Konkurz: Je výhra vítězstvím?

Projekt svým názvem otevřeně naznačuje, o co půjde – vyrovnat se a uspět v konkurenci, obstát sám před sebou, především pak vyhrát nade všemi. Konceptem odkazuje k inspiračním zdrojům, jako je již kultovní Formanův film Konkurs z roku 1963 nebo americký muzikál Chorus Line ze 70. let. Horníčkův Konkurz těží podobně jako Chorus Line z osobních příběhů účastníků, reflektuje jejich vášeň pro pohyb, zájem o divadlo a touhu po úspěchu. Z hlediska pohybové struktury energie gradovala, i když se během představení objevil neodbytný pocit, že určité akrobatické sekvence na jevišti jsou jakýmsi „déjà vu“ či poctou věhlasným novocirkusovým souborům, jakými například jsou kanadský The 7 Fingers (Les 7 Doigts), nebo australský Gravity & Other Myths aj.

V multifunkčním divadelním sále společenského centra UFFO se na horizontu prázdného jeviště nacházel hudebníkův stupínek s aparaturou, svým způsobem řídící centrum vysílající rytmus, melodii, hudební žánr, a současně i piedestal autority. Po obou stranách hrací plochy s dodržením rozestupů sedělo několik diváků. Performeři v civilním oděvu se nenápadně rozmístili jak mezi ně, tak splynuli s ostatními lidmi v hledišti. Celku od začátku velel Kirill Yakovlev v tenisovém outfitu v roli autoritativního trenéra. Zatímco se obecenstvo usazovalo, pinkáním míčku na sebe strhával pozornost a vykazoval náznaky lehkého přepětí. Pak začal s výběrem adeptů, k účasti v konkurzu vyzýval nejširší veřejnost. Na jevišti vybízel jednotlivce ke zpěvu či pohybové akci, aby postupně vytřídil diváky od účinkujících. Úvod nastínil běžný princip konkurzů, nezřídka založený na absurdních výzvách, na nutnosti zaujmout během okamžiku, na prezentaci podivuhodných dovedností, a poukázal na krutost vyřazení. Osm zbylých akrobatů se postupně stmelilo v synchronizovaných úderech do tenisáku, jejichž rytmus určoval trenér. A tím bylo odstartováno soutěžní klání, jež se zaměřilo na individuální rysy, výjimečné schopnosti a „divnosti“, a zcela zásadně (a paradoxně) se opíralo o týmovou spolupráci. Vítězství v konkurzu na nedefinovanou pozici ale čekalo opravdu jen na jednoho z nich.

Sportovní, výkonnostní rovinu představení často přerývaly pauzy, které doplňovaly audio-glosy a citáty mnohdy i kontroverzních osob o úspěchu. Robotický hlas připomínal svým projevem například umělou inteligenci Wendy, s níž vstupoval do dialogu Florent Golfier v projektu And Who Is Useless Now? Dále se z nahrávek vyjadřovali k absurditě konkurzů samotní aktéři, ti popisovali pocity z veřejného vystupování, ze svého těla atp. Jejich reprodukovaný hlas je často doprovázel při sólovém výstupu, v němž vynikly jejich artistní nebo taneční kvality, individuální odlišnost od synchronizované skupiny.  Občas se na povrch zdařile prodral i  humor, nadhled či nepředvídatelná osobní sebereflexe, které mohly rezonovat s někým z publika.

Z ženského triptychu se výrazně prosadila teprve šestnáctiletá Ester Josefína Vandasová, která zaujala hned jednou z úvodních choreografií a jedinou na akrobatické šále, ve které se ale nakonec významně ukázala i soudržnost skupiny. Mezi muži se rovnoměrně přelévaly sympatie, z hecování vznikaly scény poměřování, jako například kdo unese více osob, kdo je obratnější, pevnější, komunikačně zdatnější atp. Přehlídka fyzických „nej“ se stala řetězcem tanečních choreografií a cvičebních sestav, obsahujících prvky pozemní a hand to hand akrobacie. Objevila se lidská švihadla, pyramidy o dvou i třech patrech, salta a mnohá další gymnastická čísla. Dynamické odrazy střídaly smršť dopadů, artisté naplno využívali nejen opory nohou, ale velmi často právě i vzdušný prostor nad sebou.

Z účastníků konkurzu vyzařovala energie, zapálení pro společné dílo. Sounáležitost vřele komunikovali v uměle vytvořeném prostoru konkurzu i navzdory despotickému průvodci, jehož chování se především v závěru stalo až šikanou a silně kontrastovalo s dosavadní euforií akrobatů. Atraktivita představení klesala v repetitivních a neoriginálních pohybových pasážích, v určité dramaturgické přímočarosti, která nenabídla inovativní pohled na řazení akrobatických prvků, nebo nepředvídatelnější rozvíjení narativu. A přitom Losers Cirque Company od svého vzniku a první premiéry viditelně roste a rozvíjí fyzický potenciál performerů, obzvlášť jde-li o vrstevnatou spolupráci s režiséry a choreografy.

Samotný proces vzniku této show byl bezesporu přínosem pro všechny zúčastněné, z nichž mnozí se na profesionální jeviště postavili poprvé. Z tohoto hlediska byly jejich fyzické a herecké výkony obdivuhodné. Inscenace Konkurz, podobně jako jiné laboratorní projekty otevřené zájemcům s touhou poznat a zkusit něco nového, přispěla k rozvíjejícímu se trendu doby propojovat skupiny profesionálů a nadšenců a podporovat jejich odhodlání. A je to právě obsazení a fyzické nasazení, které klasifikuje Konkurz jako nenáročnou podívanou s efektními triky a neokoukanými tvářemi.

Konkurz
Režie: Petr Horníček
Scénář: Matěj Randár, Petr Horníček
Dramaturgie: Matěj Randár
Choreografie: Tomáš Pražák
Hudba: Kirill Yakovlev
Kostýmní výtvarník: Lucie Červíková
Scéna: Petr Horníček
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Produkce: United Arts
Účinkují: Karolína Křížková, Sára Stoulilová, Ester Josefína Vandasová, Kirill Yakovlev, Petr Dlugoš, Adam Rameš, Lukáš Borik, Petr Dvořák, Jiří Bělka
Hlas: Karel Mařík

Psáno z premiéry a 1. reprízy v rámci festivalu Cirk-UFF v Trutnově 2. – 3. 6. 2021.