KoresponDance 2023 (2): Tanec, smrt a kouzlo baroka

První nádvoří, které návštěvníky vítá hned za klášterní, dnes zámeckou bránou, se změnilo v odpočinkovou zónu s občerstvením, ale také s uměleckým programem. Odpoledne jej zahájili opět italští a čeští tanečníci z projektu BeInternational, kteří zde v jiném prostředí představili stejný sled choreografických situací. Prostředí sice nemění jejich obsah, ale už jen sevřenost prostoru za zdmi zámku dovoluje rozhodně větší koncentraci a celá událost má nádech nikoliv aktivistické intervence, která bojuje o svou pozornost s běžným chodem města, ale očekávané součásti slavností. Opět se vyklubali tanečníci z velkých bílých krabic, ale tentokrát své variace představili v trávě a v tichu. Vynikla jistá inspirace místem v krokových vazbách, které měly svými měkkými plié náhle nádech baroka. Trojice maskovaných postav opět zkoumala hudební nástroj ukrytý v krabici, tentokrát s větší bezprostředností a hravostí, nebyl cizorodým předmětem. Sólo mladého italského tanečníka Mirka Donsanta s na dosah ruky přihlížejícími diváky nabylo pod stanem na soustředěnosti. Agáta Jarošová coby žena v masce pak znovu unikala z otěží svých tří vůdců, směrem na další zámecké nádvoří.

Po představení s dětmi z Tvořivého tábora, které zase dokládá pedagogický rozměr aktivit festivalu a zámku, se na tzv. Pivovarském nádvoří opakovala taneční intervence charismatické Jane Fournier ze souboru La Méandre. Došlo k tomu, na co si netroufal nikdo předchozího dne – a snad díky tomu, že se skutečně v zámeckých zdech cítí publikum jistěji a bezpečněji, neboť návštěvníci jsou zde sami mezi sebou a bez zraků kolemjdoucích z ulice (?). Tanečnici v akci s pódiem diváci, respektive divačky zastavily a došlo i na krátké měření sil, bylo to tentokrát publikum, kdo rozhodl, kde bude sólo pokračovat. Dojem však zůstával stále podobný. Zamračená postava se nejprve proměňuje v bojovnici s výrazem naštvanosti na celý svět, v jejímž těle probublává nezměrná síla a vzdory, napínající údy až ke křeči a rozmetající štěrk při floor worku (dá-li se to tak vůbec říci, vzhledem k tomu, že prach nádvoří není žádnou podlahou). Na výzvu ke společnému tanci diváci naopak zareagovali bezprostředně a téměř unisono, ale opět – je to jiná situace: zde se všichni přišli bavit, všichni přišli prožívat tanec a vytvořili společenství, do kterého nikdo bez pásky diváka a návštěvníka nemůže proniknout, je to tedy dočasná a tekutá, ale přece jen něčím v tu chvíli hluboce spojená společnost. Obě varianty, ať už v naprostém civilu otevřeného náměstí, nebo bezpečí klášterních zdí, stojí za zkoumání i z hlediska rozdílných situací, nejen excelentního výkonu tanečnice, který byl v obou případech opravdový.

Novinkou v programu byla ukázka práce autorského dua Marta a Kim (Marta Alstadsæter, Kim-Jomi Fischer). V performanci účinkoval autor spolu s akrobatkou Anou Jordão, neboť jeho žena, s níž tuto inscenaci vytvořil a společně i hraje, se nemohla zájezdu účastnit. Sehranost dvojice však některé diváky vedla k domněnce, že performeři, na které se dívají, tvoří pár. Je to však projev perfektně zvládnuté akrobatické techniky, díky níž se jim povedlo ukázku sezkoušet za několik dní a dovést k profesionální lehkosti. Inscenace nese název Engel, tedy Anděl, a jak prozradil Fischer, je mimo jiné inspirovaná jednou nizozemskou básnickou sbírkou o andělech sestupujících na zem. Duet sám však nabízí celou škálu výkladů. Jako první evokuje duet muže a ženy milostný vztah, ale i ten si každý divák modifikuje a vidí v něm to, co právě jeho v tu chvíli nejvíce rozechvívá.

Principem duetu v jeho první a druhé části byla přísná kontaktnost – partner přichází s ženou, která mu stojí na ramenou a většinu úvodní pasáže ji pak nosí v náručí. Není to však zcela dobrovolná situace, žena se totiž všemožnými způsoby brání opustit bezpečí jeho těla a nedokáže se osmělit k doteku se zemí, jako kdyby kolem zela propast nebo bezedná hlubina moře. A tak může působit jako překážka či nedobrovolný závazek, případně jako obraz přepjatého citu, který když člověka ovládá, nevědomky druhého doslova dusí zaživa. Zároveň je přítomen i motiv péče. Duet se rozvíjí dál kontaktním způsobem, protáčenými akrobatickými zvedačkami a vyznačuje se lehkými akcenty a plynulostí pohybu. Inscenace celá je, jak vysvětluje autor, koncipovaná jako divadlo se vším všudy, uváděna v kukátkovém divadle se scénografií, světelným designem a vším, co k němu patří. Tato verze pod širé nebe možná postrádá výtvarnou složku a musí bojovat o pozornost (třeba s dětmi pobíhajícími tam, kde by byl za normálních okolností horizont, ale i s dalšími diváky, kteří ač dospělí, jsou kupodivu schopni se také usadit na horizontu a nepochopí, že se tím z nich stala nechtěná dekorace zadního prospektu…) Nicméně redukce na samotný pohyb a komunikaci mezi interprety nechává volnost v onom asociování významů. Ideálním tahem by bylo uvést celou inscenaci i „pop-up“ verzi v jednom programu.

Jak již bylo řečeno, vrcholem dne bylo vystoupení dvanáctičlenného souboru Fêtes Galantes choreografky Béatrice Massin s inscenací, uvedenou rovněž pod širým nebem: Requiem – Radostná smrt. Mozartovo Requiem je fenomenální skladba. Ale až ve spojení s choreografií Béatrice si člověk uvědomí, jak moc je tato skladba výsostně klasicistního hudebníka – vlastně barokní. Je to samozřejmě dáno tím, že jde z hudebního hlediska o mši a má (tedy měla by, kdyby byla dokončena) všechny její náležitosti. Je příznačným způsobem vznešená, košatá a důstojná, nepostrádajíc však samozřejmě Mozartovy zpěvnosti. Bylo by lze ji ztvárnit velmi důstojným a vážným způsobem, ale Béatrice Massin svou choreografii postavila na kontrastu, a vlastně zcela logickém. (Z hlediska víry je smrt začátkem věčného života, tedy nikoliv důvodem ke smutku, nýbrž k radosti, neboť po nějakých těch pár peripetiích v očistci čeká křesťana život v blaženosti.) Hned na kostýmech využívá motiviku mexických slavností mrtvých: jednoduché komplety zemitých podzimních barev, jež jsou ušity stejně pro čtyři tanečnice i osm mužů, zdobí na halenách obrazy lebek, tak jak je známe z bizarní jihoamerické výzdoby. Hlavní kontrapunkt však leží ve výrazech tanečníků – kteří hned na začátku Kyrie nasadí veselé výrazy (a rychlé tempo).

Tento kontrast pak provází celou tuto část, která je choreografována na Mozarta. Patří se předeslat, že choreografie je formálně postavena na technice barokního tance, je tu charakteristická gestika a opozice paží, držení těla, přesuny těžiště, setrvávání v demiplié během pohybu a nižší relevé, ještě pramenící z dřívějších dvorských tanců. Celkově měkkost a plynulost pohybu v prostoru, jako kdyby tanečníci klouzali po povrchu a přelévali se jevištěm jako vlny po vodě, stopy někdejší stylové vznešenosti, která je v souladu se sakrální skladbou. Volnost rozmachu v prostoru je pak tím, co choreografii spojuje se současným tancem, stejně tak jako bezprostřední výrazy tanečníků, individuální prožitek radosti z tance, který se v jejich tvářích zračí. Promyšlené jsou také prostorové formace a jejich průběh na ploše, který bychom asi více ocenili při usazení v aréně a pohledu z výšky. Z promo fotografií je patrné, že k inscenaci patří i projekce a je uváděna i v klasickém divadelním prostoru, zatímco zde na KoresponDance se odehrávala pod širým nebem.

Tanečníci se často pohybují ve skupině či skupinách po diagonále, formace se rozpadají na čtveřice či trojice, případně formaci 3 – 3 – 4 – 2, ale typicky se navrací celá skupina do pohybu v kruhu. Nevíří však neustále, nacházejí okamžiky zklidnění a bytí sama se sebou. Pak je akcentován vertikální směr a spirála, tolik typická pro baroko, ale spíše pro architekturu než tanec. Překvapivými momenty jsou okamžiky nehybného zastavení en face do publika, objetí performerů nebo dynamická skoková variace na Sanctus. Plasticita současného tance rozvolňuje barokní formu, aniž by ji rozbila. Benedictus se táhne jako medová plástev. V Agnus Dei se celý soubor mění v rameno olbřímího stroje, které se otáčí na scéně jako hodinová ručička.

Když se tanečníci začnou převlékat do svrchních kostýmů, vzdušných hedvábných rozevlátých plášťů, jeden po druhém, signalizuje akce změnu hudebního podkladu. Prakticky bez pauzy přechází inscenace od Mozarta k hudbě Arturo Márqueze (nar. 1950), k orchestrální skladbě Danzón n°2. Danzón je taneční forma z konce 19. století, která vznikla na Kubě, ale v současnosti je udržována v Mexiku, odkud pochází i skladatel Márquez. V hudbě je patrný rozmach a plynulost, je dynamická, nikoliv však typická rychlým latinskoamerickým rytmem, ale spíše tím, co by se v současném názvosloví označilo jako flow. Do jaké míry je v choreografii skutečně použita forma společenského tance, nedokážu odhadnout, myslím však, že je přítomen jeho vnitřní charakter.

Novodobá hudba s až filmovou orchestrací přenáší tanečníky i diváky od duchovního světa k životu a k oslavě tance, ačkoliv ta byla svým způsobem přítomná už v pojetí Requiem. Melodika mexické hudby však dokonává proměnu atmosféry. Tančí spolu ženy i muži a jejich hedvábné pláště potištěné pestrobarevnými květinami víří kolem postav jako křídla. Na chvíli jako by se proměnily v maškary na evropském masopustu (zcela bez souvislosti a absurdně se mi před očima vybavuje Šmokův Holoubek), a po geometrických drahách se postupně rozpustí do poslední kruhové struktury a velkého finále, v němž jejich šaty naposledy zavíří jako okvětí ibišku nebo křídla kolibříků. Takový dojem lehkosti nakonec inscenace zanechává…

Epilog s tanečními filmy

Večer uzavírá na odlehlém nádvoří pod hvězdnou oblohou projekce tanečních filmů se společným tématem Tanec, tělo, architektura. Myslím, že je vlastně lhostejné, jaké taneční filmy se promítají, neboť toto téma spojuje produkci dance for camera snad z 90 procent celosvětové tvorby. Vždy se vztahuje tělo k prostoru, vždy spolu nějakým způsobem tančí i prostředí, v němž se postavy nacházejí, a v lepším případě je choreografována i kamera, nebo alespoň obraz pomocí střihu.

Kurátorský výběr filmové hodinky pochází z archivu tří festivalů a nabízí však výběr krátkých filmů z celého světa. Všechny spojuje dynamický střih a surrealistická atmosféra, ačkoliv dílčí prostředky jsou odlišné a originální. Wasteplanet si pohrává s příběhem mechanických tanečníků, kteří jako by vizuálem vypadli z poetiky avantgardního Bauhausu. Coreografia per luogo impossible (Choreografie pro neskutečné místo) je miniaturou oslavující barokní architekturu. Tělo tančí na pozadí kupole italské baziliky, jako kdyby leželo ve volném prostoru, a doprogramované vektory zdůrazňují geniální geometrii barokní organizace, která nachází díky pravidelnému pohybu všude také pravidelnou strukturu, jež možná kopíruje samotný vesmír. Pohled navozuje pocit závratě. Die Brücke zkoumá jiný druh prostoru, který připomíná architekturu kongresového centra nebo velké výstavní budovy, v níž je vše podřízeno efektivitě konstrukce, projasněné, leč sterilní. MXAKI si prostřednictvím těla japonského tanečníka a rychlých změn lokací různé geometrie, prostoru i barev, pohrává s pozorností diváka. Pohyb tanečníka je trikově rozostřen, kamera sleduje více detail než celek, člověk se stává součástí architektury. Duet SYNC naopak pozornost vrací k člověku a komunikaci, otevírá téma důvěry a souznění. IO ǀ OI přivádí na scénu člověka a robota, je zřejmě kombinací hraného záznamu a programovaného avatara, který je ve filmu partnerem člověku. Snímek nastoluje otázky o stvoření a stvořiteli, člověku, stroji a jejich schopnostech a dominanci. Téma, které nás fascinovalo po celé 20. století a které si neseme do popkultury i umění století 21. Otázkou je, zda najdeme nové způsoby jeho zobrazení, nebo budeme jen zdokonalovat technické provedení… V krátkém filmu Moving Barcelona z cyklu Movin Cities se pak plejáda tanečníků snaží zachytit ducha současné metropole a lidí, kteří v něm žijí se svými starostmi a vztahují se k jeho minulosti.

Na sobotní večer je připravena projekce snímků, které zapůjčil pražský Festival tanečních filmů.

Marta a Kim: ENGEL (pop-up verze)
Koncept, choreografie: Marta Alstadsæter, Kim-Jomi Fischer
Účinkují: Ana Jordão, Kim-Jomi Fischer
Hudba: Rutger Zuydervelt (Machinefabriek)
Dramaturgie a spolupráce: Petra Eikelenboom, Piet Rogie, Merel Heering
Poděkování: Vincent Kollar, Jasper v Luijk, Erik Kaiel, Andreas Eilertsen
PR: Anna v Kooij
Koprodukce: Dansateliers, Podium Bloos, Festspillene i Nord-Norge, Dansearena Nord
Podpořeno: Eilertsen & Granados teaterkompani, Scenekunst i Nordland, Fond for lyd og bilde – kulturrådet

Compagnie Fêtes Galantes: Rekviem – Radostná smrt
Koncepce a choreografie: Béatrice Massin
Asistenti choreografie: Maud Pizon, Wu Zheng
Účinkují: Mathieu Calmelet, Rémi Gérard, Marion Jousseaume, Mylène Lamugnière, Léa Lansade, Philippe Lebhar, Clément Lecigne, Claire Malchrowicz, Enzo Pauchet, Lucas Réal, Damien Sengulen, Nicola Vacca (alternace Lou Cantor a Antonin Chédiny)

Hudba:
Requiem W. Amadeus Mozart : MusicAeterna / The New Siberian Singers | Dirigent: Teodor Currentzis & Orchestra of the Eighteenth Century/Netherlands
Chamber Choir | Dirigent: Frans Brüggen
Danzon n° 2 Arturo Marquez : Orquestra Sinfonica Simon Bolivar | Dirigent:Gustavo Dudamel

Kostýmy: Olivier Bériot assisté de Corinne Pagé et de Marine Lefèbvre
Light design: Emmanuelle Stäuble
Zvuk: Emmanuel Nappey
Produkce: Boris Molinié
Poděkování: Jasmine Comte, Genève Cotté, Cassandre Desbardieux, Chloé Robin, Thiphaine Boyer, L’IRCAM et le Théâtre des Quartiers d’Ivry.