkon vygradoval ve strhujícím finále závěrečného výstupu, v němž tenorista spontánně doslova odhrnul notové pulty, vystoupil do popředí forbíny a dramatickým gestem naznačil Edgardovu sebevraždu.

Pavol Kubáň jako Luciin bratr Lord Enrico Ashton, manipulátor a příčina lidské tragédie, uplatnil svůj krásný znělý baryton v celé jeho přirozené škále, part přednesl s plnou přesvědčivostí. Mocný barevný bas je charakteristický pro moldavského pěvce Iurie Maimescu jako Raimonda Bidebenta, kalvinistického kaplana a Luciina vychovatele. Svůj pěvecky vyvážený výkon dokázal podpořit i výrazově, postavě vtiskl žádoucí charakter. Ansámbly přesvědčivě doplnila svým zvučným mezzosopránem Lucie Hilscherová jako Luciina společnice Alisa. Daniel Matoušek zaujal příjemným tenorem jako Luciin nechtěný manžel Lord Arturo Bucklaw. Do menší, ale významné tenorové role velitele ozbrojenců Normanna byl překvapivě obsazen barytonista Ivan Kusnjer, který jejím suverénním zvládnutím prokázal výjimečné možnosti svého hlasu.

Plně přesvědčivý byl výkon Sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar).

Koncertní provedení nepočítalo s náznaky hereckých akcí ani v klíčových momentech opery – například při výměně prstenů Lucie a Edgarda nebo předávání padělaného dopisu Lucii, byť by je jistě bylo možné do produkce zahrnout tak, jak to spontánně provedl Matteo Desole při Edgardově smrti. Všichni pěvci se však s úspěchem snažili o vyjádření rozpoložení svých postav i charakteru scén. Zpívali uvolněně, přirozeně, s bezprostředností pěveckého i výrazového projevu. Dokázali i na kratičké okamžiky „vystoupit z role“, když reagovali na aplaus publika. Na této koncertní produkci vzniklo ono tak žádoucí a v poslední době tak zřídka zažívané spojení mezi jevištěm a hledištěm, jež umocňuje celkový zážitek oním těžko definovatelným pocitem divadelní sounáležitosti.

Tato Lucia di Lammermoor ve Státní opeře nemá naplánovány žádné reprízy, a to je velká škoda. Pečlivé hudební nastudování a skvělé výkony sólistů v hlavních rolích by tak mohly potěšit mnohem větší počet diváků. Navíc „pouhé“ koncertní provedení eliminovalo případné nevhodné režijní zásahy do scénické podoby díla, které poslední dobou ve Státní opeře a Národním divadle vnímání oper často vyloženě ruší. Krása a síla hudby byla 11. března 2023 tím, co oslovilo diváky. Hudba naplnila prostory budovy beze zbytku a provedení Donizettiho díla sklidilo po zásluze bouřlivé ovace.

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor
11. března 2023, 19:00 hodin
Státní opera Praha

Účinkující:
Lucie Kaňková – Lucia
Matteo Desole – Edgardo
Pavol Kubáň – Enrico
Daniel Matoušek – Arturo
Iurie Maimescu – Raimondo
Lucie Hilscherová – Alisa
Ivan Kusnjer – Normanno
Sbor a orchestr Státní opery
Andrij Jurkevyč – dirigent