Kritika kritiky (19)

Se jménem vídeňského kritika Maxe Grafa (1873–1958) jsme se už setkali v Kritice kritiky č. 3 (článek najdete zde). Graf byl jedním z těch, kdo museli po tzv. „anšlusu“ z Rakouska emigrovat. S vlnou emigrantů se dostal roku 1938 do New Yorku, dva roky po válce se pak do Rakouska vrátil, ale do Ameriky dál zajížděl – za vzpomínkami i za divadelními událostmi. Roku 1957 vydal soubor esejí pod názvem Každá hodina byla naplněna, v nichž vzpomíná na svá setkání se skladateli a výkonnými umělci, básníky a výtvarníky, ale také s politiky a dalšími osobnostmi, na své žurnalistické začátky, a rovněž na roky strávené v Americe. Vždy přitom také trochu zabrousí do historie, jako například při popisu zahájení jedné ze sezón Metropolitní opery. Max Graf je však ne vždy historicky přesný. Tak například v hlavních rolích Gounodova Fausta, zahajovacího představení historie Metropolitní opery 22. října 1883 si nejen popletl pěvce, ale také hlasové obory. Markétku skutečně zpívala Christine Nilsson a Fausta Italo Campanini, tenorista Victor Capoul však debutoval v MET až roku 1895 (jako Faust) a Marcella Sembrich zpívala sice v MET již v její první sezóně, ale „teprve“ v druhém představení titulní roli v Lucii z Lammermooru. V zahajovacím představení Fausta zpívali kromě Nilssonové a Campaniniho Franco Novara (Mefisto) a Giuseppe del Puente (Valentin). Ne úplně spravedlivý je Graf také k pěvcům MET v letech, ve kterých jeho článek vznikl, kromě toho, že komolí jejich jména: Risë Stevens, která debutovala roku 1936 v pražském Novém německém divadle jako Mignon a byla dva roky jeho členkou (a byla mj. také žačkou Grafova syna, režiséra Herberta Grafa), působila v MET přes dvacet let. (Některé internetové stránky už ji pohřbily před padesáti lety prostou záměnou jejího odchodu ze scény s odchodem ze života. Ale také lze na internetu najít, že zemřela počátkem letošního června ve věku 98 let). Regina Resnik (narozena 1922) je v dějinách opery dávno zapsána zlatým písmem (po opuštění pěvecké dráhy také jako režisérka), sopranistka Nadine Conner (1907–2003) byla členkou MET osmnáct sezón, barytonista John Brownlee (1900–1969) v ní působil dvacet let a udělal velkou kariéru nejen tam, barytonista Leonard Warren (1911–1960) věnoval od svého debutu roku 1939 Metropolitní opeře celý umělecký život. Budova MET na Broadway, o níž Graf hovoří, byla v provozu do roku 1966 a následujícího roku stržena. Stať je stará půl století a je tedy nejen o tématu, jemuž je věnována, ale také dokumentem myšlení doby, ve které byla napsána.

***

Zahájení sezóny Metropolitní opery

Včera zahájila Metropolitní opera – v americkém tempu se jí říká MET – novou sezónu. Už tradičně je ten první večer největší událostí newyorské „season“, předehrou všech společenských slavností a společenským večerem ve „dvorním divadle“ Morganů a Vanderbiltů.Pro Američany je opera na Broadwayi pořád ještě nejpřednějším operním divadlem na světě, je to pro ně jakýsi mrakodrap mezi operními budovami. Je tedy pochopitelné, že 11. listopadu předjedou před divadlo elegantní automobily s nejdrahocennějšími hermelíny, nejdražšími kožešinami z činčily, stříbrnými a platinovými liškami, s brokáty v barvě slonoviny a s černými samety, s modrým taftem a bolerky vyšívanými perlami; lóže se zaplňují diamantovými náramky a náhrdelníky, perlami, stříbrnými výšivkami, drahokamy posázenými hřebeny; v parketu se rozsadí náprsenky košil s briliantovými knoflíčky a saténovými vestami pod fraky a po schodištích k lóžím se nesou dlouhé večerní róby, hermelínové štóly a kaskádovité krajky. Newyorská společnost své operní divadlo bere slavnostně, trůní v lóžích a o přestávkách posedává u stolků v bufetu a číšníci v bílých fracích jí nalévají šampaňské.

Když byla legendární Metropolitní opera na Broadwayi před čtyřiasedmdesáti lety Gounodovým Faustem otevřena – s Nilssonovou, Sembrichovou [!], Capoulem [!] a Campaninim v hlavních rolích –, bylo to divadlo nejbohatší newyorské společnosti. Miliony, které vydělala na železnicích, v uhelných dolech, ocelářství a elektřině byly v lóžích „zlaté podkovy“ vidět. Ještě dnes chodím s respektem kolem dveří do lóží, na nichž jsou  na bronzových štítcích jména majitelů, a držím si uctivě kapsu, když na lóži č. 22 čtu jméno „Vanderbilt“ a na lóži č. 33 „Morgan“. Lóže prvního pořadí se v rodinách dědí jako cenné klenoty a akcie a u mnoha lóží je možno číst „dědictví pana toho a toho“. Rok co rok se vychovávají pro návštěvu Metropolitní opery nové generace rodin mamonářů. Tabulky na mnoha dveřích svědčí o tom, že jsou jejich abonenty prvotřídní dívčí školy. Mladé dámy se tu učí způsobně sedět jak přísluší jejich společenské úrovni a nacvičovat chladný pohled duchem nepřítomných bohatých dědiček, který pak mají věnovat jevišti.

Velká generace newyorských burzovních a průmyslových magnátů, kteří budovali své paláce na Fifth Avenui, v New Jersey letní sídla a na Brodawayi operní divadlo, už nežije, ale nová generace Wallstreetu pokračuje v tradici vydělávání milionů, peníze menších lidiček směruje do vod svého mlýna, v celém světě spekuluje a vydělává na společenských a hospodářských otřesech doby. Nová generace těch „brzobohatých“ a „kořistků“, kteří zbohatli na obchodech se zbraněmi a obratnými transakcemi všeho druhu včetně koupě a prodeje uměleckých předmětů možná ještě nemá navenek důstojnost a klasickou patinu staré generace, je to však jen otázka času, než bude právě tak elegantní jako proslulí žraloci včerejška, kteří si pro své umělecké slavnosti dali Metropolitní vybudovat. Metropolitní má svůj vlastní styl. Je to divadlo okázalé a honosné, luxusní operní obchodní dům, který prodává nejkrásnější hlasy, nejlepší dirigenty a jevištní výtvarníky z celého světa. Je to především divadlo hlasů, nikoli divadlo pevného ansámblu. Je to divadlo hvězd a ani dirigenti jako Toscanini nebo Mahler na tom nemohli nic změnit. Bruno Walter se snažil Figarovou svatbou, Kouzelnou flétnou a Fideliem ukázat, co může dokázat duch umělecky vedeného souboru, ale nakonec se vzdal a odešel. Duch okázalosti byl v Metropolitní silnější než velcí hudebníci, kteří chtěli v operním divadle něco přinést pro všeobecnou duchovní kulturu.Doba velkých krásných hlasů, doba Carusa, Battistiniho, Slezaka a Destinnové, které v Metropolitní zářily jako ve výloze klenotnictví, je pryč. Dnes působí MET dojmem ošuntělé nádhery. Dekorace jsou odřené, zpěváci už nejsou první jakostní třídy, americký dorost je sice dobrý (Stevens, Reznik [!], Connor [!], Brownlee, Warren a další), ale bez uměleckého vedení. Ještě pořád však chce mít toto divadlo tak jako dřív operní představení, která by probudila hluché i nedoslýchavé. A bohaté publikum, které je v něm doma, taková představení vyžaduje. Jenže na tento honosný styl teď scházejí prostředky. V celém operním světě jsou divadla mrtvá, a Metropolitní žila z nich. Přivážela odtamtud do New Yorku ty nejlepší zpěváky, tak jako kdysi umění renesančních malířů. Nakupovala umění, to nejlepší, nejdražší, nejluxusnější umění pro nejbohatší společnost světa, ale sama umění nevytvářela. Neexistuje okázalejší obchodní dům opery, než je tento, a přece je nejchudší. V jedné lóži „zlaté podkovy“ jsem při zahájení sezóny uviděl ženu, kterou jsem poprvé spatřil, když jako mladá, duchaplná a krásná dívka šla ve Vídni po Okružní třídě zavěšená do malého muže, z jehož obrýleného pohledu vyzařoval duch. Tato Vídeňanka bude nejlépe rozumět tomu, proč je slavná Metropolitní chudé divadlo, proč v něm umění a duch hladoví, zatímo tu společnost slaví. Byla to vdova Gustava Mahlera.Ach, vzpomínky! Bylo na ně dost času při představení zaprášené Lakmé bez hlasů, jejíž hudbu zvolili k přehlídce hermelínů, výstřihů a diamantů, dost času myslet na to, čím by mohlo být operní divadlo, když v něm nehrají roli peníze, ale síla ducha.

(Pokračování)