Královský dvůr / Skrytá tajemství: V krajině bez naděje

Za tlukotem srdce
Světla pohasla a holou scénu pozvolna zaplní půvabné siluety přicházejících tanečníků, jejichž dominantou je obrys okruží – ocitáme se totiž na královském dvoře a tento jednoduchý kostýmní prvek společně s náznakem korzetů a příležitostně využitými dlouhými sukněmi Barbory Raškové diváka snadno zavane do období zlaté éry Anglie, v níž panoval například Jakub I., k němuž se inscenace vztahuje. Jednotlivosti historického anglického odívání propojila Rašková s lehkou průsvitnou látkou sloužící coby svrchní část, aby tak propojila tradici s modernou, tak jako to činí i Glen Lambrecht ve svém neoklasickém tanečním projevu, v němž se opírá o tradiční baletní jazyk a obohacuje jej o moderní prvky. Soudobá koncepce je například zřetelná v důrazu na individuální projev, což v případě Královského dvora dává dostatek prostoru prvnímu sólistovi Sergiovi Méndezi Romerovi.

Kolem jeho postavy prince/krále Jamese se totiž odvíjí celá choreografie, respektive kolem jeho srdce. V rámci plesu sledujeme nádherná a vášnivá pas de deux, během nichž vynikne půvabná princezna (první sólistka Sawa Shiratsuki), která svou přirozenou autoritou zaujala jeho pozornost pokračující v jemném, intimním duetu, až se stane jeho družkou. Avšak láska absentuje – místo ní se srdce coby jediný výrazný a abstraktní prvek (sloužící také jako metafora člověka) na scéně zdvihá do vzduchu a hasne. Skrze tanec exceluje chladná přesnost, dokonalý obraz tradiční dvornosti, který se Shiratsuki snaží prolamovat občasnými snahami o vřelost, bez úspěchu.

Romerovo srdce pookřeje ve chvíli, kdy se v jeho osamocení objeví jeden z mladíků a drobné žárovičky jeho srdce náhle zaplanou jasnou září. Nesmělá choreografie značící vnitřní nejistotu, která záhy rozkvete v milostné vzplanutí nejprve k jednomu mladíkovi (Iván Sánchez Fernández) a záhy dalšímu (Aurélien Jeandot). V pohybu, kterému zprvu vládl řád, dynamická allegra nahrazuje nespoutaná svoboda, vášnivost připomínající volnost současného tance. Na minimalistické scéně se Glenu Lambrechtovi podařilo zpracovat obraz ducha tehdejší doby se vší noblesou a elegantností pouze skrze pohyb a s citem k tradici dokázal i hladce propojit modernější přístup, skrze nějž zachytil osobní tragédii a rozpolcenost jednotlivce.

Noblesní smyčce plesových komnat střídá tklivá a nádherně melancholická hudba (z područí skladatele Wojciecha Kilara). Ta je celou dobu v báječné symbióze s pohybem, téměř jako by těla tanečníků rozeznívala jednotlivé nástroje. Dramatičnost hudebního doprovodu podtrhává i finální rozkol a střet se skutečností, v níž se Romerova postava musí rozhodnout, bude-li následovat tlukot vlastního srdce, či se jej v duchu správných anglických mravů vzdá. Volnost a radostná svobodomyslnost se z pohybu vytrácí jako láska z bledé tváře Romera. Znovu stane po boku okouzlující Shiratsuki a společně s celou dvorní družinou navrací elegantní strojenost a přesnost pohybu, za jejíž pompézností a falešnou krásou se ve stínech zmítá tolik skrývané bolesti nejednoho srdce. Dostává tak do popředí odvěké téma nevztahované pouze na sexualitu, nýbrž na zoufalství z nemožnosti žít si podle sebe.

Velký bratr tě sleduje
V kontrastu s téměř až pohádkovou sférou Glena Lambrechta stojí tvrdý brutalistický svět Skrytých tajemství Garretta Smithe. Scénografie a kostýmní práce Monicy Guerry navozují atmosféru těžkopádnosti, izolovanosti a unifikovanosti – ocitáme se totiž mezi holými šedými stěnami s masivními betonovými stoly. Do toho se mísí kostýmy s rysem připomínajícím čárový kód, který potlačuje jakoukoliv individualitu a dělá z člověka zboží. Za doprovodu ostře bílého a modrého svícení shora (light design obou částí vytvořil Tomáš Příkrý), společně s ustrašenými interakcemi performerů v čele s demagogicky jednajícím Quentinem Lelongem se zdá, jako bychom se propadli do světa Velkého bratra vycházejícího ze znepokojivého románu 1984 spisovatele George Orwella.

Než se však na scénu dostane Lelong, sledujeme nesourodý a kmitavý pohyb jednotlivých tanečníků, kteří jako figurky z animovaných filmů zcela neřízeně přebíhají, štěbetají, přetahují se napříč prostorem všemi směry a dodávají nevlídně vypadající scéně komický dojem. Ten však ustane ve chvíli, kdy se na objeví široce rozkročený sólista s lesklým pláštěm. Všichni srazí paty k sobě, sklopí zraky a z náhlého chaosu se stává koordinovaná činnost nesená v atmosféře strachu. V těchto pasážích využívá Smith tanec v davových choreografiích ztvárňujících přesně fungující systém, z něhož ale stále čpí obavy z Lelongova záporného hrdiny.

K silně emočně nabitým duetům dochází ve chvíli, kdy se z davu vyčlení náš Winston Smith alias Dospělý muž v podání Sergie Romera, který se rozhodne systému vzdorovat. Přes peripetie, jež ho po cestě k domnělé svobodě provází, se nakonec musí tváří v tvář utkat se svým hlavním nepřítelem, kterého ztvárňuje démonický Quentin Lelong. Choreograficky pojaté utkání těchto úhlavních nepřátel lze vnímat jako vrchol díla – jejich projev disponuje potřebnou rivalitou, dychtivostí po pomstě, a především je nádherně dynamický. Z prvotní roztržky, v níž se využívá techniky mirroringu a opposition, se tanečníci staví do pozice protikladných sil, čímž vzniká dojem vzájemného souboje. Ten se následně zintenzivní a přejde do prvků místy připomínajících techniky akrobacie, přičemž bojový duet vygraduje až v masovou scénu, kdy dav přesouvá po scéně stoly, na nichž soupeří ústřední performeři. V choreografickém střetu pak srozumitelně vyjde najevo, jak marná ve skutečnosti Romerova snaha je, jelikož pro Lelonga to celou dobu byla jen hra, v níž má stále navrch.

Znepokojivost a nezlomnost fungování tohoto pokřiveného světa podtrhuje zlověstná hudba minimalisty Philipa Glasse, která se nejprve projeví jako tragikomická pochodová hudba během expozice. Postupně se zjemní a klavírně-smyčcové repetitivní motivy působí, jako by se ozývaly odkudsi z dálky a připomínaly nám nemožnost uniknout tomuto zvláštnímu světu.

Výjimečný prvek Smithova počinu představuje zapojení aspektů činoherního divadla – kromě aktivně jednajících postav totiž aplikoval i verbální projev. Mimo povykování davových tanečníků slovo výrazně dominuje u Lelongovy postavy Prezidenta. Jakkoliv snad zapojení těchto prvků není potřeba – jelikož pohybový rejstřík tanečníků dostatečně zachycuje a objasňuje dění na jevišti – lze mluvenou řeč (primárně v Lelongově případě) interpretovat jako demonstrativní nástroj moci, kterým dává na odiv svou absolutní nadvládu.

Skrytá tajemství mimo jiné také využívají příběhový rámec, v němž je hrůzostrašné dobrodružství koncipováno jako noční můra malého chlapce. Podobně jako v 1984 vytvořil Garrett Smith na jevišti prototyp totalitního světa, v němž neexistuje naděje, protože i když se z tohoto horečného snu probudíme, s hrůzou zjišťujeme, že nešlo o snění, nýbrž o přízrak skutečnosti, Velký bratr nás totiž stále sleduje.

Královský dvůr
Libreto, choreografie, režie: Glen Lambrecht
Hudba: Wojciech Kilar
Scéna a kostýmy: Barbora Rašková
Asistent choreografa: Barbora Rašková
Light design: Tomáš Příkrý
Osoby a obsazení:
James: Sergio Méndez Romero
Královna: Sawa Shiratsuki
Trio: Sergio Méndez Romero, Aurélien Jeandot, Quentin Lelong
Společnost: Laura Brázdová, Federica Fattore, Romane Trouillier, Simona Viola, Gianmario Giacomini, Aurélien Jeandot, Quentin Lelong, Iván Sánchez Fernández

Skrytá tajemství
Libreto, choreografie, režie: Garrett Smith
Hudba: Philip Glass
Scéna: Barbora Rašková
Kostýmy a masky: Monica Guerra
Asistent choreografa: Duilio Ingraffia
Light design: Tomáš Příkrý
Osoby a obsazení:
Dospělý muž: Sergio Méndez Romero
Prezident: Quentin lelong
Sekretářka: Sawa Shiratsuki
Otec: Iván Sánchez Fernández
Malý chlapec: Maxmilian Leszczynski, j. h.
Duet: Analytik 1: Elia Zegrati, Analytik 2: Samuel Lancrenon
Pas de quatre 1: Quentin Lelong, Sawa Shiratsuki, Elia Zegrati, Raphael Besse
Pas de quatre 2: Quentin Lelong, Sergio Méndez Romero, Elia Zegrati, Raphael Besse
Korporátní společnost: Adéla Bendová, Laura Brázdová, Abbi Lewis, Laura Persson, Alice Rizzo, Charlotte Skreikes, Romane Trouillier, Raphaël Besse, Charles Casen, Gianmario Giacomini, Samuel Lancrenon, Fabio Meneguzzo, Iván Sánchez Fernández, Wouter Smit, Elia Zegrati

Premiéra: 21. 2. 2025, Moravské divadlo Olomouc