Kopačka v opeře

Čtenáři Opery Plus blogují

První prosincovou sobotu nebylo zřejmě v srbském Novém Sadu nikde ani živáčka. Fotbalový tým si odjel zahrát do hlavního města a místní orchestr a opera udělaly to samé. Ti první hráli kopanou. Odpoledne jim proto na bělehradském stadionu nadávalo přes deset tisíc lidí. Rozhodčí je chtěl všechny po patnácté minutě poslat domů. Sbor místních fanoušků zpíval něco tak sprostého, že bylo dobře, když jsem tomu nerozuměl. Sudí zápas přerušil a všichni aktéři se sešli k poradě. Zpěváci pak přidali na intenzitě a hrálo se dál.

V Narodnom pozorišti, jak tady říkají Národnímu divadlu, to bylo jinak. V hledišti se nezpívalo. Není se čemu divit: seděl jsem tam já, potom chlapecká třída místního gymnázia, pár důchodců a několik dalších osamělých diváků.

Přízemí bylo poloprázdné, na galerii nebyl nikdo. Jen slečna v šatně, co byla krásná jako adeptka herectví, ale ukázalo se, že studuje medicínu. Prozradila mi, že včera na Tosce bylo vyprodáno. Na večeři ji pozval někdo jiný. Co se dá dělat, i hezké slečny se občas mýlí.

Na jevišti to vypadalo jinak, než jste při opeře zvyklí. Žádná scéna, žádné dekorace, o medvědovi či alespoň lišce nemluvě. Vepředu seděl orchestr. Tolik houslí pohromadě jsem v životě neviděl. Polovina z nich byla v ženských rukách. V zadních čtyřech řadách stáli sboristé. Dirigent přišel, potřásl prvnímu houslistovi rukou a mohlo se začít. Do Bělehradu přijel soubor s koncertní verzí pojednání o svém domácím hrdinovi. Operu Knez Ivo od Semberije napsal Isidor Bajić (1878–1915). Srbskému textu jsem nerozuměl, ale mám takový pocit, že již tenkrát měli co do činění s invazí z přední Asie.

Smyčce nejen v rukou žen se pohybovaly nahoru a dolů jako jeden muž. Pán s činely vypadal nervózně. Patrně si uvědomoval důležitost své role. Zvládl to – vždy jimi řachnul včas. Před orchestrem se střídali sóloví zpěváci, žádný z nich však nepřinášel mrazení v zádech. Stříbrem sál nenaplnila ani žena, která vypadala jako z opravdové opery, a nejhmotnější z pěvců byl každopádně výraznější na pohled než na poslech.

Orchestr kraloval. Hudba do posledního místa zaplnila tři patra klasické divadelní budovy. V samém závěru znalí diváci vstávali ze sedaček a křičeli „bravo“. Gymnazisté měli radost, že se hrálo bez přestávky a po prvním poločase se mohlo jít domů. Sólisté mávali, přicházeli a odcházeli, muzikanti a sbor se klaněli a dirigent byl hrdý na to, jak všichni společně reprezentovali Nový Sad.

Za chvíli pro ně přijede několik autobusů a pojedou domů. Po dálnici to není daleko. Někteří z nich si půjdou dát skleničku před spaním. V barech bude plno. V Novém Sadu to zase ožije. Fotbalisté Vojvodiny přivezli tři body ze slavného Partizánu a místní opera a orchestr dobyli bělehradské Národní divadlo.

Autor je fotbalový skaut

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv autora