KoresponDance 2024 (1): Tanec a nový cirkus s přesahem

Zahajovací program byl mimo jiné ve znamení hudby a rytmu, v režii tuzemského souboru Wadaiko yosa-yosa, který se specializuje na hru na tradiční velké japonské bubny taiko, které jsou vlastně posvátným nástrojem a od 16. století se užívají i v divadle. Skupina vznikla v Praze v roce 2005 jako taiko-klub Česko-japonské společnosti, specializuje se na tradiční styl japonského bubnování, jak je praktikován zejména v chrámech, svatyních a při lidových slavnostech. Ve Žďáru s ním vystoupila japonská hudebnice Mihoko Umemura, aby společně rozezvučeli letní náměstí. Mihoko hraje nejen na bubny, ale také na flétnu a další nástroje, půlhodinový koncert se tedy nesl v charakteru asijské exotické melodiky i výrazném rytmu. Hra na bubny, protože je synchronizovaná a fyzicky náročná, se v mnohém podobá i taneční choreografii, v každém případě jde nezpochybnitelně o událost performativní, nejen čistě hudební. Je to tělo, které dává impulz pohybu a rytmu, jenž je převáděn na zvuk. A i ve skladbách, které jsou postaveny zdánlivě jen na rytmu, lze mluvit o melodii a průběhu. Publikum ze všeho nejvíce ocenilo bezprostřední zápal hudebníků a produkce se ukázala pro laické posluchače jako mimořádně přitažlivá.

Ochutnávkou novocirkusové linie programu bylo vystoupení Romana Škadry se sólem Absurd Hero. V premiéře se objevilo na Letní Letné v roce 2021 v jednom z menších šapitó (reportáž si můžete připomenout zde). Tentokrát pod širým, naštěstí milosrdně se zatahujícím, nebem žďárského náměstí, s interagujícím publikem a s množstvím dětí v auditoriu, jejichž bezděčné upřímné připomínky a vstupy se při takových příležitostech stávají nechtěnou, ale přirozenou součástí jakékoliv performance. (Kupodivu se ani příliš nepodivovaly nad tím, proč a co artista na jevišti dělá, jako spíš projevovaly obavu, aby se mu něco nestalo.)

Absurd Hero je možné brát jako komický zápas akrobata s velkou 25kilovou červenou sférou, na níž možno balancovat a provádět s ní silácké kousky, a taškou měkkých žonglovacích míčků. Pokud však sloupneme vrstvu prvoplánového smíchu a grotesky, zas až taková legrace to není. Jde o inscenaci přímočaře alegorickou, která je velice jasným zrcadlem nastaveným osobní honbě za úspěchem, ať už si pod ním představujeme cokoliv a ženeme se za čímkoliv. Akrobat Roman Škadra ilustruje různé podoby tohoto usilování, v němž jsme často směšní, ačkoliv si to sami, zaujati tolik svými cíli a ambicemi, vůbec neuvědomujeme.

Na premiéře jsem tomuto číslu přiřkla soukromě podtitul „Z deníku Sysifova“ a i po několika letech bych se pod něj podepsala, byť se mi už vytratily konkrétní obrazy a situace. Výchozí je scéna souboje v pomyslném ringu, kdy se artista ocitá v roli zápasníka a veliká červená koule na něj číhá v druhém rohu. Může se na ni vrhat jako sportovní soupeř, zkoušet ji přeprat nejrůznějšími možnými i nemožnými způsoby a chvaty, zadupat do země… Možná je to jen zahřívací kolečko a trénink do další namáhavé práce, okamžik, kdy se učíme vytrvalosti proti neporazitelnému nepříteli, který je život a jeho úkoly. Zápas v ringu provází kromě charakteristického zvuku zahajujícího soubojová kola různorodá hudba od rocku až po klavír. Komická eskapáda, při níž artista balancuje na velké sféře a snaží se přitom posbírat co největší množství malých míčků, je uvozená anglicky vedeným rozhovorem o kouzlu videoher. Ten motiv se v něčem teď protíná s Commanderem Viliama Dočolomanského, a jiným obrazem honby za úspěchem a uznáním. Zrcadlo k zrcadlu, sice je to pořád úsměvné, ale také odhalující. Směšná honba za úspěchem, který si člověk někdy ani neumí sám definovat.

V inscenaci figuruje i nafukovací balón, který zastupuje prvek pomíjivosti a náhody a vrchol patří velkému číslu, manipulaci s těžkým objektem, tak tak na hranici ovladatelnosti. Tentokrát nepřipomíná Sysifa, ale spíš Atlase, který na svých bedrech nese glóbus. Tíha břemene připomíná neúnosnost práce, která místo ubývání narůstá, ale ke které jsme se zavázali. Nabízí se otázka, jestli je možné odstranit si z cesty překážky a závaly, které člověk sám sobě vystavěl, zbavit se břemen, která si sám vybral. Inscenace ještě v druhém plánu otevírá téma, kdy a za jakých okolností můžeme předmět, objekt na scéně vnímat jako živého partnera, a zda ho jako takového může vnímat samotný performer, jak se takový vztah vyvíjí a proměňuje a jak velký má tato živost-neživost vliv na něj samotného, ať už jde o artistický výkon nebo prožitek. Zkrátka, nový cirkus je vždycky zábavnější, když ho autor využívá nejen k exhibici sil, ale také nezapomíná na potenciál metafor. Jaké našel v projektu, který na festivalu uvidíme, v novice Girevik? Přesvědčíme se v sobotu nebo v neděli.

Scénu vybudovanou na náměstí Republiky pak oživila ještě půlhodinová choreografie Asuelto španělského uskupení HURyCAN. Vidět v ní přímo metaforu života je snad trochu přehnané, ale přináší kus skvělého fyzického tance a vypointovaného souboje. Dovedu si představit, že se za ním skrývají spíš motivy pouličních hádek horkokrevných Jižanů, jejich turbulentní soužití, kde emoce a bezprostřední reakce přecházejí hlasu rozumu, propisuje se do něj obratnost manipulace s tělem jako objektem i s člověkem jako předmětem zájmu, a trocha zdravých stereotypů. Nad trojicí mužů totiž nabývá vrchu křehká žena, která svou sílu čerpá ze sebevědomí a jakési vnitřní magie, již je těžko definovat, ale snadno pocítit.

„Asuelto“ znamená „vyřešeno“, a tak si i tanečnice vyřeší své postavení a všechny komplikované vztahy a rozmíšky ve skupině, kterou tvoří dvojice a dva náhodní kolemjdoucí. Současný tanec s prvky akrobacie, vnitřní výbušnost, partneřina vycházející z perfektně zvládnuté kontaktní improvizace, ale posunuté do pevně dané a strukturované formy, práce s gravitací a její využití, flow, to jsou atributy choreografie, která je technicky náročná a pracuje také s vtipnou pohybovou nadsázkou. Třeba když se tanečníci stanou v rukou svých partnerů zbraněmi, roztáčenými a mířenými na druhou dvojici, nebo když během tance dojde k rafinovanému svlékání a převlékání, které končí tím, že žena vytváří nový model z trofejí ukořistěných v tanečních soubojích. Některé variace vycházejí z čistě přirozených dispozic, křehká žena snadno provádí pohyby na hranici akrobacie, muži sehrávají rvačku, která je ale ve skutečnosti koordinovaným tancem. V choreografii se hodně pracuje s odstředivou silou a jejím využitím v dalším pohybu, kdy se energie předává z tělesa na těleso, tedy z těla na tělo – v podstatě krásně ilustruje fakt, že tanec je do značené míry perfektně zvládnutá fyzika a její zákony. Nebo by měl být. Nebo mohl… A nezapomíná ani na hereckou interakci, zejména lišácké pohledy ženy, která si s lehkostí podmaňuje své okolí. Diváci kvartet uvidí během festivalu ještě v pátek večer a kdo ví, jestli pak nenabídne zase i jiné čtení.

První festivalový den začal intervencí uměleckého uskupení 3STRANGERS, kteří vtáhli do interakce diváky, pohostili i roztančili je, a byl nakonec plnohodnotnou ochutnávkou několika žánrů. KoresponDance bude pokračovat intenzivním programem po tři odpoledne a večery, tentokrát ale už v zámeckém areálu.

Wadaiko
Mihoko Umemura a Wadaiko yosa-yosa

Absurd Hero
Autor a účinkující: Roman Škadra
Dramaturgie: Darragh McLoughlin
Vnější akrobatický dohled: Ana Jordão
Vnější dohled v oblasti manipulace s objekty: Declan Mee
Poradce v oblasti wrestlingu: Lorenzo Aureli
Světelný design: Emese Csornai

Asuelto
Choreografie: Candelaria Antelo & Arthur Bernard Bazin
Hudba: Sergio Salvi
Účinkují: Arthur Bernard, Candelaria Antelo, Xavier Auquer, Carlos Beluga