KoresponDance 2025 (3): V přírodě a s přírodou

Divoká karta
Pod tímhle názvem se skrývala společná akce šesti uměleckých uskupení, která společně strávila čas na rezidenci, ale především byli všichni vybráni v rámci open callu projektu Green Streets of Europe. Podmínkou pro účast na něm byla tvorba související s tématem udržitelnosti. Společná performance účastníků se odehrávala na zámeckých sádkách a sestávala z hravěji i vážně míněných ukázek z projektů těchto umělců a kolektivů. O prostor sádek se podělili a rozvrhli svá stanoviště, program byl koncipován jako chronologický sled událostí, ne jedna durativní, jak by se snad mohlo zdát z programu.

Otvírák pod názvem Vigil Custody nabídl spolek Ostružina (respektive Zden Brungot Svíteková a SVUG research group, Luca Borsos a Napsugár Trömböczky). Kartičky s pokyny rozeseté po trávníku a v blízkosti ne náhodně rozmístěných kamenů vyzývající k akci: ani kdyby nebylo autorství podepsané, nebylo by možné pochybovat, že akce nese rukopis právě Ostružiny. Řada návštěvníků se k interakci s prostředím podle návodu dala zlákat, byť některé výzvy byly podivně abstraktní. „Seznam mě s rychlostí svého života.“ „Mám na tebe čas. Máš ty čas na mě?“ Ptá se kdo? Možná jen tráva a krajina. Jindy byl divák vyzván k tomu, aby si položil na některou část těla kámen a pozoroval, co s ním udělá gravitace. Jinde byl kámen přivázaný na provaz a návštěvník mohl zkoumat jeho tíhu a použít jej jako kyvadlo… Jiný kámen zase diváky vyzýval: „Lehni si se mnou, abys viděl, co vidím já.“ Mnoho dalších dobrodružství s kameny mohli diváci zažít jako účastníci performativní procházky v okolí zámku, pokud se rozhodli strávit v dialogu s horninou celé dvě hodiny.

Tom Bailey nabídl hru s jednou ze sádek – diváci tam ovšem už předtím objevili podivné rybářské pruty, na nichž však nebyla připevněna běžná návnada, ale třeba kamínek, snítka, kus obilí nebo plastová lodička. A tak se mnoho z nich chopilo náčiní, ještě než je k tomu vyzval umělec, který posléze pobízel i k tanci, a sice k tanci pro ryby. Za zvuku barokní hudby. Vodě a rybám byla určena další performance, tentokrát ne performativní. Petra Fornayová s Petrem Šulejem (umělkyně performující předpokládám se svým synem) nazvali performanci na paddleboardu a ve vodě přímo Tanec rybám. Šlo o jakousi rituální vyjížďku a ponor do tiché vodní hladiny, doprovozené akustickou stopou s namluveným textem, který nabídl pohled na historii zámeckých sádek i zvláštní utopistický pohled na svět, v němž lidé žijí na lodích a hausbótech uprostřed nekonečného oceánu…

Hovory s přírodou
Ukázka z Jemného balancování větviček maďarského umělce Dávida Somló, který je znám spíš jako autor akustických instalací, byla okamžikem, kdy se zastavil čas a diváci-účastníci se mohli ponořit do komunikace s vlastním tělem, kdy se celý svět soustředí na jeden jediný kloub na ruce a větvičku, která se na něm vznáší. Banalita, pomyslel by si leckdo, ale ve skutečnosti grif, který vyžaduje velké soustředění, tedy akt pozornosti. A to je něco, co nám v dnešním zrychleném světě dosti chybí. Slabá půlhodina představovala jen krátkou ochutnávku, vytržení ze světa kolem nás. A pak ještě tYhle s performancí navázanou na projekt (Ne)boj. Tedy, alespoň se domnívám, že participativní část zapojující zjevně ne-performery a ne-tanečníky proběhla v režii tYhle. Mezi diváky se totiž postupně objevilo a prostor sádek obklopilo společenství bíle oděných postav, které působily jako ponořeny do sebe, nevnímající okolí ani návštěvníky. Každá postava si našla své místo, kde se roztřásla vnitřní energií a pustila do krátkého, jakoby extatického tance. Je to však část, která působila přeci jen trošku odtažitě, chyběl popis nebo vysvětlení pro nás přihlížející, co tyto postavy znamenají a dělají, jaký je to rituál, zda jejich osobní nebo má mít nějaký vliv na energii místa?

Je zřejmé, že organizátoři se pokusili vytvořit maximálně vyrovnaný čas a prostor pro všechny účastníky z řad umělců, tak aby každý se svým dílkem zapadl do skládačky, na druhou stranu bylo zřejmé, že některé projekty jsou koncipované pro delší prožívání a že si je sice možné udělat hrubou představu o jeho podstatě, ale že samotnou událost je potřeba prožít se vším všudy – a k tomu patří i možnost ji nechat opravdu v klidu doznít. Což je trochu festivalová „bolest“ obecně, protože na přehlídce divák přebíhá z akce na akci, přitom některé performance by stálo za to prožít jako jedinou náplň dne a dát si prostor o jejich smyslu přemýšlet. Zvlášť ty, které pracují s intimní atmosférou a s takovými kvalitami, jako je slow motion. Ať už jde o ryze divadelní nebo participativní projekty, jejich doznění opět v tichu a klidu by mělo patřit k zážitku stejně tak jako poklidné trávení patří ke zdravému jídlu. V projektu Green Streets of Europe je zapojené Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA coby organizátor festivalu KoresponDance. Projekt probíhal po tři roky a letos vrcholí, zapojeny do něj jsou čtyři evropské festivaly scénických umění ve veřejném prostoru: Imaginarius v Portugalsku, náš KoresponDance, chorvatský Špancirfest a dánský PASSAGE Festival. Více o projektu se dozvíte ZDE.

Nejen Ostružina vedla diváky ven do přírody a k hovoru s ní, také Dávid Somló měl konečně poslední večer prostor přizvat ke společné aktivitě návštěvníky jeho Jemného balancování větviček. Diváci se s ním vydali na stejné tábořiště za místními rybníky a mokřady, jako když se uváděla první performance Camille Mutel. Tam v lesním tichu až v půl osmé večer se seznamovali s uměním vyvažování objektu. Somló není artistou ani loutkářem, ale jeho nápad, který k němu v lese přišel sám od sebe, když experimentoval s medicínskými houbami, je originální. I na tu nejjednodušší a nejprostší věc musí někdo přijít. Jeho hra s přírodním objektem je jednou z cest, možností, jak se maximálně koncentrovat kdykoliv a kdekoliv (tedy – asi to nepůjde během zemětřesení nebo za vichřice, ale jinak téměř kdekoliv). Praktikovat lze ve městě i v lese, i když tam je samozřejmě atmosféra specifická.

Pokud se zapojí všichni účastníci cíleně, už ale nejde o performativní událost, jako když se umělec sám objeví na rušné ulici uprostřed města a začne svůj rituál předvádět. Jde o imerzivní zážitek, který autor divákům připravuje, dílem meditativní workshop, dílem zvukovou instalaci. Do remízku, který si vybral pro tento experiment s lidskou pozorností, rozmístil totiž malé reproduktory s nahrávkou jemného vokálního sboru, který vystupoval z ticha tak nenápadně, až se mohlo zdát, že jde o halucinaci. Hudbu pak doplňovaly další zvuky jako hlasy vran, které se mísily s vlastním hlasem přírody. Připadalo mi nějakou dobu zbytečné jej přehlušovat nebo doplňovat uměle nahrávkou (hudební rejstřík přírody je přeci uzavřený systém sám o sobě), že by to mělo větší smysl ve městě, kde je soustředění vhodné podpořit i vytvořením zvláštního zvukového prostředí. Ale nakonec obě složky splynuly a utichnutí zvukové instalace bylo ve výsledku signálem, že je čas sejít se zpět. Ti odvážnější sdíleli své dojmy a prožitky z půlhodiny rozhovoru s lesem.

Všehochuť pro děti, dospělé i teens
ochuzeno nebylo ani dětské publikum. Mikrosvěty Jazmíny Piktorové a Sabiny Bočkové patří také k linii inscenací, které pracují s minimalismem, nejen v pohybu, ale i v rekvizitě, ve hře a manipulaci s drobnými přírodninami. Jde o úspěšný projekt, který uvádějí už třetím rokem. Změna perspektivy z velkého divadla v soustředění na drobný předmět je výzvou spíše pro dospělého, dítě tento svět objevuje ještě jako zcela samozřejmý a běžný, je pokračováním jeho vlastní hry, jen v jiném prostředí. Tak je tomu ovšem u řady inscenací pro nejmenší publikum i v kategorii theatre for the very young / 0+, které se v posledních cca 5 letech začíná výrazněji rozvíjet i u nás.

Odrostlejší publikum se mohlo podívat také na několik repríz dobrodružného příběhu Fabula Sylvestris, z dílny mladých absolventů DAMU působících jako spolek Musaši Entertainment Company. Ne na našich stránkách, ale na několika jiných místech už jsem se zmiňovala o jejich tvorbě, která má v lecčem společného ducha s Handa Gote. Fabula Sylvestris je objektové divadlo, v němž jsou loutky vytvořeny z větší části z přírodnin, z větviček, kůry a dalších plodů lesa, neboť se příběh také v lese odehrává. Je vtipný a zábavnou formou učí děti o ekologii, hlavním zloduchem je tu plastová příšera, která se zabydluje v chaloupce ze zahozeného plechového hrnce, dusí život rostlin a unáší drobné lesní skřítky, kteří se jinak starají o jeho blaho. Hlavní hrdinové pan Hladký a Boban Vazba mají jména snad jen pro pobavení dospělých, narážka na Mikulášovy prázdniny je asi určena pro potěšení pra/rodičovské generace. Baví se děti i dospělí, protože pohádka nepodceňuje děti a tvůrci s loutkami zacházejí skutečně zručně, jak to ovšem u objektového divadla už bývá zvykem. Máme tady mnoho mladých talentů a rostou další.

Pro mládež nabitou energií čekaly na zadním zámeckém nádvoří po dva dny taneční battly v urban dances pod vedením Kristiána Mensy. Ke KoresponDance patří už opravdu dlouho a v tom je festival ojedinělý. Přitahuje pozornost mladých lidí, kteří by si možná jinak cestu k současnému umění nenašli. I když jdou cíleně jen za svou komunitou, přece je šance, že se zdrží i na některou z performancí (chtělo by to ovšem nějaký odborně vedený průzkum publika a kombinovat metody), ale přinejmenším si budou pamatovat, že jim bylo na festivalu dobře a jednou se třeba vrátí jako diváci hlavního programu, spojení se značkou už navázané je. Takže také hlavní cíl spatřuji právě v osvětě a nenápadné propagaci, která je ovšem podaná v dárkovém balení zážitku jiného druhu.

Divoká karta
Vigil Custody (Ostružina: respektive Zden Brungot Svíteková a SVUG research group – Luca Borsos a Napsugár Trömböczky)
Watermusic (Tom Bailey)
Tanec rybám (Petra Fornayová, Peter Šulej)
Jemné balancování větviček (Dávis Somló)
(Ne)boj od tYhle (Florent Golfier-Brechmann, Lukáš Karásek, Barbora Rakušanová, Anna Lungová, Libuše Sobková, Kristýna Kitějová, Tomáš Chládek, Hana Chalupníková, Jitka Malcová, Marie Duchanová, Alena Soukupová, Eva Michálková, Dita Kloudová
Guardians / Strážci (Julian Nichols)

Jemné balancování větviček
Autor: Dávid Somló

Fabula Sylvestris
Musaši Entertainment Company
Tvůrčí tým: Adam Páník, Tereza Havlová, Kateřina Bejčková, Anastázie Dobrodinská, Františka Jesenská, Boris Jedinák