Kritika kritiky (28)

Kritické zlomyslnosti – čtení na léto 

Za vzor kritiky, která si občas dovoluje drobné zlomyslnosti, jsou považováni Heinrich Heine a Ludwig Börne. Avšak jednu z nejchoulostivějších recenzí prý kdysi napsal Moritz Saphir, od roku 1822 divadelní recenzent listu Wiener Theaterzeitung, který si svým ostrým perem nadělal spoustu nepřátel. Tak například použil v posudku na „bezhlasého“ tenoristu Hahna (čili Kohouta) po jeho třech vídeňských hostováních biblický citát: „A když kohout potřetí zakokrhal, vyšel Petr ven a zaplakal hořce“. Jakýsi recenzent se vyjádřil o začínajícím herci, který v roli milovníka propadl, následovně: „Pan debutant nemusí truchlit, jistě má přesto velké štěstí v lásce, protože ve hře nemá skutečně žádné.“ Byl to prý týž herec, který jiného kritika přiměl k poznámce, že má „paže dlouhé jako je žalost nad jeho výkonem“ a celý večer pobíhá po jevišti, jako by „měl mokré ruce a hledal ručník“. O představitelce Schillerovy Marie Stuartovny bylo možno číst: „Dosud jsme věřili, že tato role vyžaduje mládí a krásu; Marie Stuartovna včerejšího večera nás poučila, že lze mít úspěch, i když obojí schází.“ Tehdejší kritikové si skutečně dovolovali mnoho, po jakési objektivitě často ani stopy. Nad kritikou, její úlohou a pravidly se však mnozí zamýšleli navýsost vážně, jako například ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann v článku, který vyšel necelý měsíc před jeho smrtí.
***

Umění a kritika

Pokud se dnes na základě padesátileté zkušenosti chápu slova v záležitosti, která je pro produktivní i pro reproduktivní umělce zvlášť důležitá, neděje se tak z nespokojenosti a že bych hodlal otevírat prastarý spor mezi uměním a kritikou. Spíše mne vede snaha ukázat podstatu toho, co neustále vede k nedorozuměním a zapůsobit pokud možno smířlivě.

Nelze a ani se nemá popírat, že mezi umělcem a tím, kdo je povolán, aby jeho výkony posuzoval, vládne přirozený antagonismus. Nebudeme hovořit o tom, že umělec často ve své přecitlivělosti vnímá i oprávněnou kritiku jako urážlivou. Avšak když ponecháme stranou přecitlivělost, která je vlastně ješitností, je přece možné s pomocí psychologického porozumění umělecké duši formulovat často tolik nutné výtky tak, aby pomáhaly, nikoli zraňovaly.

Povolaný kritik si nepochybně nepřeje nic jiného, než aby byla jeho poučení respektována. Nemá v úmyslu toho, koho se jeho kritika týká, urazit a tím účinek kritiky paralyzovat. Lékař se pokouší přesvědčit pacienta, že hořká pilulka uzdravuje, aby mu usnadnil její polknutí, proč tak nejedná umělecký kritik?

Nezapomenutelnou pro mě zůstane v tomto smyslu kritika Ludwiga Hartmanna z Drážďan, který napsal u příležitosti uvedení Hugenottů v Královské saské opeře:

„Theresa Maltenová není žádná Valentina, Henrich Gudehus žádný Raul. Nerespektují Meyerbeerův styl a jejich výkony lze tedy označit za nedostačující (atd.). Ale co znamená jeden pokažený večer, když jsme tyto vynikající umělce před několika dny slyšeli jako Tristana a Isoldu?“

Touto formou podaná kritika nemůže umělce urazit, a přitom je v ní žádoucí výtka řečena.

Plně uznávám, že ani ti nejslavnější umělci nemají právo se považovat za neomylné, ale také ti nejvýznamnější kritikové se ve svém životě často mýlili a jejich výroky nemohou platit jako dogma.

Když Josef Kainz a Josephine Wessely poprvé vystupovali, napsal Rudolf von Gottschall, že je to věčná ostuda, takového něco pustit na lipské jeviště.

O Luise Tetrazzini jako Gildě, se kterou dosáhla v Novém královském divadle v Berlíně tak senzační úspěch, jakého jsem dosud nebyl svědkem, napsal kritik listu Kleines Journal: „Umělkyně by se měla u naší paní Emilie Herzogové teprve naučit, jak se Gilda zpívá.“ Luisa Tetrazzini radu neposlechla a přesto dnes patří k nejslavnějším světovým zpěvačkám a jejíž gáže jsou vyšší než honoráře Carusovy nebo Pattiové. Mimochodem – dokonce Adelina Patti se dočkala při svém prvním vystoupení ve Vídni zničující kritiky.

Ředitel Burgtheatru Heinrich Laube angažoval Karla Meixnera, Ludwiga Gabillona a Adolfa Sonnenthala, přestože kritikové o jejich prvních vystoupeních psali jen špatně.

Zvláště podivuhodné však je, co napsal svého času Ferdinand Hiller v Kölnische Zeitung u příležitosti prvního tamního uvedení Tannhäusera: „Už v předehře je tolik špíny, že by se od ní umazal celý německý národ.“

Co by za to tito kritikové později dali, kdyby mohli své výroky vzít zpátky a o co větší by byly zásluhy Eduarda Hanslicka, kdyby se o Wagnerovi nevyjadřoval tak apodidakticky.

Abych nepřekročil rozsah článku, od dalších příkladů upustím. Snad je z již řečeného zřejmé, že je zejména při kritizování mladých umělců nutno zachovávat určitou rezervovanost. Franz Liszt kdysi řekl: „Bylo by na čase, aby po období kárání konečně nastoupilo období uznání.“ Jistě tím nemyslel slepé pochlebování, nýbrž pouze blahodárně působící objektivitu.

Kdo zná umělce a s láskou je sleduje, ví, že jejich duše je jako mimóza a že potřebují něžnou péči jako květina, pokud mají rozkvést. Bezohledností a nelítostnou přísností se často v umělecké duši zničí to nejlepší.

(Angelo Neumann, Prager Tagblatt, 27. listopadu 1910)
***
Poznámka:
Josephine Wessely byla teta známé herečky Pauly Wessely. V Lipsku debutovala 1876, od roku 1879 byla členkou vídeňského Burgtheatru. Zemřela roku 1887 v Karlových Varech na leukemii v pouhých 27 letech. Josef Kainz (1858–1910), ve svých nejslavnějších letech rovněž herec Burgtheatru, byl považován za nepřekonatelného Hamleta, Romea, Richarda II. a jiné své doby. Emilie Herzog (1859–1923) byla členkou berlínské Dvorní opery od roku 1889, už od 1883 zpívala v Bayreuthu, po skončení jevištní kariéry vyučovala na konzervatoři v Curychu. Karl Maixner (1815–1888) byl členem Burgtheatru od roku 1850, proslul zde především v shakespearovských rolích. Ludwig Gabillon (1825–1896), v Burgtheatru od roku 1853, zde později působil také jako režisér. Adolf von Sonnenthal byl rovněž především shakespearovský herec, v Burgtheatru působil od roku 1856. Zemřel sedmdesáti pětiletý roku 1909 během svého pohostinského vystoupení v Praze, před premiérou, v níž měl účinkovat. Ředitel Angelo Neumann byl autorem jeho nekrologu v listu Bohemia. Sonnenthalova vnučka Luzi byla manželkou skladatele Ericha Wolfganga Korngolda.
Ostatní jmenované není třeba představovat.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv