Kritika kritiky (25)

Po dvaceti letech smím konečně zpovídat kritika

Převrácené hodnoty: Zpěvačka zpovídá recenzenta. Hudební kritik listu Die Presse Wilhelm Sinkovicz hovoří s Angelikou Kirchschlager 

Die Presse – 24. března 2013 Angelika Kirchschlager: Když někdo třicet let chodí na opery a píše o tom, nepřijde někdy okamžik, kdy je té hudby trochu příliš?

Wilhelm Sinkovicz: Příliš hudby, to ne. Už jako mladík jsem každý večer poslouchal hudbu, na místě k stání, buď ve Státní opeře, nebo v Hudebním spolku. Patří k tomu přirozeně určitá dávka fanatismu, ale ten jsem zjevně měl.Takže jste si vybral koníčka jako povolání?

Dá se to tak říct. Hudebním kritikem jsem chtěl být už ve čtrnácti. Bylo to moje vysněné povolání – a vzpomínám si, jak mi jeden klavírista docela s despektem řekl: Kritikem? To přece není povolání, a už vůbec ne vysněné!

Měl jste nějakou alternativu?

Jistě jsem se musel po nějaké porozhlédnout, protože pro hudební kritiky je jen málo míst. Ale měl jsem štěstí, že mi tehdejší vedoucí kulturní rubriky Die Presse Franz Endler dal šanci. Ještě dnes jsem mu za to vděčný. Zasvětil mě také do novinářského řemesla. Vůbec mu nevadilo, že se naše názory někdy rozcházely. Ukázal mi, jak to chodí.

Přinesl jste si s sebou jako základ studium hudby. Je to pro příštího kritika předpoklad?

Řekněme to takhle: Měl by to být předpoklad. Doslova vzato mám vlastně dvojnásobné hudební vzdělání. Nejprve jsem studoval na konzervatoři skladbu, současně s gymnáziem. Rodiče mi to dovolili, ale nařídili: Pokud nebudou ve škole problémy, můžeš na konzervatoř. Takže jsem problémy neměl. Chtěl jsem se bezpodmínečně zabývat hudbou. Maturoval jsem během jedné Karajanovy stagiony ve Státní opeře, učení mi nezabránilo jít každý večer na Trubadúra nebo na Bohému, i když byla příští den písemka z matematiky. Na čtyřku jsem to uhrál vždycky. A po maturitě jsem studoval na univerzitě hudební vědu.

Které studium bylo důležitější?

Studium skladby, protože to je praxe. Teorie byla jen přívažek – a vynesla mi doktorát. Mnohem důležitější však je zkusit modelovat materiál sám. Když člověk musí napsat fugu – spíš bych měl říci splichtit –, pak také ví, jak je to těžké; a získá obrovský respekt před těmi, kdo z něčeho takového umějí vytvořit hudbu. A kromě toho: Kdo je schopen číst partituru, také samozřejmě jinak poslouchá, lépe vnímá hudební souvislosti, o tom jsem přesvědčen.

A píše pak přísnější kritiky?

To nemusí. Každopádně však považuji za důležité, aby kritik skladbu, o níž píše, znal co nejlépe.

Cítí kritik někdy s umělcem soucit, třeba když si všimne, že mu to dnes prostě nejde?

Hans Weigl jednou krásně řekl: „Ve Vídni se vždycky komentář uvozuje slovy ‚když uvážíme…‘. Ideální případ: herec v roli, která mu nesedí, a fouká vítr.“ Něco na tom je. Většinou víme, co ten který interpret umí, pokud to není čerstvý debutant, u těch vládnou jiné zákony. Ale pokud někoho známe jako výtečného zpěváka, dirigenta nebo klavíristu a pak jednou vybouchne, samozřejmě zdrcující kritiku nenapíšeme. Také publikum totiž reaguje tím „když uvážíme…“

.Jak je to s onou často zdůrazňovanou objektivitou, s pravdou?

„Co je pravda, nikdo nerozluští,“ říká Hugo von Hofmannsthal ústy Klytaimnestry. Co je pravda? V našem případě třeba, že tentokrát se to zkrátka moc nepovedlo. Může to být pravda. Ale čtyřicetkrát předtím to bylo úžasné. A také je to pravda. Ale k tomu neustálému požadavku objektivity: Hudební kritika je jako každá umělecká kritika subjektivní záležitost. Můžu napsat jen to, jak se já osobně při představení cítím – abych zůstal jakž takž při věci, k tomu mi pomáhá nastřádaná zkušenost a získané vědění.

Takže je kritik subjektivní?

Popořadě: Je mnohem víc schopen objektivizace, než se obecně myslí. Zda někdo zahrál všechny noty, které měl, zda tenorista zazpíval vysoké cé nebo ne, to jsou přezkoumatelná fakta. Ale o ta zpravidla nejde. Kdo jde na Trubadúra, jen aby slyšel vysoké cé, tak z opery nic nepochopil. Nehledě na to, že tam Verdi žádné vysoké cé nenapsal.

A když o tohle nejde, o co tedy jde?

Kdybychom například chtěli, aby sóloklarinetista ve třetím dějství Tosky introdukci k árii Cavaradossiho zahrál tak, jak stojí v notách, publikum by kroutilo hlavou a tenorista by možná dostal záchvat smíchu. Takže jakési ponětí o interpretační tradici a existenci rubata už člověk musí mít. Je stará pravda, že to podstatné nestojí v notách – nýbrž mezi notovými linkami. Čímž se dostáváme na nebezpečný terén neměřitelného. Ale jen to nezměřitelné tvoří umění. A proto je přirozeně každá výpověď o něčem takovém subjektivní.

K čemu ale taková subjektivní kritika je?

Za předpokladu, že je píšící subjekt informován a umí psát, představuje kritika jakýsi barometr. Měří krajní hodnoty nálad v hledišti a hodnotí, do jaké míry byl využit potenciál, obsažený v díle.

Existují ale negativní soudy kritiky představení, při nichž publikum jásá.

To ano. Není přece řečeno, že tak zvané krajní hodnoty fungují vždy jako spojené nádoby. Publikum je někdy fascinováno uměleckým výkonem, který se zcela míjí s tím, co je v díle obsaženo…

Jak se to čtenáři zprostředkovává?

S určitou dávkou humoru.

Jak je to vlastně s ješitností? Smí být kritik ješita?

Nejspíš by neměl. Ale samozřejmě ješitný jsem. Novinář, který tvrdí, že není ješitný, lže. Denně se k něčemu vyjadřovat, k tomu už patří určitá dávka egomanie. Možná je k užitku, je-li si toho člověk vědom. Na mnoho věcí jsem hrdý, na nic destruktivního – jako že bych někdy někoho vyzýval, aby toho nechal, to jsem také nikdy neudělal – nýbrž na konstruktivní věci, například na to, že jsem už roku 1997 tvrdil, že vůdčími dirigentskými osobnostmi roku 2010 budou Christian Thielemann a Franz Welser-Möst. Jméno Thielemann u nás tehdy znalo jen pár lidí. Nebo že jsem první interview s jakousi Angelikou Kirchschlager měl již před jejím angažmá ve Štýrském Hradci…

Může se kritik také mýlit? Stal se vám nějaký trapas?

No jéje. Když se kácí les, lítají třísky. Přihodí se nejhloupější chyby, často z nepozornosti. Jednou jsem Gurrelieder přidělil Gustavu Mahlerovi. A bylo to zrovna v době, kdy jsem psal knihu o Schönbergovi! Kdybyste mě vzbudila ve tři ráno, nemohl jsem se splést. Ale pravděpodobně jsem tehdy současně myslel na nějaké podobné dílo a naskočila mi Mahlerova Osmá symfonie. A bum, Gurrelieder byly od Mahlera. Ale dostal jsem tehdy krásný dopis od jedné čtenářky – ve verších!

Dostáváte hodně reakcí na své kritiky?

Méně, než by se zdálo. A když, tak vždycky odepíšu. Kromě anonymům, pochopitelně. Internetová fóra, kde se někdo odreagovává jako bumfi95 nebo schlau007 ani nečtu. Zato z dialogu s pisateli dopisů už dokonce vzniklo několik přátelství.

Existuje něco, co se ve vztahu ke kritikům nedělá? Jako například, že by zpěvák nesměl napsat kritiku o kritikovi?

No to by bylo ale napínavé! Hlavně jsou věci, které by neměl dělat kritik – jako psát o představení, na kterém nebyl. Může se stát, že člověk odejde před koncem, ale pak to má přiznat a také zdůvodnit. To je přece také výpověď! Nebo raději nepsat vůbec nic. To je za určitých okolností lepší. A jak se chovat ke kritikům? Tedy: Já nemám rád, když se mě o přestávce nebo bezprostředně po představení někdo ptá, co tomu říkám.

Protože nechcete nic prozradit?

Protože to, popravdě řečeno, ještě nevím. Každopádně se u mne za ta léta ustálilo, že téhož večera o shlédnutém nechci mluvit. Také nepostávám s kolegy a nedohaduju se s nimi, jak to zformulujeme. Nejprve nechám věc na sebe působit, takříkajíc vsáknout. A co z toho příštího rána zbyde v paměti, o tom pak píšu.

Pak jde možná o další aspekt, a to je ticho. Jak důležité je pro vás ticho?

Velmi důležité. To vsakování, o němž jsem mluvil, má co dělat s přechodem od hudebního zážitku do ticha. Jen tam se může umělecký dojem vůbec upevnit. Nejhorší jsou po operních představeních návštěvy restaurací, v nichž hraje hudba. To je nemoc naší doby, že se na nás všude valí hluk. Někdy s číšníky hraju takovou hru: Prosím vás, vypněte tu muziku. – To nesmíme! – Proč? – Hosté si ji přejou! – Tak udělejme pokus. Vypněte to, a když někdo o hudbu požádá, zase ji můžete zapnout. – Vždycky zůstalo ticho! Ve skutečnosti to nikdo nechce. Ale jsme tak otupělí, že to pomalu nikdo nevnímá.

Kritika tedy vzniká po fázi ticha ráno následujícího dne?

Ano. Nejprve vyřídím poštu, odpovím na maily. A někdy nastane okamžik, takříkajíc to cvakne – a začnu psát. V ideálním případě už také vím, kolik místa v rubrice dostanu.

To znamená, že musíte vyplnit určitý prostor?

Píše se jinak, když člověk ví, že má napsat 60 nebo 100 řádků. To patří k řemeslu. Imaginární počitadlo řádků funguje skoro automaticky.

Děláte si při představení nebo na koncertě poznámky?

Téměř nikdy. Existuje takový zajímavý efekt, kterého si všimnu vždycky v činohře. Tak po čtvrthodině hlásí jedna polovina mozku druhé: Vypni, dneska nejsi kompetentní. A je to úžasné uvolnění, pravděpodobně už jsem tak zařízený, že mám jakýsi vnitřní radar. Je však mnoho kolegů, kteří si poznámky dělají. Určitě nejvýznamnější německý kritik Joachim Kaiser psal během představení úplné romány. U mne by to odvádělo pozornost, ale musím příznat, že Kaiser psal v německém prostoru daleko nejfundovanější kritiky. Myslím, že se ještě nenašel jeho nástupce. – Ale teď nakonec bych chtěl obrátit hrot: Jak se cítí zpěvačka, když mohla vyzpovídat kritika?

Báječně! Ten rozhovor jsem chtěla dělat už před dvaceti lety.

(Přeložila a připravila Vlasta Reittererová)