Krása Quartet a Marek Kozák oslavili Beethovenovo výročí

V sále Pražské konzervatoře zazněl 3. března 2020 za organizace Pražského komorního orchestru koncert věnovaný 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Členy Krása Quartetu doplnil v některých číslech klavírista Marek Kozák, zaskakující za rezidenčního umělce PKO Jana Bartoše. Milý večer s mladými zapálenými interprety a vcelku netradičním programem.
Krása Quartet a Marek Kozák 2020 (zdroj FB)

Dramaturgie tentokrát (vzhledem k letošnímu výročí) vsadila na beethovenovsko-mozartovské spojení. Po Beethovenově Čtvrtém smyčcovém kvartetu následovaly jeho variace na árii z Mozartovy Kouzelné flétny a program byl završen Mozartovým Klavírním koncertem d moll, ovšem v úpravě pro dnešní komorní obsazení. Přestože spojení kvartetu, variací pro violoncello s klavírem a sólového koncertu do jednoho večera mohlo působit trochu zvláštně a možná příliš nekompaktně, dramaturgický záměr byl zřetelný a výběr repertoáru logický.

Krása Quartet, založený roku 2012 čtyřmi studenty Pražské konzervatoře, kteří nyní pokračují ve svých studiích na Akademii múzických umění pod vedením Václava Bernáška, má i přes své mladistvé složení za sebou několik úspěchů v interpretačních soutěžích, mistrovských kurzů a spolupráci s prestižními festivaly (například Pražské jaro v roce 2013) či s Národním divadlem. Již v Beethovenově Smyčcovém kvartetu č. 4, op. 18, tedy v první skladbě dnešního večera, tento soubor ukázal svou schopnost vzájemného lidského napojení, interpretační jednoty a zápalu. Přestože se občas při jejich hře (zvláště v první větě) objevily určité intonační nepřesnosti, mohli jsme pozorovat velkou technickou zdatnost, a to i v interpretačně náročných pasážích. Nejvíce však zapůsobila již zmíněná schopnost souhry (včetně skvělé zvukové vyváženosti), jež byla na vysoce profesionální úrovni. Provedení nepostrádalo stylovou lehkost, zvukovou pospolitost ani tah.

V další skladbě, Variacích na téma z Kouzelné flétny „Ein Mädchen oder Weibehen“ op. 66 pro violoncello a klavír Ludwiga van Beethovena, se pak představila cellistka Krása Quartetu, Marie Dorazilová, spolu s klavíristou Markem Kozákem. Ačkoliv se dalo očekávat, že bude toto duo poněkud nevyvážené (Kozák je laureátem Evropské klavírní soutěže v Brémách, semifinalistou prestižní Chopinovy soutěže ve Varšavě, držitelem mnoha dalších ocenění a v současnosti vcelku žádaným evropským interpretem), působilo společně na pódiu sympaticky i po výrazové stránce. Marie Dorazilová dokázala na svém nástroji vykouzlit zvukově krásná místa (přestože ve vyhroceně náročných pasážích jsme si mohli povšimnout určitých intonačních nedostatků) a Marek Kozák opět omamoval svými charakteristickými „piany“.

Specifický zvuk úhozu, vyznačující se vysokou mírou konkrétnosti a zároveň neuvěřitelnou jemností, pro kterou je tento mladý klavírista ceněn, se poté ukázal i ve druhé polovině večera po přestávce, v Mozartově Klavírním koncertu d moll (K. 466). Aranžmá orchestrální do kvartetní sazby s přidaným kontrabasem (arr. Ignaz Lachner) zní až překvapivě plně: posluchač nemá pocit, že by byl o něco ochuzen z melodicko-harmonického hlediska; určitý problém nastává pouze z hlediska vysoké míry zvukové konkrétnosti jednotlivých partů (každý part je vlastně sólový, což neodpovídá původnímu Mozartovu záměru) a pak samozřejmě také z akustického pohledu. To, že čtyři hráči (při dnešním koncertu dokonce bez kontrabasu, který v originální úpravě sice pouze dubluje violoncellový part, ale dodává souboru hloubky) nemohou dosáhnout celkové hlasitosti orchestrálního zvuku a tím pádem ani dostatečně vyjádřit velké dynamické zlomy, na které jsme z originální Mozartovy verze zvyklí, se přirozeně projevilo i dnes. Přestože byl klavírista umístěn na pódiu až za kvarteto (což z hlediska toho, že byl sólistou, působilo poněkud zvláštně), často nad smyčcovou sekcí až příliš zvukově čněl (zvláště ve druhé větě, kde klavír zpočátku tvoří melodii, „orchestr“ pouze jemný akordický doprovod na opakovaných tónech). Je ovšem otázka, zda tento problém mohli interpreti (vzhledem k danému obsazení, aranži a akustice sálu Pražské konzervatoře) vůbec nějak vyřešit.

Pro mě však největším – velice příjemným – překvapením byl konec první věty tohoto klavírního koncertu. Běžně používanou Beethovenovu kadenci totiž nahradil Kozák jinou (vypadalo to, že snad i svou vlastní?), což – zvlášť pro posluchače, který slyšel tento koncert už mnohokrát – mělo velice oživující účinek. Vskutku výrazné zpestření, díky němuž si tento koncert jistě budeme pamatovat.

Mohlo by vás zajímat