Konec hlučné éry?

Kompaktní (převážně) orchestrální triáda v Domě kultury města Ostravy se včerejším koncertem nachýlila ke svému velmi zdárnému konci. Tyto prostory ovšem s festivalem opustíme jen na pouhé dva dny, abychom se poté mohli znovu vrátit na Poslední výzvu a Závěrečný koncert Ostravských dnů 2013. Známé tváře členů Ostravské bandy i maďarský Krulik Qartet, který se včerejším večerem představil poprvé, naplňovaly první polovinu včerejšího večera věnovanou právě smyčcovým kvartetům. Dramaturgicky tedy opět zajímavý koncept s jasnou převahou různých premiérových děl letošních festivalových rezidentů.
Začíná se ovšem těmi známějšími tvářemi: Conrad Harris, Pauline Kim Harris, Nikolaus Shlierf a Andrej Gál, čtyřčlenná Ostravská banda představuje Torso, String Quartet No. 2 Petra Kotíka. Hudební dualita, jež je páteří této skladby a také jejím hlavním motivem, funguje naprosto úžasně. Nasazení v rychlých a technicky až strojových (ovšem ne nelidských) pasážích je obrovské a z táhlé pasáže působí jako pokřivená tvář barokní suity. Jako cestování časem. Skutečné cestování přichází až na konci skladby, kdy se sobě hráči vzdalují na místa podél celého prostoru. Hudebně nastříhaný či střídavý obsah velmi obtížné komunikace mezi hráči se stává i perfektně provedeným doslovem.

Skladba Luca Marenzio in Salzburg mladého győrského skladatele Maté Gergely Balogha přizývá k O.B. SQ i další kvartet členů Ostravské bandy a také Krulik Quartet, jež posléze vyplní celou zbylou první část koncertu. Marenziovský zvukový efekt je dobře patrný již od samého začátku. Kvartety rozložené vedle sebe působí poměrně vyrovnaně. Náročné rytmické party vyznívají soustředěně a zvukově efektně při jejich přechodu z jednoho kvartetu na druhý (a na třetí).

Krulik Quartet only společně s výhradně rezidentskými díly – jasné téma druhé poloviny. Autorsky tři různé technické i výrazové přístupy, ovšem opět s jistou dávkou spojitosti, se odehrávaly v úplné či alespoň částečné tmě. Mladí autoři si na atmosféru a toto potemnělé hraní dost potrpí, čímž emocionálně i vizuálně vytvářejí zcela jiný prostor.

nokturne series: 5 Chaze Underrinera tma sluší. Setrvávající tichost a nezištnost společně s minimálním počtem výrazových a melodických prostředků vytvářejí dojem černobílé fotografie momentu v krajině někde za oknem. Fields recordings, pořízené na vyschlém texaském břehu řeky, zde dojem krásně podtrhuje. Jen místy vynořující se šelestící zvuková stopa střídá či doplňuje křehce a s tichem dobře pracující kvartet, který skromně setrvává v předepsaném klidu, nikoli však letargii.
Poměrně výrazná harmonicko-melodická účast, zvukové imitace oscilátorového buzzu a jakési live-scratchování, tvořilo dobře fungující kontrastní výraz oproti předešlé skladbě. Doktorandka Počítačové hudby a multimédií Kristina Wolfe umožnila Krulik Quartetu krásně barvit a dát prostor dynamice. Ovšem v jistých místech poslechu jsem se nemohl zbavit obrazu Mansella či Pärtova výraziva, což jsem v celkovém důsledku paradoxně vůbec nezaznamenal jako věc nějak významně škodlivou.

Změnu usazení kvartetu do dvou řad (tj. 2+2) jsem po přečtení medailonku pochopil jako elementární změnu vnímání energií světa, umocnění hráčského pocitu samoty či individuality plynoucí ze způsobu, jímž autorka Jue Wang komponuje. První housle držené tentokrát mezi koleny společně s častým užitím tichých glissand a postupného vrstvení ve všech hlasech evokovaly opět včerejší cestu zkoumání možností smyčců. Krulik Quartet hrál opět velmi na úrovni, leč kompaktní protnutí oné hráčské samostatnosti s jejich vlastním klidem příliš nefungovalo. Oční kontakt zde byl neustále vyžadován a otáčení hlav působilo až zbytečně nervózně. Kdo ovšem vnímal vše zpoza zavřených víček, bez vizuálního analytického břemene, tentokrát jistě zvítězil (řečeno bez urážky, pro zamyšlení).
Hlučná éra skončila. Čím ďalej tým viac mladých skladateľov sa utieka do tichého sveta. Niekto na ňom originálne postaví partitúru, niekto dramatický začiatok. Pianissimový nástup hlbokých basov a vysokých sláčikov (poprípade iných inštrumentov s vysokým rozsahom), alebo iba jedno z týchto možností už začína vyznievať ako klišé dnešnej doby. Dokazuje to aj tento ročník Ostravských dní a s ním spojený rezidenti Institutu. Hneď traja sa ukázali so svetovými premiérami orchestrálnych skladieb tento večer.

Ako prvý, ambiciózny Daniel Lo Ting-cheung sa predstavil s programovou Rude Awakening. Téma búrky nie je ničím novým. Jej stvárnenie ako „ticha pred búrkou“ nasledovaného veľkým burácaním a na konci opäť tichým ukľudnením po štrukturálnej stránke tiež neohr(o)mí. Kompozícia po technickej stránke je inštrumentálne a zvukovo dobre vyvážená. Samotná interpretácia Janáčkovou filharmóniou Ostrava pod vedením Ondřeje Vrabca, špecializovaného mimo iné na japonskú hudbu, ponúkla dôstojný vstup do druhej časti programu nazvaného výstižne Veľký orchester/Large orchestra.
Tému búrky, lepšie povedané búrkových mračien nimbostratus, po ktorých skladba nesie názov, si vybrala aj posledná z trojice predstavených, Poľka Martyna Kosecka. Táto suverénna mladá skladateľka na rozdiel od predošlého opusu pracovala iba s predzvesťou aké tieto mraky pri svojom formovaní vytvárajú. Program omnoho pútavejší, ale výsledok? Skladba bola zvukovo nevyvážená, často krát niektoré sekcie zanikali a zbytočné prvky ako impresionistické glissandá hárf na začiatku účinku, podľa môjho názoru, ubrali. Navyše ak sa k tomu pridal aj menej presvedčivý výkon telesa pod taktovkou toho istého človeka, bola do istej miery sklamaním.

Treticu uzatvoril, zmenou v programe, Holanďan Jeromos Kamphuis. Skladba nesie názov po jednom z dvojice najvýznamnejších impresionistov a jeho nokturne Maurice Ravel: Nocturne. S jazykom tohto skladateľa však nemá samotná kompozícia veľa spoločného a sám autor hovorí, že ide skôr o poetickú inšpiráciu, potvrdenie vyvolané pocitom zo skladby impresionistu. Po celý čas sa hrá veľmi ticho, niekedy na hranici počuteľnosti. Žiadne zbytočné vrcholy, žiadne výbuchy. Iba jemná atmosféra, škoda že nie podporená vypnutím svetla a iným priestorom. Príjemná chvíľa počúvania.
Teraz prichádzajú na rad starý „harcovníci“. Pomerne nová práca Martina Smolky, ktorého v našich končinách snáď netreba predstavovať, uzatvárala prvú polovicu. Blue Bells or Bell Blues bola krásnou ilustráciou so sviežim zvukom, jak ten svieži vzduch pri nočnom mori. Opakujúce sa vlny v sláčikoch, nádherné dychy, na začiatku (trochu neistý) trilok hárf atď. Sem tam rozbúrené, sem tam kľudné, niekedy pripomínajúce nočné temné more. Skladba s impresionistickým prístupom, dôrazom na dojem z miesta, aj napriek tejto paralele nevyznievala nesúčasne. Filharmónia tentoraz vedená Rolandom Kluttigom predniesla opäť kvalitný výkon.

Ďalším bojovníkom v prvej rade, dá sa povedať za glissando je určite Iannis Xenakis. Záverečný bol jeho opus Dox-Orkh. Tu vidieť krásnu vec. Skladba vyše dvadsať rokov stará a predsa pôsobila oveľa čerstvejšie ako mnohé z vecí počutých na celom festivale. Začalo sa sprudka klastrom dychov. Do toho prišli sólové husle, fenomenálny Conrad Harris. Orchester vytvára akoby jeden nástroj pripomínajúci často krát organ. Zrazu sa postavil aj hráč na lesný roh a trochu „podebatoval“ so sólistom. Glissando poznáme už dlho, dnes sa využíva často, už nie len ako ozdoba. Jeden človek však pre mňa vždy ostane jeho „majstrom“, ten ktorý ho prvý krát použil ako stavený prvok celej skladby v Métastassis. Autor aj tejto skladby. Opäť raz obrovský zážitok, precízne dirigovaný Petrom Kotíkom.
Filharmóniou zahraná kompozícia na hrane možností, ale vzhľadom na náročnosť to nevyčítam, iba konštatujem. Jediné čo uberá skladbám tejto úrovne a už sme to spomínali aj v predošlých recenziách je prístup hráčov Janáčkovy filharmonie Ostrava. Človek by povedal, že by na takéto veci mali byť zvyknutí. Veď to hrajú solídne, ale posmechy niektorých členov sú nevhodné, absolútne neprofesionálne. Škoda, dojem z celku by bol omnoho lepší. Pevne verím, že sa polepšia.

Hodnocení autorů recenze: 85 %

Ostravské dny 2013

String Quartets
O.B.SQ (New York, Berlín, Bratislava)
Krulik Quartet (Budapešť)
Carl Bettendorf, dirigent (New York)
28. srpna 2013 17 hod. Dům kultury města Ostravy 

program:
Petr Kotík: Torso, 2nd string quartet (2011-12)
Máté Balogh: Luca Marenzio in Salzburg (2012)
Chaz Underinner: nocturne series: 5 (2012)
Kristina Wolfe: Planctus (2011)
Jue Wang: Life in Stillness (2009, rev. 2013)

*** 

Velký orchestr
Janáčkova filharmonie Ostrava
Conrad Harris, housle (New York)
Roland Kluttig, dirigent (Berlín)
Petr Kotík, dirigent (Ostrava/New York)
Ondřej Vrabec, dirigent (Praha)
28. srpna 2013 20:30 hod. Dům kultury města Ostravy 

program:
Martin Smolka: Blue Bells or Bell Blues (2010-11)
Iannis Xenakis: DOX – Orkh (1991)
Jeromos Kamphuis: Maurice Ravel: Nocturne (2013)
Daniel Lo Ting-cheung: Rude Awakening (2013)
Martyna Kosecka: Nimbostratus (2011)

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2013 – Martin Popelář