Konfrontace Smetany a Beethovena v podání Bamberských symfoniků

Beethovenova “Osudová” je možná nejdokonalejší symfonické dílo evropské hudby, zatímco Smetanovy švédské básně jsou nanejvýš pozoruhodnými, strhujícími dokumenty hledání nového výrazu na poli symfonické tvorby, které dodnes fascinují svou smělostí, svým inovativním myšlením. Nicméně do dokonalosti jim přece jen ještě něco chybí. V čem tedy vidím ten scelující dramaturgický oblouk, jenž se klenul celým večerem? Ve zdůraznění tektonismu. Oba tvůrci, Smetana i Beethoven, si byli svým vnitřním psychickým ustrojením v něčem podobní: byli to stavitelé. Oba staví své katedrály z tónů, myslí přitom na ducha, řád a útvarnost, a pramálo se starají o úhlednost, krásu melosu, prostě o to, aby se líbili. Zákony architektury jsou nadřazeny všemu ostatnímu. Samozřejmě, že každé srovnání kulhá: Beethovenova Symfonie je palčivým tvůrčím procesem vypilována do dokonalosti, a to do poslední noty, zatímco Smetanovy tři básně jsou, přes velkou výrazovou sílu, která z nich čiší, rétoricky vzkypělé, mnohomluvné a trochu neučesané.

Jakub Hrůša přistupuje ke Smetanovi právě z tohoto úhlu, podtrhuje Smetanovo experimentátorství, zvukovou příkrost, syrovost, zvrásněnost v prudkých změnách nálady, výrazu a samozřejmě především orchestrální faktury. Je to koncepce nesporně zdravá a správná, její realizace však nebyla toho večera v detailu vždy dotažená. Provedení zapůsobilo svým silným dramatickým nábojem, k jeho nemalým kladům lze přičíst dravý temperament, i dobře vystavěné dynamické vrcholy, ale místa náročná na rytmickou souhru sekcí nezdobila právě preciznost a propracovanost – což konstatuji při veškerém porozumění nárokům živého provedení, snad i únavě z nabitého programu. Tyto tři švédské básně nejsou věru často hrány a pro řadu i výborných evropských těles budou vždy představovat tvrdý oříšek. Bamberští symfonici jsou tělesem s velkou tradicí a renomé, a zahráli je v Praze na velmi dobré úrovni, se sympatickým zápalem a vervou, přesto z jejich vystoupení nelze zaplašit dojem určité nehotovosti, přibližnosti, snad i podstudovanosti. Přitom Smetanovy technické nároky jsou zde skutečně vysoké, a ne vždy dobře uvážené, pokud jde o prostou hratelnost (Grandioso v Richardovi, takt 183, kde trylky ve smyčcích jsou snad ještě hratelné, ale stěží slyšitelné. Stejně jako harfa, která je většinou spíš pro oko, než ucho, až na jedno sólo v Hakonovi).

Je však také možné, že se orchestr teprve sžíval s akustikou sálu, s níž se museli hráči seznamovat za pochodu. I pokud jde o zvukové proporce, nebylo vše ideální. Smyčce, jen se sedmi kontrabasy, byly trochu překryty příliš hutnými žesti (posuzováno z osmé řady uprostřed). Smyčcová sekce patří nepochybně k největším kladům orchestru, pokud jde o hebký témbr a rytmickou pregnanci, i v Praze si všechny pulty spolu dobře rozuměly, což však už nelze vždy říci ve vztahu ke dřevům a žesťům – v kritických místech souhře chyběla větší přesnost (imitační faktura ve středu Valdštýna). Takových obtížných míst je ovšem ve všech třech skladbách požehnaně.

Jedním z problémů švédských symfonických básní je jejich určitá zlomkovitost, nespojitost, cézurovitost makrostruktury. Domnívám se, že potřebují posílit plynulost symfonického toku, neboť množství kontrastních předělů ve všech třech skladbách je skutečně značné. Hrůša naopak tuto kaleidoskopičnost ještě zdůrazňuje tím, že natahuje všechny generální pauzy na hranici možného, a ještě dále tak posiluje centrifugální tendence ve skladbách již obsažené. Provedení tak získává zvláštní, sugestivní charakter, s velkou mírou efektního kontrastu, ale na úkor soudružnosti a plynulosti.

Provedení Beethovenovy Páté zdobila jiskra, svěžest, zaujetí, plasticky vyklenutá stavba jednotlivých vět, snad až na první větu. Ta svým kontinuálním nervním rytmem, přítomným bezmála v každém taktu, a bohatou imitační fakturou klade vysoké nároky na zřetelnost dikce a rytmickou pregnantnost – což nebyly, jak jsem už naznačil výše, toho večera právě kvality, jež zdobily výkon orchestru. Postrádal jsem například větší vypointovanost synkop v taktu 104 ff (tympány a dřeva). Věci nikterak neusnadňovalo to, že Hrůša volí tempa na horní hranici. Tak se ovšem Pátá dnes hraje, a vlastně už dlouho. Zato zbylé tři věty umožnily Bamberským symfonikům, aby předvedli mnoho ze svých předností, včetně jímavé kantilény ve volné větě a schopnost až orgiasticky vystupňovat opojné Finale. Orgie ve stylu apoteózy tance pak pokračovaly i v přídavku, jímž se stalo Finale ze Sedmé symfonie, takže večer skončil hlasitými ovacemi nadšeného publika ve stoje.

Dvořákova Praha
9. září 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Bedřich Smetana: Richard III., op. 11
Bedřich Smetana: Valdštýnův tábor, op. 14
Bedřich Smetana: Hakon Jarl, op. 16
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll, op. 67, „Osudová“

Účinkující
Bamberger Symphoniker
Jakub Hrůša – dirigent