Konec jednoho slavného operního domu

Mojmír Weimann, 20.05.2014 0:01

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století prožívalo město New York značný boom. Celých dvanáct let, kdy starostou byl potomek německých přistěhovalců Robert F. Wagner jr., město prudce měnilo svou tvářnost. V severní části ostrova Manhattan, na západ od Central Parku vyrostlo v kdysi nepříliš hostinných končinách, do jejichž blízkosti byl situován děj West Side Story, na rozloze více jak šest hektarů velkoryse plánované středisko institucí, jejichž posláním je pěstovat takzvané živé umění, divadlo ve všech jeho formách a hudbu, které dostalo název Lincoln Center for Performing Arts. Bylo vybudováno na místě někdejšího Lincolnova náměstí. O původu jeho názvu se Newyorčané přou. Jedni tvrdí, že to bylo na počest Abrahama Lincolna, jiní zase, že jejich majitelem byl majitel pozemků, který se jmenoval Lincoln.Ať už to bylo jakkoli, skutečností je, že vznikl znamenitý, architektonicky výtečně a funkčně řešený prostor, který hostí řadu významných uměleckých institucí a škol. Prostoru vévodí proslulá piazza s vodotryskem, lákající k příjemnému oddechu. V čele je impozantní budova Met, po její pravé straně z pohledu návštěvníka piazzy další honosná budova, sídlo Newyorské filharmonie. Ta nese jméno milionáře a mecenáše Avery Fischera, který výrazně přispěl k modernizaci budovy, především k vylepšení její akustiky, jež byla od počátku pokládaná za spornou.Po levé straně Met stojí další velká a výstavná budova, která donedávna po velkou část večerů zářila svými světly na prostor piazzy podobně jako dvě výše jmenované. Několik let už ale je v této budově, původně při svém otevření v roce 1962 nazvané New York State Theatre, po většinu večerů za jejími velkými skly tma. Od roku 2008 nese jméno Davida H. Kocha, naftového a olejářského multimilardáře, ultrapravicového politika, pro něhož Barack Obama je „zarytý socialista“, ale také jednoho z nejvýznamnějších žijících filantropů v USA, který má nesmírné zásluhy především v boji s rakovinou. Pojmenování, které bylo budově přiděleno na padesát let, si zasloužil tím, že poskytl na opravu a renovaci budovy 100 milionů dolarů.Toto divadlo bylo otevřeno jako druhá ze tří centrálních budov Lincolnova centra v roce 1962. Avery Fischer Hall je o dva roky starší a Met byla, jak známo, slavnostně otevřena 16. září 1966 světovou premiérou opery Samuela Barbera Antonius a Kleopatra. Budova New York State Theatre byla koncipována jako velkoryse řešené baletní divadlo, od počátku sloužila ovšem i dalším aktivitám. V prvních letech se tu hrála řadu úspěšných muzikálů, které se sem přemístily z Broadwaye, jako byl Carousel, Annie Get Your Gun, Jižní Pacifik, Král a já a další. 22. února 1966 poskytla tato budova především přístřeší instituci zvané New York City Opera. Stalo se tak při premiéře opery soudobého argentinského skladatele Alberta Ginastery Don Rodrigo, jejíž děj je situován do Španělska v osmém století. Titulní tenorovou roli hrál a zpíval tehdy začínající Plácido Domingo.

Dějiny newyorské městské opery jsou ovšem o dost starší. V té době byla už i podle amerických měřítek, podle nichž je za dosažení dospělosti považováno jednadvacet let, plnoletá. Vznikla v roce 1943 jako alternativa k Metropolitní opeře. Velkou zásluhu na jejím založení měl tehdejší neworský starosta Fiorello La Guardia, jedna z nejpozoruhodnějších osobností v dějinách moderního New Yorku.Tento velký malý muž (měřil jen nějakých 152 až 155 centimetrů) byl starostou Velkého jablka plných dvanáct let, od roku 1934 do konce roku 1945, tedy v době prezidentství Franklina D. Roosevelta. Ačkoli Roosevelt byl demokrat, La Guardia byl příslušníkem republikánské strany a protestantským synem italsko-židovských přistěhovalců. O New York se významně zasloužil, jeho jméno připomíná název ulice a pomník v centrální části města, muzikál Fiorello! autorů Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II., ale především newyorské vnitrostátní letiště, které rovněž nese jeho jméno.

La Guardia chtěl jako protiklad světové orientované a dle jeho názoru yankeeské Metropolitní opery vytvořit městské operní divadlo, jež by nebylo přepychovou institucí jako Met, ale lidovou operou, jak ji nazýval, operou, která bude určena především pro obyvatele New Yorku, pro mladé lidi a pro rozvoj amerického operního umění. A tomuto účelu New York City Opera od svých začátků věrně sloužila. Jejím prvním působištěm byla divadelní budova na 55. západní ulici a zahajovacím představením byla 21. února 1944 Pucciniho Tosca, po níž následovala Flotowova Marta a Bizetova Carmen.Všechny tyto opery byly provedeny pod taktovkou prvního ředitele a uměleckého šéfa, dirigenta Laszlo Halasze. V roce 1945 se New York City Opera stala první významnou americkou operní scénou, na níž v klasickém repertoáru vystoupil zpěvák barevné pleti. Byl jím někdejší první představitel Porgyho při premiéře Porgyho a Bess v roce 1935, barytonista Todd Duncan, kterého si pro titulní roli ve své opeře vybral sám Gershwin. V NYCO zpíval v roce 1945 Tonia v Leoncavallových Komediantech. O rok později ho následovala v titulní roli Madamy Butterfly Camilla Williams, jež se později proslavila jako představitelka Bess při četných zahraničních zájezdech inscenace Gershwinovy opery a tím, že na legendárním shromáždění 28. srpna 1964 před Lincolnovým památníkem ve Washingtonu, na němž Martin Luther King pronesl svůj památný projev „I have a dream“, zpívala hymnu Spojených států.

V divadle se představila od začátku celá řada budoucích hvězd. Vedle již zmíněného Dominga si připomeňme alespoň Josého Carrerase, Catherine Malfitano, Sherrilla Millnese, Giannu Roland a především jednu z největších operních hvězd šedesátých a sedmdesátých let, Beverly Sills.Když tato primadona definitivně se zpíváním skončila v roce 1979, vyměnila sólistickou šatnu za ředitelnu. A k všeobecnému překvapení deset let jejího ředitelování nastartovalo téměř tři desetiletí největších úspěchů New York Opera City. Ačkoli přebírala divadlo s několikamilionovým dluhem, podařilo se jí razantně zvýšit rozpočet divadla z 9 na 26 milionů. Promyšlenou manažerskou politikou a orientací na mladé publikum, které chtělo moderní operní divadlo, dosáhla toho, že i přes trvale nízkou výši vstupného se ekonomické výsledky permanentně zlepšovaly a při jejím odchodu z funkce (zapojila se poté do manažerských aktivit v Lincolnově centru a v Met) končila s třímilionovým přebytkem. Jejím nástupcem, jenž na ni úspěšně navázal, byl dirigent Christopher Keene, který ale předčasně zemřel na rakovinu v roce 1996. V roce 1996 jej vystřídal Paul Kellog a za téměř dvanáct let jeho vedení dosáhla New York City Opera svých dalších velkých úspěchů.Cennou devizou byla v těchto „bohatých“ letech repertoárová vyváženost. Na repertoáru se pravidelně objevovaly klasické populární tituly, v nichž dostávali příležitost mladí perspektivní sólisté. Značná pozornost byla věnována promyšlenému uvádění moderních titulů. Za dobu své existence uvedla NYCO více jak třicet původních premiér. Bylo mezi nimi například operní zpracování slavné hry psané v jidiš The Dybbuk skladatele Davida Tamkina, opera Aarona Coplanda The Tender Land, i u nás známý Dobrý voják Švejk (Good Soldier Schweik)skladatele českého původu Roberta Kurky, operní verze Čarodějek ze Salemu Arthura Millera The Crucible od skladatele Roberta Warda, Nejdůležitější muž (The Most Important Man) Gian Carla Menottiho či Bernsteinův Candide.

Velmi početná byla řada moderních operních světových děl z tvorby dvacátého století. Za všechy jmenujme kafkovský Proces Gottfrieda von Einema, Bartókův Modrovousův hrad, Poulencovy Dialogy karmelitek, Malíře Mathise Paula Hindemitha, operu japonského skladatele Toshibo Mayuzumiho Zlatý pavilon (Kinkakuji) či první operu Benjamina Brittena Paul Bunyan.V newyorské městské opeře byla věnována mimořádná pozornost i tvorbě „starých“ autorů, v době, kdy jejich díla byla, na rozdíl od dnešní praxe, jen zřídka uváděna. Diváci měli možnost seznámit se s díly Glucka, Rameaua a především se všemi základními tituly Georga Friedricha Händela.

Na druhé straně se zde pravidelně uváděl repertoár lehčí, jako třeba takzvané „savojské opery“ anglických autorů Gilberta a Sullivana či špičkové operety. Hrálo se zde také zapomenuté jevištní dílo autora hymny USA Johna Philipa Sousy The Glass Blowers.Na této scéně získala své ostruhy řada dnešních významných reprezentantů mladé americké pěvecké generace, jako například kontratenoři David Daniels a Bejun Mehta, který zde zahájil svou hvězdnou kariéru Händelovým Orlandem, sopranistka Mary Dunleavy, výtečná koloraturní sopranistka Elizabeth Futral, barytonista Mark Delavan či tenoristé Carl Tanner a Robert Brubaker, s nímž se mohli při festivalu Janáček Brno na podzim roku 2012 setkat brněnští diváci v roli Borise v Janáčkově Kátě Kabanové.

Ředitel Kellog byl iniciátorem skvělých propagačních akcí, jako byla představení v rámci cyklu Opera pro všechny, při němž byly vstupenky prodávány za jednotnou cenu 25 dolarů, a Vox, laboratoř občasné opery, při němž byli operní fanoušci od roku 1996 pravidelně seznamováni v ukázkách s díly soudobých autorů.

Hvězdné chvíle zažila New York City Opera v září 2001. Zahájení podzimní divadelní sezony bylo plánováno na 11. září. Pochopitelně k němu nedošlo. Uskutečnilo se o pouhé čtyři dny později. V sobotu 15. září na scénu k Bludnému Holanďanovi, který byl v moderní režii George Moynihana, pod taktovkou Stephana Lawlesse s Markem Donovanem v titulní roli na zahájení sezony naplánován, nastoupili zaměstnanci divadla, v provazišti visela vlajka pruhů a hvězd a jeviště i hlediště, ve kterém byl i starosta Blomberg, spontánně zpívalo americkou hymnu. Kritik New York Times Tommasini napsal, že tento den byl nejvýznamnějším dnem americké hudby v roce 2001.Ředitel Kellog usiloval o to, aby se soubor přestěhoval z budovy, kterou považoval pro její rozlehlost a sousedství s Met za nevyhovující, do jiných prostor. Jeho záměr vystavět v rámci rekonstrukce kolem Ground zero nové operní divadlo se setkal u řady lidí s velkým pochopením, jinde zase narazil. Proti byly uváděny důvody nejrůznějšího charakteru, jako například to, že dolní Manhattan je pro návštěvníky hůř dosažitelný. Rozhodující váhu ovšem mělo negativní stanovisko guvernéra státu New York George Patakiho, který se ostře proti Kellogovu záměru postavil s dost typicky funkcionářským názorem, že divadelní budova v tomto prostoru by byla jeho znesvěcením.

Když se Kellog rozhodl v roce 2007 k odchodu, napsal v New York Times kritik Tommasini, že New York City Opera může být pyšná na množství dosažených inovací a úspěchů. Jen málo šéfů uměleckých institucí dosáhlo takové účinnosti při definování a realizací svých záměrů.

Konec se začal blížit paradoxně v okamžiku, kdy se zdálo, že New York City Opera se rozmáchne k další fázi svých úspěchů. Po Kellogově odchodu se nečekaně objevila osobnost, která se mohla pochlubit mimořádnými úspěchy na starém kontinentě – nedávno zesnulý Gerard Mortier. Měl za sebou desetileté velice úspěšné angažmá v bruselské Opeře La Monnaie, kterou pozvedl z provinční scény mezi přední evropské soubory. Další úspěšné, byť velmi kontroverzní desetiletí, absolvoval v Salcburku, kde jeho odchod způsobila především Neuenfelsova vysoce kontroverzní inscenace Straussova Netopýra. Založil úspěšný každoroční divadelní a hudební festival v Porúří, kterým výrazně oživil umělecký a kulturní život v oblasti postižené ekonomickým úpadkem, a od roku 2004 si velice úspěšně počínal ve funkci obrovského divadelního kombinátu Pařížské opery.Kritik New York Timer Zachary Woolfe ve svém nekrologu zdůraznil, že profesní život Gerarda Mortiera tvořily čtyři desítky let bojů, ne vždy úspěšných, ale vedených s plným odhodláním. S ním se pustil i do příprav svého newyorského působení, kam ovšem mohl nastoupit kvůli svým pařížským závazkům až v roce 2009.

Ve svých vyjádřeních, jež tehdy poskytnul médiím, zdůrazňoval své odhodlání pustit se do výzvy, kterou pro něj působení v USA představovalo. Jen několik citátů: „Nejnebezpečnější pro operu je vytvářet z ní muzeum… I starý kus od Mozarta nám může říci leccos o dnešku… Být moderní znamená být citlivý ke všemu, co se děje kolem nás… V moderní opeře je režisér důležitější než diva… Když nebudete novátorem, zmizíte ze scény…“

Když byl Mortier tázán na svůj vztah k Met a k činnosti jejího ředitele Gelba, odpověděl: „Zajisté je to výzva pro mne pracovat v těsném sousedství s ním, ale pro něj je to také výzva.“

S názorem na stěhování opery jinam, na rozdíl od svého předchůdce, Mortier nesouhlasil. Prohlásil: „Věřím, že v New Yorku jsou další peníze, které chtějí být součástí nové vize opery. Možná, že sním.“Bohužel, ukázalo se, že newyorská realita je jiná než situace v Evropě, zejména ve státech, jakými jsou Rakousko, Německo a především Francie, kde je umění silně podporováno z veřejných zdrojů. Zatímco v Pařížské opeře jsou z veřejných zdrojů kryty téměř dvě třetiny obrovského rozpočtu, v případě New York City Opera se jednalo o pouhá tři procenta. Ekonomická situace opery se během interregna neustále zhoršovala a Mortierovi neprospělo, když ohlásil svůj zájem o šéfování bayreuthského festivalu. Divadlo se propadalo do stále větších ztrát, Mortierovi se ani zdaleka nepodařilo sehnat potřebnou výši prostředků k zajištění provozu, což nakonec vedlo k rezignaci na funkci ředitele ještě před nástupem.

Od této chvíle situace už rychle spěla k neblahému konci. V roce 2011 opera opustila budovu v Lincolnově centru. V letech 2011 až 2012 se uskutečnily ještě čtyři operní premiéry, které byly uváděny na různých místech, především v budově Brooklynské hudební akademie. Poslední byla v září 2013 americká premiéra opery britského skladatele Marka Anthonyho Turnaga Anna Nicole. Šlo v podstatě o inscenaci přenesenou z londýnské Covent Garden. Představení pod taktovkou Antonia Pappana s Evou-Mariou Westbroek v titulní roli bylo přjato velmi příznivě, ale konec se ukázal být neodvratný.

Potápějící se operní loď nakonec odmítl podpořit i její dosavadní dlouholetý příznivec, newyorský starosta Blomberg. Na adresu opery prohlásil: „I kdybychom zasáhli, City Opera bussiness model (záměrně nepřekládám) nefungoval.“ Dne 1. října 2013 bylo v Brooklynu poslední představení. Barytonista Sherrill Milness, který svou hvězdnou kariéru zahájil kdysi v New York City Opera v inscenaci Gounodova Fausta, se médiím svěřil, že měl slzy v očích. New York City opera po sedmdesáti letech života přestala existovat. Zbyla už jenom série dražeb, v nichž se dražily dekorace, kostýmy a rekvizity z celkem více než osmdesáti inscenací, stejně jako i technické zařízení sloužící potřebám divadla.Rok 2013 přinesl vážné problémy v řadě operních divadel a symfonických orchestrů v USA. Již zmíněný kritik Tommasini shrnul celou situaci ve svém článku v New York Times ze dne 8. ledna tohoto roku: „…krátce a stručně, umělecká dokonalost není všechno. Jakákoli instituce, velká nebo malá, musí mít jasnou uměleckou vizi, cíl, který ji spojuje s publikem a společností. Ale živé umění nikdy nebude produkovat zisk. Důležitější je, aby všechny instituce tohoto typu, od smyčcového kvarteta po mocnou Metropolitní operu, měly účinný provozní a ekonomický model.“ Nicméně svůj článek konči optimisticky citátem z New York Times v době krize v roce 1930: „Opera žije, říká Richard Strauss, slavný skladatel, a vysmívá se pesimistům a jeho názory silně podporuje Alban Berg.“Dovolím si drobnou poznámku: Richard Strauss a Alban Berg měli nepochybně pravdu. Opera žije a bude žít. Ale stanovisko, které vyjádřil ve svých závěrech kritik New York Times, platí i u nás, byť naše evropské podmínky jsou zcela odlišné od těch amerických.