Kouzelná flétna – psychodrama? (2)

  1. 1
  2. 2

(pokračování) 

Kouzelná flétna
je ovšem také „německá opera“, Singspiel. Také to přispělo k velkému ohlasu opery po celém Německu. Ovlivnila celou generaci umělců: Beethovena, Wagnera, Hoffmanna, Goetha. Wagner napsal: „Němec vůbec nemůže dostatečně uctít toto dílo. Až do jeho objevení německá opera vlastně neexistovala; tímto dílem byla stvořena…Skutečně, génius zde učinil obří, snad až příliš velký krok; tím, že stvořil německou operu, stvořil současně i její nejdokonalejší mistrovské dílo, které není možné překonat.“

Tento německý, národní prvek se druží k prvku zednářskému. Nemusíme však být Němci ani zednáři, aby nás opera oslovila, ba fascinovala. Když Sarastro na jejím konci zvolá:

„Paprsky slunce zahání noc, zničí pokrytců úskočnou moc!“

zavládne vznešený étos v hledišti každého divadla kdekoliv na světě. A tak je Kouzelná flétna opera zednářská, německý singspiel a kulturní klenot, patřící celému lidstvu.

A je víc: pokusím se ukázat, že je navíc ještě něčím velmi osobním, intimním. Myslím, že to nebyli zednáři, kdo má na svědomí zlom, a že roli hraje ještě jiná symbolika než jen čísel 3, 18 nebo 30, totiž číslo dvě.

Nejdříve udělám pořádek se zednáři. Zlom v ději, tento obrat, není v žádném případě zednářského charakteru, jak se kdysi myslelo. Scénická symbolika se na tomto místě stává jen nápadnější, avšak zednářské rysy tam jsou dávno, od začátku. Předpokládejme nyní, že lóže „Zur Wahrheit“ převzala průběžný a detailní dohled. Pak by se pánové kolem Ignáce Borna dopustili lajdáctví lkteré by hnutí mohlo pouze uškodit. Jak jsme viděli, způsobil nezaretušovaný zlom, ona trhlina, nebezpečné neporozumění publika. Co třeba pohledává Monostatos, tato personifikace sadistické chlípnosti, tento netvor, v Sarastrově říši ctností? Čí pomocníci jsou vlastně tři géniové, kteří bez uzardění slouží oběma stranám konfliktu? Ne, myslím, že zednáři zlom nezpůsobili. Celé je to příliš nesofistikované, nže aby se zednářům dala přiřknout redakce díla. Nic o něm nevěděli. Dokonce jim asi nebylo po chuti. Ani zednáři, ani Schikaneder, ani Giesecke v tom prsty neměli. Byl to Mozart.Opusťme teď oblast velkých idejí a obraťme se do zcela osobní sféry. Nejpozději poté, co Stefan Zweig doporučil roku 1923 psychoanalytikovi Freudovi Mozarta jako objekt studia, se skladatel a s ním jeho dílo ocitli v zorném poli psychologie a psychiatrie. Psychoanalytická zkoumání přinesla poznatky o mnohovrstevnosti, dualitě jeho osobnosti a díla. V jeho jevištních dílech byly hledány a nacházeny psychodramatické rysy. Někteří tak dokonce vysvětlují jeho zálibu v jevištní tvorbě. Smyslem této skryté „hry uvnitř hry“ je umožnit korekturu kritických událostí; metodiku používá psychoanalýza skutečně léčebně. Subjekt hraje znovu kritickou situaci, znovu ji prožívá, jen s několika obměnami, které činí celek snesitelnějším: „tak by to mohlo, tak by to mělo, tak to muselo být…“

Mozart, u něhož se věda 20. století domnívala shledat maniodepresivitu, přinejmenším však La Tourettovu psychopatii, měl opravdu k takovým kompenzacím sklon. V roce 1781 líčí v dopise otci případ jistého Wiedmera, který byl vyprovokovaný k pouliční rvačce a následně byl potrestán 50 ranami holí. Mozart se s ním identifikuje: „Kdybych já byl tím Wiedmerem, požadoval bych od císaře následující satisfakci.- musel by držet 50 na stejné místo, a já bych musel být při tom – a pak by mi musel teprve ještě…“ Velice příznačné! Mozart k takovým kompenzacím skutečně tíhnul.

Postavy Kouzelné flétny jsou, s výjimkou dvou, mnohem méně životné než například postavy z Figara. Ve své většině jsou jaksi prkenné, fádní, nudné. Hlavní hrdina Tamino (ale je hlavní hrdina?) je tak ctnostný, tak vzorný, tak frázovitý, až je vlastně nezajímavý. Od začátku se řídí jen pokyny jiných („Ty ji půjdeš osvobodit!“), dokonce i láska je mu přidělena. Postrádá jakoukoliv spontaneitu. Jeho přidělená vyvolená se chová právě tak. Zahoří láskou na základě sdělení, že ji Tamino miluje. Vzepře se sice matce, ale je to vzpoura intuitivní, protože tuší silnější autoritu. Dokonce i pokus o útěk podnikne z cizího návodu, jen mouřenínovi vzdoruje z vlastní vůle. Sarastro je už zajímavější – je moudrý, imponující, klidný a silný, jak se na vladaře sluší, jeho mramorovitost je však zpestřena náznakem lásky k Pamině, odříkavé lásky, ovšem. Monostatos je padouch tak jednoznačný, až se stává karikaturou. Člověk by se měl vlastně divit, že dílo ve svém celku přesto působí poutavě: jak mohla postava Tamina inspirovat Mozartovu fantazii? Jak řečeno, je celé libreto nemotorné – Schikaneder zkrátka nebyl žádný da Ponte – ale kupodivu to nikomu nevadí. Je snad ještě něco pod hladinou? Vezměme oba opeřence – podivná stvoření, ale životná a v pohádce i věrohodná. Papageno je tím elementem, který stmeluje tu podívanou do stravitelného celku.

Psychoanalytik Gedo vyzdvihuje Mozartův dopis Konstanzi ze dne 7. července 1791: „…své pocity ti nedokážu vysvětlit, je to jakási prázdnota, která mě prostě bolí – jakási touha, která nebude nikdy uspokojena, tudíž nikdy nepřestane, stále trvá, ba dne za dne roste. – … Když jdu ke klavíru a zpívám něco z opery, musím náhle přestat – příliš mě to rozrušuje…“ Podle Geda svědčí toto místo o silné Mozartově emoční vazbě k opeře (prý na ní visel, těšil se „tichým potleskem“). Důvodem této reakce byl zraňující zážitek v mládí. Ve věku dvaadvaceti let se zamiloval se vší prudkostí své impulzivity do mladé zpěvačky, která mu dělala naděje a pak ho odvrhla, úmyslně zraňujícím způsobem, zasahujícím cíleně Mozartovo citlivé místo. Podle Geda byla Mozartovou první reakcí bolestná prázdnota a nekonečná touha, duševní stavy, které se po letech vrátily, když pracoval na Kouzelné flétně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat