Konec hudební kultury za vlády korony?

Epidemie koronaviru zcela pokřivila smysl živé kultury. Jak bude vypadat kultura v budoucnosti? Budeme neustále vystaveni restrikcím, streamy online budou již na denním pořádku, v operách vyškrtneme důležité pasáže kvůli fyzickému kontaktu a postavy si budu vyznávat lásku na vzdálenost dvou metrů?
Ilustrační foto (zdroj Freepik)

Hned v prvních dnech takzvané koronavirové krize se klavírista Ivo Kahánek rozhodl uspořádat pro své fanoušky koncert prostřednictvím internetového streamu. Usedl za klavír v obří černé roušce, což s ohledem na fakt, že v rozlehlé místnosti byla jen jeho přítelkyně, kameraman a zvukový technik, působilo poněkud teatrálně. Už první tóny Beethovenovy Patetické sonáty dávaly však tušit, že ani rouška, ani fakt, že diváci jsou kdesi ve virtuálním prostoru, neubraly nic z Kahánkova interpretačního mistrovství. S každým dalším tónem v pochmurné tónině c-moll se ale na mysl vkrádala strašná myšlenka. Tohle je budoucnost hudební kultury?

I nejmodernější technikou nepolíbený jedinec už pochopil, co všechno se dnes dá vyřídit online. Komunikovat s úřady, koupit si svetr, láhev vína či dokonce automobil. Skutečný zážitek z živé hudby se ale online opatřit nedá. Může to být sebelepší přenosové či reprodukční zařízení, ale zážitek v sále nikdy nenahradí. Použít v této souvislosti výrok z oblasti fotbalu by se zdálo možná nemístné, kdyby jeho autorem nebyl vášnivý fanoušek Zenitu Petrohrad Dmitrij Šostakovič: „Nelze nikdy srovnávat sledování fotbalového utkání v televizi s živým zážitkem, atmosférou na stadionu.“

Když se totiž dokáží umělci na pódiu a diváci v auditoriu nastavit na stejnou vlnu či frekvenci, jako kdyby se veškeré hranice mezi nimi setřely, jako kdyby tu už nebyli ti, kdo hrají a ti, co je poslouchají, ale jedno obrovské hudební těleso, hudební mikrokosmos mezi čtyřmi stěnami sálu. Přesně takový zážitek si odnesla šťastná tisícovka diváků, která si mohla živě vychutnat zahajovací koncert letošní Dvořákovy Prahy. Česká filharmonie, Semjon Byčkov a dva úhelné kameny naší hudební literatury: Violoncellový koncert h-moll a Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Žádné rutinní hraní, ale objevování nových kouzel, souzvuků a hudebních rozhovorů. Preciznost a muzikálnost takového kalibru, že se až chce k tomuto provedení připojit přídomek manifestační. K tomu taková atmosféra v sále, že snad nebylo daleko k tomu, aby se po skončení koncertu přišli všichni hudebníci s diváky obejmout. Slzy v očích nejednoho, dokonce i toho mladého, poněkud divoce oblečeného posluchače, na jehož roušce se skvěl nápis: Užívejme si hudbu plnými doušky i přes roušky.

Bohužel už toho večera bylo jasné, že to, co odborníci nazývají druhou vlnou epidemie, se stává skutečností a s tím nejspíše přijdou další omezení či rušení koncertů a operních představení.

Semperoper Drážďany (zdroj commons.wikimedia.org / foto Jorge Royan)

Samostatnou kapitolou neveselého příběhu hudby v časech epidemie je právě opera. Ta je totiž ve většině produkcí značně kontaktním podnikem. Zatímco členové symfonického orchestru, nebudou-li chtít, se nemusejí jeden druhého při představení ani dotknout, v operách se všichni objímají, líbají, nosí v náručí, umírají v náručí, vraždí či perou. Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, sólistka drážďanské Semperoper, vyprávěla při své nedávné návštěvě Prahy, jak se bude postupovat v Drážďanech v nové sezóně. Příliš kontaktní scény se z oper úplně vynechají a pokud jsou pro osu příběhu nezbytné, odzpívají se bezkontaktně. Vynechají se i další „nepodstatné scény“ tak, že se každá opera vejde do devadesáti minut bez přestávky. Orchestr bude spíše v komorním obsazení, aby od sebe seděli hráči minimálně dva metry. A ještě přidala celkem dlouhý výčet scén, které byly škrtnuty z nového nastudování Evžena Oněgina, kde ona sama ztvárňuje postavu Lariny. Ale opravdu byste chtěli jít na takového Čajkovského?

Zajímalo by mě, jak tohle chtějí aplikovat příkladně v závěrečné scéně Verdiho Rigoletta. Pokud bude ten starý nebožák vyzpívávat své nejhlubší zoufalství a ryzí bolest nad tělem umírající Gildy a namísto toho, aby ji přitom držel v náručí, bude pět metrů od ní, bude autenticita jeho prožitku poněkud nevěrohodná. Nebo takové Che gelida manina z Pucciniho Bohémy. Těžko bude Rodolfo v jedné z nejkrásnějších tenorových árií všech dob zpívat o chladné ručce Mimi, pokud jmenovanou nebude za tu ručku moci držet, či si na ni alespoň sáhnout. Tady jsou jen dvě možnosti. Buď árii z opery dočasně vyškrtnout nebo ji provést v opravdu moderním pojetí, kde by mohl hlavní hrdina zjistit tělesnou teplotu objektu svého citového vzplanutí dálkovou termooptickou kamerou Hikvision 631…

Ale teď zas vážně. Hudba v současné situaci trpí na mnoha frontách. A zdaleka nejen na straně divácké obce. Hudebníkům chybí větší kontakt s publikem a pokud bude koncertní činnost nedej Bože opět zakázána, jak dlouho si asi umělci udrží svou formu bez tíhy zodpovědnosti, kterou na ně klade živé hraní? Jak dlouho si udrží touhu odevzdat při hraní maximum bez chvějivého dialogu pódium-publikum, bez ohlušujícího potlesku diváků, když se to podaří, bez sdílení hudební krásy v obřích i těch nejmenších sálech? Sólisté na volné noze se mohou navíc dostat do vážných ekonomických, či přímo existenčních potíží. A pak tu jsou managementy orchestrů, souborů a dalších hudebních těles a institucí. Ty v současnosti čelí nejedné výzvě. Bylo nutné zrušit koncerty a další hudební projekty plánované mnoho měsíců či dokonce let. Vstupenky byly mnohdy již prodány, provize odevzdány prodejcům, platby zaúčtovány, některé honoráře sólistů či dirigentů zálohovány. Soukromé subjekty se ztíženým přístupem ke státní podpoře se pak musejí obávat úplně nejhorších scénářů. A budoucnost je nejistá. K tomu zpoza rohu vykukuje ještě jedno strašidlo. Všeobecná ekonomická krize může v příštích měsících dostat velké korporátní sponzory do situace, že si už podporu těchto subjektů jednoduše nebudou moci dovolit.

Dvořákova Praha 2020 (foto Martin Divíšek)

V této souvislosti je naprosto pochopitelné rozhodnutí pořadatelů probíhajícího festivalu Dvořákova Praha postavit celý program na domácích interpretech. Je to ekonomičtější a případná omezení či dokonce rušení koncertů mohou snáze řešit na našem malém hudebním dvorečku, než s desítkami agentů a agentur po celém světě. A případné uzavření hranic se v tomto případě programu festivalu nedotkne vůbec.

Právě ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, oznámila Česká filharmonie změnu programu zahajovacího koncertu sezóny (23. a 24. září). Namísto Mahlerovy 5. symfonie zazní ve druhé polovině večera 8. symfonie G-dur op. 88 Antonína Dvořáka. Důvod? Vedení filharmonie se rozhodlo rozdělit orchestr na dvě nezávislé skupiny, aby i v případě, že se u jedné z nich objeví nákaza virem Covid – 19, mohla ta druhá pokračovat v koncertování. A polovina orchestru prostě na obsazení gigantické Mahlerovy 5. symfonie cis-moll nestačí. Že Dvořákovu Anglickou symfonii milujete, ale tentokrát jste se těšili na Mahlera? Tak věřte, že budeme nakonec rádi, pokud příští týden nezůstanou brány Rudolfina zavřené docela. Nová epidemiologická opatření přicházejí každým dnem.

Říká se, že na všem zlém je něco dobrého. Najít něco dobrého na této situaci je ovšem nelehké. Snad jen to, že až tahle doba definitivně pomine, budeme si každého živého hudebního zážitku víc vážit, snad jej i více prožívat, budeme vědět, že není ani zdaleka samozřejmostí. Kéž to nastane co nejdříve.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments