Letos se celé čtvrteční odpoledne soustředil program na náměstí Republiky, okolo nějž ve Žďáru prochází hlavní tepna spojující také město s nedalekým zámkem. Letos pokračoval především projekt BeInternational pro mladé absolventy tanečních škol. Iniciativa je italské provenience a má sedm mezinárodních partnerů, mimo jiné i KoresponDance. Mladí umělci připravují během krátkého rezidentního pohybu site specific vystoupení na daném místě. Letos ve Žďáru na téma „architektura a krajina“, kdy je čekala dvě úplně odlišná místa – městská krajina a Santiniho architektura.
Skupina umělců, kteří byli ve Žďáru minulý rok, pojala vystoupení jako humorný výlet a několik pohybových intervencí odvozených z konkrétních zákoutí města. Letos se pětičlenný italsko-český tým pod vedením choreografa Jeana Gaudina vydal cestou více taneční i divadelně prokomponovanou. Pracují s objety, maskami, s geometrií prostoru. Základním vymezením a prostorovým tvarem je jim kvádr a základním materiálem papírové krabice velké tak, aby se do něj mohlo skrýt celé tanečníkovo tělo. V první třetině čtvrteční performance na hlavní ploše náměstí se tak ztělesnil tanec objektů, neboť v části choreografie mohli diváci vidět jen nohy účinkujících, a samozřejmě i tanec a manipulace s objektem – ve shodě s tématem architektury jakožto organizace prostoru podle předem daného záměru a plánu.
Další trojice tanečníků, s lehce nabílenými tvářemi, avšak ve skutečnosti nepoužívající techniku mimu, ale současného tance, se shromáždila k objevování potenciálu kostky, která při doteku rozezvučuje tóny a lze na ni hrát. Jiný z tanečníků si pak plochu pro vystoupení narýsoval na zem a svou variaci provedl v ní, zkoumaje nepřekročitelné hrany tohoto prostoru a možnosti rozpětí pohybu v něm. Na první pohled klasikou vyškolené tělo a k tomu nesmělá touha objevovat nové tvarosloví. Po křehkém sólu v odpoledním žáru se mladí umělci obrátili k tanečnímu divadlu. Trojice stejně kostýmovaných postav se stala vodiči dívky v masce, která se marně snaží uniknout řízení a manipulaci, neboť je se svými pány pevně spojená. Každá z částí vystoupení nabídla metaforu, kterou divák mohl a nemusel vztáhnout na prostředí města. Vážnost, s níž se mladí umělci chopili během několika dní svého úkolu, mě nesmírně těší, jakkoli tím nechci zavrhovat hravost jejich loňských předchůdců. Vzbuzují rozhodně velkou zvědavost, jak tyto situace adaptují na prostory zámku, kde budou jejich intervence pokračovat během festivalu.
Na náměstí pak vsadila Marie spolu se svým programovým ředitelem Casperem De Vriesem na rafinovaný spektákl, který se již na zámku opakovat nebude. Duo Manolo Alcántara a Joan Trilla v performanci a instalaci v jednom s názvem MAÑA vytvoří jako dva stylizovaní prastaří architekti před zraky publika vysoký dřevěný gotický oblouk. To vše ze zdánlivě nesourodých kusů dřevěné konstrukce, množství pák a dvou kladek. Sami umělci apelovali na diváky, aby nesdíleli videa z performance, protože by rádi zachovali punc „výrobního tajemství“ své práce. Ono se totiž tak nějak samo od sebe očekává, že když se nějaké představení koná pod širým nebem, fotografování, natáčení a sdílení je nejen dovoleno, ale přímo žádáno.
Manolo Alcántara se svým druhem je však spíše alchymistou než scénografem a lze si představit, jak náročný musel být výzkum tohoto podivného systému. Na jedné straně obrazotvornost, na druhé perfektní znalost mechaniky, která nechává pracovat fyzikální zákony, aby každý díl doslova zapadl na své místo a performeři balancující na nedokončené konstrukci tři metry nad zemí se mohli se zručností pokrývačů a důvěrou horolezců spolehnout jeden na druhého. V instalaci je cosi z poetiky Le Gueillermovy, ale duo se nestylizuje do tajemných postav a jejich dílo je prodchnuté řemeslnickou prostotou. Divákovi může problesknout hlavou, že až nás jednou neodvratně zasáhne magnetická bouře a budeme si moci digitálně řízená fidlátka strčit leda tak do muzea, budeme moc vděční za muže, kteří nezatratili znalosti předků a poradí si jen s vlastní hlavou a rukama. Jako performance pro navození festivalové atmosféry a oslovení nových diváků kus zafungoval dobře, ačkoliv odpolední slunce už začínalo být nesnesitelné.
Závěrečná hodina na náměstí patřila španělské tanečnici Jane Fournier, jejíž vystoupení proběhlo jako metafora zrození svobodného tance. Mezi diváky se objevila jako zahalená postava, zadumaná v sobě až nepřátelsky, těžce manipulující s dřevěným piedestalem. Zatímco její partner, hudebník Cédric Froin, rozezvučel část náměstí zprvu starodávnou duchovní, posléze elektronickou hudbou, postava si proklestila nekompromisně cestu diváky (kacířská myšlenka – co když nepřistoupí na hru a prostě se z místa nepohnou? existuje plán B?) a pustila se do přízemního tance na pomezí hip hopu a contemporary flow, nerozpakujíc se přijít do těsné blízkosti diváků a kolegy tanečníky použít i pro kontaktní prvky.
S postupným osvobozováním pohybu i energie se tanec dostává více do vertikály a drobná mrštná postava se s pohledem divokého zvířete a gestikou bojovníka proplétá mezi lidmi. Její pózy jsou vyzývavě útočné, až teprve odhodí obuv a osvobodí vlasy, aby se ponořila do rytmu a přetavila onu bojovnost v úsměv. Ačkoliv diváci nebyli „varováni“ předem, je zřejmé, že performance je participativní, část publika tedy přijímá vyzvání a tančí s sebou. Rytmus je moderní, ale pohyby tanečnice, především paže a ruce ukazují jasně na gesta lidového tance, když vystupuje na malé pódium, aby tančila jako v kruhu ctitelů. Rytmus je složitější, než by se na první pohled zdálo, tanečnice hlasitě odpočítává jednotlivé sekvence zrychlených i zpomalených pasáží. Tanec působí exoticky a snad víc než kdy jindy se vkrádá poznání, jak dalece je španělský folklór ovlivněn pohnutou historií poloostrova, v níž se nerozlučně promísila evropská kultura s maorskou.
První den a první večer festivalu zámek ještě pospává. Na zahradě, tzv. forotě roste nová scéna, na které proběhne v pátek večer přesunuté představení souboru Béatrice Massin Fêtes Galantes Rekviem – Radostná smrt. O víkendu však jabloňový sad ožije i čistě světskými radovánkami, místními specialitami a vínem. Každý rok se v rámci festivalu otevírají návštěvníkům a účastníkům workshopů trochu jiné prostory. Někdy je využíván vnitřní malý divadelní sál, letos to bude jízdárna, ve které nebude výstava, ale po dvakrát v ní proběhne performativní instalace Elišky Brtnické Thin Skin (s touto skromnou novocirkusovou umělkyní brzy přineseme obsáhlý rozhovor – nejen o minimalismu v novém cirkusu a tematizování nebezpečí). Po areálu se budou pohybovat nejen tanečníci projektu BeInternational, ale také tuzemští účastníci projektu Ferst Dadler kráčí. Protože zámek je vyjma festivalu nesmírně poklidným a tichým místem, které vybízí k odpočinku a rozjímání (ostatně je i pro laika jistě nepřehlédnutelné, že nejde o hrad či módní šlechtický letohrádek, ale klášter), po celém zámku najdete na nádvoří pod střechami i u oken početná hnízda jiřiček, které neúnavně krouží kolem a shánějí potravu pro mladé, sádky a přilehlé rybníky skýtají množství hmyzu. První večer ztichne zámek nejpozději s desátou hodinou, sem tam se ještě mihne technik svítící si na cestu čelovkou, a protentokrát už budou nádvoří a zahrady patřit jen nočnímu hmyzu a netopýrům. Ale od pátku do neděle tu bude docela jiný život!
BeInternational
Umělecká režie a coaching: Jean Gaudin
Choreografie: absolventi vysoké taneční školy Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi (Itálie) a čeští taneční tvůrci/choreografové.
Účinkující: Serena Zimolo, Francesco Romagnoli, Eleonora Strobino, Mirko Donsanto, absolventi Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi in Milan a čeští taneční tvůrci a choreografové Agáta Jarošová, Zuzana Marletta-Písaříková
Projekt koordinuje Mara Serina/Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi.
Manolo Alcántara: MAÑA
Koncept, realizace a režie: Manolo Alcántara
Účinkují: Manolo Alcántara a Joan Trilla
Scéna: Manolo Alcántara
Konstrukce: Joan Trilla a Manolo Alcántara
Kostýmy: Rosa Solé
Hudba: Joan Trilla
Zvuk: Oriol Planas
Produkce a manažer: Clàudia Saez
Produkce: Cia. Manolo Alcántara
Asistent produkce: La Destil·leria
Collectif La Méandre: Bien Parado
Choreografka a performerka: Jane Fournier
Hudební skladatel a performer: Cédric Froin
