Konzumní svět v pohybu. Nebo spíš pohybu zbavený

Současný tanec, pohybové divadlo, multimédia. Kombinace, kterou vidíme na jevišti často: ať už v projektech, jež zkoumají možnosti pohybu a fúze jevištních složek a technologií, anebo v těch, které se místo této formy zabývají čistě obsahem a sdělením a spolu s kritikou světa jej i samy zrcadlí. Jednu takovou komorní produkci uvedlo Studio ALTA ve čtvrtek 18. prosince.

Čtyřicetiminutovému vystoupení slovenské tanečnice a choreografky Lucie Kašiarové a hudebníka Petra Machajdíka přihlíželo asi dvacet návštěvníků. Konkurence je v těchto dnech velká, každé divadlo a studio se před Vánocemi snaží strhnout pozornost na speciální program. Co přinesl divákům projekt Area?

Pohled na konzumní svět, jeho kritiku. Jde o téma, které rezonuje vším současným uměním, nejen tím tanečním a pohybovým, kde postupně zaujímá jedno z předních míst. V současném tanci a pohybovém divadle se občas v reakci na tyto snahy objeví touha po tanci zcela čistém a postaveném pouze na procítění pohybu a hudby. Snad reagují přirozeně právě na takové jevištní obrazy, jako je Area, jedna krátká sonda, napolo realistická, napolo absurdní. Kaleidoskop výjevů doprovozený živou i reprodukovanou klavírní hrou. Představení toho druhu, kde je veškeré konání předimenzované, ale víme, že se v něm skrývá zcela pravdivé jádro.

To, že performerka na začátku vystoupení sedí mezi diváky, už nepřekvapuje, neboť interakce se v představeních současného tance množí, stejně tak jako narušování hranic mezi jevištěm a hledištěm a mezi divákem a umělcem. Po krátkém tanečním sólu se ukrývá do zákulisí, zatímco její spoluhráč Peter Machajdík se na scéně začne zaobírat piánem. Nejdřív jako ladič, pak začne pomalu a váhavě rozehrávat duet s vlastní skladbou, která již zní ze záznamu. Opakuje stále stejný úsek krátké melodie, spíš jen motiv, nijak dále nerozváděný, a v tom monotónním zvuku se hudba stane kulisou jako déšť za okny.

Lucia mezitím prodělala proměnu a před diváky se objeví v teplákové soupravě vycpané do úctyhodných rozměrů.

Groteskní kontrast štíhlých prstů a gigantického těla, stejně jako pochopitelně nepřirozená pohyblivost a mrštnost těla ukrytého v této masce, budí u diváků smích. Neforemné tělo připomíná postavy z Grooslandu Maguy Marinové. Je to ale parafráze na obyvatele českého sídliště, jak napoví projekce rozsvícených oken, která je promítaná na zadní stěnu. Postava v domácím úboru nejistě přechází po bytě, spíše než taneční kreace provádí nervózní pohybová cvičení, sleduje televizi a hlava nehlava pojídá ovoce, zeleninu a levnou paštiku.

Omezení pohyblivosti je metaforou života v mediální realitě a zábavním průmyslu. Poslední výjev se zapichováním růže do květináče plného sypké hlíny je o něco složitější. Nad jevištěm se vznáší drobná blýskavá koule, je to Slunce, nebo Měsíc, nebo něco docela jiného? Jedna červená růže, látková figurína a malinká hračka jsou zvláštní rekvizity. Kdyby to nebyla želvička, ale liška, byli bychom možná na planetě Malého prince. Takhle jsme jen v domácnosti bytosti, která konzumuje televizní vysílání a rozčiluje se na květinu, která neroste dost rychle. Jasný apel na znečištěné životní prostředí a další katastrofy způsobené člověkem. Závěrečná projekce záběrů hořící atomové elektrárny je poněkud patetická…

Co si z toho všeho můžeme odnést? Pobavení jen do jisté míry, neboť představení je chvílemi spíš ponuré a těžkopádné. Snad trochu námětů k přemýšlení, až další večer usedneme k opožděné večeři a zapneme obrazovku některého z našich elektronických zařízení. Jsou tu ale možná jiné aspekty, které tak docela nesouvisejí s tématem. Třeba to, že současné taneční divadlo často vystačí s rekvizitami z běžného života, že scéna se nestaví, kostýmy nešijí a rekvizity nevyrábějí. Stačí použitý nábytek, běžné oblečení a předměty vyřazené z domácnosti. Je to motivováno cenou, nebo snahou přiblížit se realitě, ačkoli to, co se na jevišti odehrává, je zcela absurdní? Zdá se, jako kdyby se taneční a pohybové inscenace právě podle tohoto klíče daly dělit, ale není jasné, jaká je za tím vším motivace na straně tvůrců.

Stejně tak je zajímavé i trvání na realismu v konzumaci jídla. Na scéně se sice vždy odehrává vysoce stylizované divadlo, ale také se zcela civilně jí – syrové cibule v Democrazy Helene Weinzierl, obrovské množství popcornu v Gossipu Lenky Vagnerové, těch inscenací je opravdu hodně a není to úplně pominutelný rys, spíš dlouhodobý trend. Snaží se tvůrci docílit většího spojení s divákem, když se v něm snaží vzbudit realistické pocity, probudit jeho zrcadlové neurony a třeba zapojit jeho chuť čerpající z paměti, aby se tak mohl účastnit představení více smysly?

Nakonec je to jistá skládankovitost, charakteristická nejen pro tuto inscenaci. Současný tanec a divadlo už dávno rezignovaly na příběh, ten je vnímán snad jako cosi fosilního a mrtvého. Odpovídá to však především našemu způsobu vnímání a konzumace mediální virtuální reality. Začalo to tím, když byla do televizních filmů a seriálů propašována reklama, která přerušuje děj na tolika místech, že ten se skutečně stává nespojitým. Svět nových médií pak je už celý tvořen obrovským kaleidoskopem ne příběhů, ale výjevů, situací a obrazů. My mezi nimi „překlikáváme“, přecházíme mezi rozečtenými články, fotografiemi a videi, nejsme schopni udržet pozornost. A tak není divu, že jeviště je také obrazem tohoto roztříštěného vnímání, ačkoli se domnívám, že se to často děje nevědomky. Zvlášť u produkcí, které mediální realitu a její konzumenty kritizují, je paradoxem, když přebírají jejich vlastní formu. Je to však přirozené, protože jeviště je zrcadlem světa. I takové poučení je možné čerpat z inscenací, které jsou jinak obtížně stravitelné a vzdorují analýze. Každá, každá inscenace je svého druhu odrazem naší reality.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Area
Námět, koncepce: Lucia Kašiarová, Peter Machajdík
Premiéra 5. listopadu 2014 Zahrada – centrum nezávislé kultury Banská Bystrica
(psáno z představení 17. 12. 2015 Studio ALTA Praha)

Účinkují – Lucia Kašiarová, Peter Machajdík

www.altart.cz

Fota poskytla Stanica Žilina-Záriečie