KoresponDance 2025 (5): Ana Jordão & Vincent Kollar: „Člověk dokáže i zdánlivě nemožné“

Jaké to je, létat?
Vincent Kollar: To je dobrá otázka na začátek. Jdete rovnou k věci. (směje se)

Ana Jordão: Extatické. Je to takový psychologický proces. Na jednu stranu to totiž je fyzicky náročné i bolestivé, a na druhou je to pocit naprosté svobody.

Představení jsem si moc užila jako divačka, asi bych ale nechtěla viset za vlasy. Jak jste se k této technice dostala?
A. J.: Jde o několik staletí starou čínskou tradici a přijde mi fascinující. Je to totiž hotový rituál. Abyste hair-hanging mohla praktikovat, musíte si upravit vlasy velice specifickým a pečlivým způsobem. Měly by být mokré, aby byly elastičtější a mohla jste je opravdu pevně utáhnout, protože potřebují udržet celou vaši váhu.

Jak jste se ji učila?
A. J.: Je to stará disciplína a dnes ji už moc lidí neovládá. A ti, co ano, většinou nechtějí svoje know-how sdílet, je opředena tajemstvím. Dostat se ke zdrojům není proto jednoduché. My se ji naučili od jednoho berlínského umělce. Přes Skype.

To je asi poslední věc, co by mě napadla, že se člověk může učit online!
V. K.: (směje se) Bylo to kvůli covidu. Vlasy Aně uvazuji já. Sólisti si to dělají sami, my jsme ale dva a je lepší, když vám to dělá někdo jiný. Je to docela náročné.

Na čínské akrobatické techniky se specializujete. V Těle a jiných objektech ale vás, Viktore, zavěšeného nevidíme.
V. K.: V tomto představení jsem kromě performera i „rigger“ (mechanik, který pracuje se zavěšovací a zdvihací výstrojí, pozn. red.) a zabýval jsem se podrobným výzkumem této techniky. Ve své praxi jsem ale v první řadě žonglér. Číňané v novém cirkusu zrovna nevynikají. Baví mě čerpat z jejich starobylých tradic, pojmout je po svém a použít v žonglérství. Často pracuji například s „meteor bowls“, což jsou dvě koule naplněné vodou zavěšené na laně, které roztáčíte za využití fyzikálních sil tak, aby se voda nevylila.

Vincent pro čínské techniky nadchnul i vás?
A. J.: Hair-hanging jsem znala už dříve a chtěla jsem si to vyzkoušet. To jsme tak jednou byli v kuchyni Vincentova otce a zeptala jsem se ho, jestli by mě nechytl za vlasy a já se o ně zkusila plnou vahou opřít. Bylo to neskutečné. Uhranula mě ta intenzita! Opravdu máte pocit, že vaše tělo je jenom pouhý objekt, pytel kostí. Začala jsem se ptát, co to vlastně je tělo?

Je to pouze objekt?
A. J.: Částečně ano. Je to fyzická schránka. Je v tom velmi zajímavý rozpor. Když visíte, jste si velmi dobře vědomá svého těla, má jasné, definovatelné hranice. Na druhou stranu je ale zároveň nekonečné.

Co jste se díky této technice a představení naučili o svém těle?
A. J.: Každý cirkusový umělec má v sobě asi určité puzení testovat hranice. Zajímalo mě, jak daleko můžu se svým tělem dojít. Běžný člověk si může myslet, že to, co děláte, prostě není možné. Zjistíte ale, že tělo toho dokáže mnohem víc, než si vůbec umíte představit.

V. K.: Jsem trošku „nerd“ a nejvíc mě zajímalo uvést do praxe věci, na které jsem přicházel během výzkumu. Práce se zavěšeným tělem/objektem je velice zajímavá. Přestává platit gravitace, mění se centrum a směry, úhly, ve kterých se tělo/objekt pohybuje, fungují úplně jinak, než jak jste zvyklá.

V jakém vztahu jsou dvě těla/lidé/objekty na jevišti?
A. J.: Je to velmi křehké. Se zavěšeným tělem jsme nikdy dříve nepracovali a začínali jsme úplně od nuly. Zajímalo nás to, a tak jsme testovali, experimentovali. Museli jsme k sobě ale přistupovat velmi opatrně a něžně, protože jsme nevěděli, co se stane. I když jsme pak vytvořili choreografii, pořád přesně nevíme, jak to nakonec proběhne. Hodně se to mění v závislosti na prostoru, povrchu a musíme se neustále přizpůsobovat. Jsme proto naprosto v přítomném okamžiku.

Když je to pro vás oba tak nový proces, co vás nejvíce překvapilo?
A. J.: Za život a kariéru si naše těla prošla spoustou různých praktik: z nového cirkusu, současného tance, bojového umění, kontaktní improvizace atd. a při zkoušení mě překvapilo, co moje tělo už umí a s čím můžeme pracovat. Zároveň to ale v zavěšení funguje úplně jinak, takže jsme to všechno mohli dělat úplně novým způsobem.

V. K.: Během představení nastane v jednu chvíli moment, kterému říkáme „sladký bod“. Něco děláme, všechno působí normálně, a najednou se Anino tělo vyosí způsobem, že si říkáte, že to popírá fyzikální zákony a není možné, aby se něco takového stalo. Přechod z „normálního“ do „nemožného“ je ale tak nepatrný, že máte pocit jakési iluze.

Jak si tělo a žánr nového cirkusu rozumějí se stárnutím?
A. J.: Když jsem se začala věnovat novému cirkusu, bylo mi čtyřiadvacet. Dalo by se tedy říct, že dost pozdě. Pro techniku je samozřejmě lepší začít dřív. Pokud ale chcete být skvělá umělkyně, nechcete dělat jen to, co jste se technicky naučila, ale zabývat se tím, co vás samotnou dokáže pohnout. K tomu potřebujete životní zkušenosti, mít co říct. V tomhle vidím velký rozdíl mezi tradičním cirkusem, kdy jde opravdu hlavně o virtuozitu a techniku, a novým cirkusem, který nabízí mnohem více možností.

Přesně tak jsem to vnímala i během vašeho představení. Je samozřejmě dechberoucí, že jste visela za vlasy. Mnohem víc se mě ale dotkla vaše partnerská souhra.
A. J.: Proto mám tak ráda nový cirkus. Můžu v něm využívat virtuozitu ke sdělení něčeho víc. Stěžejní je pro mě právě sdělení. Při tvorbě si kladu otázku: kolik techniky potřebuji k tomu, abych zrealizovala svůj záměr? Je to pět šílených salt, anebo postačí jeden soustředěný stoj na hlavě? Neusiluji o to udělat nebo zahrnout do díla co nejvíc triků, ale co nejvíce pohnout diváky.

Z přibývajících let tedy nemáte obavy?
A. J.: Možná se změní podoba mé práce podle mých možností. Nepochybuji však, že pořád ve mně bude touha zkusit na něco vylézt, s něčím manipulovat, něco prozkoumat. Tento „virus“ asi posedl všechny cirkusové umělce.

V. K.: Čím jsem starší, tím zkušenější je moje tělo a znám ho lépe. A tím s ním také zacházím efektivněji a udržitelněji. Už vím, kolik síly a úsilí potřebuji k tomu, abych udělal, co chci udělat, a zbytečně se nenamáhám.

Jak vlastně došlo k vaší spolupráci?
V. K.: Známe se už asi patnáct let z Berlína z cirkusové školy, kde jsme oba studovali. Já jsem pak odjel studovat nový cirkus do Rotterdamu, Ana šla vlastní cestou. Pro své sólo I am (k)not pak hledala „riggera“, a tak jsme se znovu propojili.

V tomto představení ale nejste jen technik, vystupujete společně. Máte podobný umělecký „jazyk“?
V. K.: Oba nás velmi zajímá partneřina. Společně jsme to zkoumali a bylo to tak zajímavé, že jsme pokračovali dál a vytvořili vlastní materiál.

A. J.: Vincent má mysl žongléra, je techničtější, racionálnější. Já jsem poetičtější. To „šprťáctví“ a zapálení dozvídat se věci máme ale společné. Také jsme zkoušeli s mnoha stejnými lektory a umělci, máme tedy podobné inspirační i technické zdroje.

Na závěr se chci zeptat, jak se vám líbí na KoresponDance? Vy tu, Ano, nejste navíc poprvé.
A. J.: Moc ráda jsem se sem vrátila. O KoresponDance jsem toho hodně slyšela, ještě než jsem přijela poprvé, vždycky jsem se sem chtěla podívat. Před dvěma lety partnerka mého kolegy Kima nemohla na KoresponDance vystoupit a já jsem ji měla na poslední chvíli nahradit. (Ana s Kim-Jomim Fischerem uvedla v roce 2023 ve Žďáru duet Engel, pozn. red.). Pamatuji si, jak jsem přijela a musela se celé číslo naučit. Zkoušeli jsme v tom nádherném sále s historicky malovaným stropem. O pauze jsem se šla vykoupat do rybníka. Přijela jsem z babylonu Berlína, a tady byl takový klid. Hotový ráj.

VK: Je to rozhodně jeden z nejlepších festivalů, na kterém jsem kdy byl. Jsem moc rád, že mohu být jeho součástí jako performer.

AJ: Líbí se mi, že je tu taková pohoda. Potkáváte lidi, poklábosíte s nimi. Cítíte se jako mezi přáteli. Je tu dost prostoru, takže se tu na sebe nikdo netlačí a přijde mi také sympatické, že součástí nejsou jenom představení, ale i workshopy, a účastnit se může opravdu každý. Je to obrovské privilegium být zrovna tady ve chvíli, kdy se svět okolo hroutí. Díky za to.

Ana Jordão je berlínská cirkusová autorka a performerka, jejíž kořeny sahají nejen do nového cirkusu, ale i tance. Její díla se vyznačují použitím cirkusových dovedností, jedinečným a osobitým stylem a často propojují obě odvětví dohromady. Jako autorka současného cirkusu debutovala sólovou performance I AM (K)NOT, za druhé dílo s názvem CAN A SHADOW HAVE A PERSON? získala v roce 2018 nominaci do užšího výběru Circus Next. V díle A BODY AND OTHER OBJECTS poprvé zkoumala souhru mezi hair-hangingem (zavěšením za vlasy) a partnerstvím, bojovými uměními, novou magií a iluzemi.

Vincent Kollar studoval cirkus v Berlíně, bakalářský titul z oboru nový cirkus získal na univerzitě v Rotterdamu. Je průkopníkem tradičního čínského cirkusového umění. Jeho sólová vystoupení se zabývají riziky a udržitelností, a tčasto zahrnují také oheň, prach, vodu a jiné kapaliny. Vincent byl několik let součástí muzikálu The Great Bean v rotterdamském Scapino Ballet, v současné době spolupracuje s Cie Marta & Kim (Nizozemsko) a s Anou Jordão.