Pocta Saint-Saënsovi na Pražské konzervatoři

V roce 1901, v dopise adresovanému korespondentovi berlínského listu Boersen-Courier M. Levinovi, Camile Saint-Saëns trefně definoval vztah mezi svou prací a její recepcí. Významný francouzský autor přelomu století Romain Rolland ve svém díle Hudebníci současnosti cituje Saint-Saënův text následovně: „Jen velmi málo váhy přikládám chvále nebo výtkám. Ne snad proto, že bych měl přehnané představy o vlastních přednostech a zásluhách, to by bylo pošetilé, ale protože ve své práci spatřuji naplnění své nejhlubší přirozenosti. Asi tak jako jabloň plodí jablka, tak já komponuji svá díla. Měl bych se snad proto zneklidňovat názory ostatních lidí?“
Jakub Řiháček, Orchestr studentů Pražské konzervatoře, Jáchym Svoboda (foto Pavel Šinagl)

S podobně sebevědomým elánem a samozřejmostí a za přítomnosti významných hostů, mezi nimiž byli mimo jiné i Václav Klaus a Milan Knížák, se v pondělí 2. března 2020 v koncertním sále Pražské konzervatoře zhostili svého náročného úkolu mladí hudebníci, studenti Pražské konzervatoře, v interpretaci programu složeného výhradně z děl (včetně přídavku) právě Camilla Saint-Saënse (1835–1921). V podání sólistů Jakuba Řiháčka (klavír) a Karolíny Žákové (violoncello) a za doprovodu Orchestru studentů Pražské konzervatoře pod taktovkou Jáchyma Svobody posluchači vyslechli Saint-Saënsův Klavírní koncert č. 2 g moll, op. 22, Violoncellový koncert č. 1 a moll, op. 33 a na orchestrální souhru náročnou Symfonii č. 2 a moll, op. 55.

V technicky mimořádně náročném partu klavírního koncertu, jehož uspořádání nenaplňuje klasické formální schéma (první věta je pomalá a začíná sólovou introdukcí klavíru, k němuž se teprve později přidává orchestr, druhá věta je scherzo, třetí věta je inspirovaná italským tancem saltarello), překvapil sólista Jakub Řiháček, student 4. ročníku ve třídě profesora Michala Rezka, především naprostým nadhledem, který přece jenom v takto stále ještě rané fázi studia nebývá úplnou samozřejmostí. Jistota a expresivita provedení ze strany sólisty, a to jak v částech lyrických, tak v částech dramaticky exaltovaných, tak vynahradila i místy napříč celým koncertním programem poněkud problematickou souhru v rámci orchestru, jež však nebránila výskytu posluchačsky krásných momentů, jakým byla například repríza hudebního materiálu introdukce na konci první věty, kde se sonority sólisty a orchestru sešly v charakteru až téměř katarzním.

Karolína Žáková, Orchestr studentů Pražské konzervatoře, Jáchym Svoboda (foto Pavel Šinagl)

Pojítkem mezi vyzněním instrumentálních koncertů na programu byla dynamická vyváženost mezi party orchestru a sólistů. I v druhé polovině koncertu tak bylo možné naplno vychutnat technicky i výrazově vyspělou hru Karolíny Žákové, studentky 5. ročníku ve třídě profesora Miroslava Petráše, jejíž mladé umění nese dle mého názoru všechny tři atributy, jimiž by se hra dobrého violoncellisty měla vyznačovat: schopnost projekce, plnost tónu a zpěvnost kantilény. Dalším příjemným rysem hry slečny Žákové je její duchapřítomná „stage presence“. Ta se v pondělí projevovala příkladnou komunikací s dirigentem. Na adresu sólistky si dovolím snad už pouze jedinou úvahu, a to nad frázováním prvního tématu třetího oddílu (tempo primo) tohoto jednovětého koncertu (označeného tempovým předpisem Un peu moins vite). Skladatel zde indikuje typ frázování spíše ve smyslu technického rozdělení smyku do menších tónových celků. Otázkou je, zda by zde hudba nemohla profitovat z velkorysejšího přístupu ke stavbě fráze v podobě déle klenutého melodického oblouku. Toto je však interpretační rozhodnutí ovlivňované mnoha faktory, od čistě technických (například velikost intervalů, vztah dynamiky k délce smyku) až po filozofické (přesnost dodržení notového zápisu), a rozhodnutí slečny Žákové je třeba plně respektovat.

V závěru koncertu, po přídavku předneseném oběma sólisty večera (Labuť z Karnevalu zvířat), zazněla již výše zmíněná Symfonie č. 2 a moll, op 55. Dirigent Jáchym Svoboda (student 3. ročníku) se na souhru orchestru velmi náročné partitury zhostil se ctí. Zřídka uváděná symfonie klade na dirigenta náročný úkol udržet hráče pohromadě v mnoha zvukově subtilních pasážích, v nichž jsou někdy jednotlivé skupiny, někdy jednotliví hráči postaveni před úkol interakce až komorního druhu. Až na drobná uklouznutí studenti převážně nižších ročníků podali solidní výkon a celek působil harmonicky.

Orchestr studentů Pražské konzervatoře, Jáchym Svoboda (foto Pavel Šinagl)

Uspořádání koncertu složeného z děl francouzského skladatele Camilla Saint-Saense si, podle programové brožury a názvu celého projektu, kladlo za cíl vzdát skladateli poctu. Smysl pořádání takového projektu spatřují organizátoři, opět dle vlastních slov, „v získání nenahraditelných zkušeností, jak hudebních, tak organizačních, přispění k aktivitě a vlastní iniciativě studentů hudby a neméně ve vynikající a inspirativní hudbě Camilla Saint-Saënse.“ Interpretům i organizátorům zbývá do profesního budoucna popřát jen to nejlepší a konstatovat, že vytyčené cíle koncertem beze zbytku naplnili.

 

Camille Saint-Saëns:
Klavírní koncert č. 2 g moll, op. 22
Violoncellový koncert č. 1 a moll, op. 33
Symfonie č. 2 a moll, op. 55

Karolína Žáková – violoncello
Jakub Řiháček – klavír
Orchestr studentů pražské konzervatoře
Jáchym Svoboda – dirigent

Koncertní sál Pražské konzervatoře, 2. března 2020

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na