Vystoupení Academy of St Martin in the Fields s Murray Perahia za dirigentským pultem i u klavíru byl zážitkem, na který se jen tak nezapomene. Co dokáží hudebníci vykouzlit ze svých nástrojů, je úžasné. Pokud bych hodnotil od spodních řádek partitury: zvuk pozounů jako med, trubky kulaté bez jakéhokoliv plechového zvuku, lesní rohy s neobyčejnou dynamickou škálou, fagoty šlechticky decentní, vyrovnaným dřevěným dechovým nástrojům vévodil „Pan“ sóloklarinetista, stejně tak jako úžasný „Pan“ sólohobojista i měkká barva obou fléten. Zvuk dechové sekce jako celku připomínal kvartetní souhru, nikdo se nevyvyšoval tím, že právě on má sólo. Plasticita a modulace jejich tónu připadala, jako když hrají na housle. A k tomu „Pan“ tympanista. Jako by měl hedvábné paličky a zapomněl být pouhým bubeníkem. Byl komorním hráčem. Smyčce tentokrát přijely v trochu větším obsazení než na posledním koncertě v Rudolfinu – 9-7-5-4-3. Kouzlo jejich zvukových kreací bylo mysteriózní bakchanálií na oslavu boha Brittena, Schuberta i Beethovena. Jejich královská pianissima brala dech, noblesa fortissima a akcentů uchvátila. Vzduch v Rudolfinu jako by se chvěl. Soubor ví o každé frázi, o každé zvukové nuanci a je v podstatě jedno, zda hraje s dirigentem nebo bez dirigenta. Takový zážitek jsem již dlouho nezažil. Ve zvuku smyčců mně připomněl legendární koncerty s I Musici nebo I Virtuosi. Každý hráč je virtuózem, přesto hraje ve prospěch skupiny a celku. Zvuk violoncell a kontrabasů je báječně měkký a zcela odlišný, než na jaký jsme zvyklí u našich orchestrů. Academy hraje zřejmě vždy v dokonalé kondici. Tomo Keller, který je koncertním mistrem od roku 2012, je toho zárukou.
Virtuozita, jednolitost zvuku v unisonech i perfektní intonace se ukázala nejvíc v Brittenově díle Variace na téma Franka Bridge, op. 10. Stylisticky kontrastních jedenáct variací v jejich provedení podtrhlo jak podivuhodně synkopický Wiener Waltzer, tak taneční charakter Brittenova Bourée classique i romantický a hluboce dojemný Smuteční pochod.
Na Schubertovu „Nedokončenou“ s Murray Perahia u dirigentského pultu pak stačilo jen zavřít oči a poslouchat barvy, nuance a něžnosti skladatelovy duše. Pianissimové stíny byly jako z vesmíru a dílo plné téměř mozartovského symbolismu vyznělo jako hudba z jiného světa.
Beethovenův Klavírní koncert č. 4 dal příležitost vyslechnout šumivou a filigránskou techniku Murray Perahii. Jeho hra je vycizelovaná, téměř sterilní a vypreparovaná stejně tak jako zvuk orchestru. Každý tón zvoní a při odkryté desce nástroje (na kterou si posluchač jistou chvíli zvyká) dostává jinou a téměř komorní dimenzi. Analytický styl hry je slyšet v každé pasáži. I když možná třeba někdo raději upřednostní interpretace Beethovena od jiných umělců, zážitek a opětovné setkání s mistrem klavíru bylo nádherné. Zasloužené ovace sólistovi a zejména orchestru. Už se těším na další lekci hudebníků z londýnských polí sv. Martina. Lekci mladým českým pianistům (účastníkům soutěže Pražského jara) udělí dnes ve formě mistrovského kurzu Murray Perahia v Sukově síni.
Hodnocení autora glosy: 100%
Pražské jaro 2016
Academy of St Martin in the Fields & Murray Perahia
Academy of St Martin in the Fields
Tomo Keller (koncertní mistr)
Murray Perahia (klavír)
31. května 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Benjamin Britten: Variace na téma Franka Bridge, op. 10
Franz Schubert: Symfonie č. 7, h moll, D 759 „Nedokončená“
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 4, G dur, op. 58
