St. Wenceslas Chapel

  1. 1
  2. 2

Když jsem poprvé držel v ruce obsáhlý a bezplatně opatřitelný program Ostravských dnů 2013, jedna z věcí, které mě okamžitě nutily jásat radostí, bylo uvedení Feldmanovy skladby Rothko Chapel. Potěšující zpráva byla i o vymanění se z Domu kultury města Ostravy, do mnohem rozjímavějších prostor kostela sv Václava. Zde musíme opět zmínit kontinuálně vysokou návštěvnost, jelikož pátou hodinou odpolední byly všechny sedačky do jedné rozebrány. O návštěvnících, hodinách a sedačkách však ještě později.
Schubert Traum Johannese Kalitzkeho na text deníkových zápisků Franze Schuberta otevřel první blok koncertu. Stylově velmi různorodé a rozepjaté dílo se snažilo celou dobu exponovat téma umučené skladatelovy (Schubertovy) duše. A v akustice Svatováclavského kostela toho bylo umučeno mnoho. V dynamicky vypjatějších částech byly pěvecké party zcela přehlušovány velmi ostře znějícími perkusemi a porozumění textu se odkazovalo čistě jen na jeho vytištěnou podobu v programu. V tichých částech ovšem vše dostává jiný řád. Například šeptání sboristů, jež velmi efektně a plynule prolíná jednotlivými hlasy sboru, či barevnost hlasů zde dostává přesnějších obrysů, než když probíhá „bitva,“ kde bezkonkurenčně vítězí perkuse.

Bohužel podobná kletba působila i na skladbu Šostakovičovy studentky Galiny Ustwolskaje Composition No. 2 „Dies Irae“. Okteto kontrabasů zní o mnoho kompaktněji, v nižších polohách ovšem výraz velmi zaniká a zvukově poté nastává boj o moc s klavírem. Repetitivní charakter tomu ovšem paradoxně sluší a společně s ostrým zvukem bedny, které zní jako klepání „z druhé strany“ náladově doplňuje titulní téma skladby (Den hněvu). Dřevěná bedna následně začala velmi autoritářsky prosazovat svou touhu po moci. Bez ostrých ran v tišších částech ansámbl vyzníval o mnoho přehledněji a klavír s kontrabasy zde vyznívaly docela. Závěrečná část ovšem patřila pouze ranám bedny, a to doslova. Nic jiného se v ten moment neozývalo. Že by prostor kostela, navzdory stávající dramaturgii, byl pouze k službám Mortona Feldmana?
Rothko Chapel, skladba stará vyše 30 rokov a niektoré jej fragmenty ešte omnoho viac, je veľkou výnimkou v skladateľovej tvorbe, prečo snáď netreba spomínať. Výnimkou bola aj tento večer. Otázkou je či ako vrchol večera si nezaslúžila byť dramaturgicky vsadená na koniec, našťastie bola aspoň pred prestávkou. Pod vedením Petra Kotíka si myslím, že všetci interpreti zahŕňajúc Canticum Ostrava, členov S.E.M. Ensemble a sólistiek Kamala Sankaram (soprán), Silvie Jensen (alt) napriek náročnosti, ktoré sprevádzajú Feldmanove skladby, to zvládli dôstojne. Skladateľova tvorba je veľmi tichá a teda vytvoril sa sporný moment s hlukom. Hlavne „rybárske“ stoličky, ktoré boli tristnou náhradou za lavice, vŕzgali už pri nadýchnutí. Tu sa však núka podotknúť reakciu z Prednášky o ničem z knihy Silence (John Cage), ktorý sa k rovnakému momentu, kde poslucháč vravel, že sa takáto hudba nedá počúvať vo verejných sálach, kvôli nepatričným zvukom, vyjadruje takto:

„To co zde bylo řečeno, popisuje touhu po určitém „odříznutí se od života“: po věži ze slonoviny. Ale žádná taková věž neexistuje, stejně jako neexistuje možnost natrvalo zadržte prince v jeho paláci. … Před životem není úniku. … U kořene touhy správně pochopit hudební dílo, nazvat ho tak a ne jinak, poslouchat ho bez nevyhnutelných rušivých zvuků- u kořene toho všeho je předpoklad, že toto dílo je věcí oddělenou od ostatního života, což není případ Feldmanovy hudby.“

Pohľady boli, sú a vždy budú rôzne. Malou technickou poznámkou je, že v programe sa píše, že sa jedná o českú premiéru, ale 16. 6. 2009 v cykle koncertov pražského ansámblu Konvergence bolo toto dielo zrealizované.(autor poznámky Klára Mühlová).Singing about Love, vyjádření lásky jako společného jmenovatele celého lidstva bez ohledu na odlišnost kultur, je hlavním tématem a sdělením čínské skladatelky a rezidentky festivalu Mojiao Wang. Skladba je rozdělena na čtyři části podle jazyků, jimiž se zpívá. Zazní čínština, španělština, korejština a angličtina. Hudba opravdu velmi ilustrativně popisuje téma milostných básní a nechává zde vyniknout jednotlivým hlasům špičkového kvartetu. Mezi známými tvářemi S.E.M. Ensemble exceluje i altistka Silvie Jensen. Použité harmonické výrazivo a výrazové prostředky obecně ovšem zní přesladce a jaksi popově a hudebně je skladba velmi uvázána k tématu bez výraznějších přesahů.

Podobná slova popisu se dají přiřadit i k finální skladbě večera. Hudební rozvaha nad prvními momenty zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Symbol prázdného hrobu se lněnými plátny, anglicky Linen Cloths, jak byla skladba jihoafrického skladatele Diale Danila Mabitsela nazvána. Krulik Quartet se zhostil této evropské premiéry a jasný hudebním sdělením, jež bylo místy nepatrně narušováno, s sebou nesl poselství světla plynoucí ze skladatelovy fascinace tématem. Vysoká ilustrativnost tedy byla opět nasnadě. Vše velmi jemně plynoucí, lkavá smyčcová sóla doplňována drnkáním či množství zvonivých ploch ovšem upadaly do přílišného dbaní na až romantickou souzvučnost. Jak jen by se odcházelo do noci s Rothko Chapel na rtech.
Ak sa spojí Conrad Harris, Daan Vandewalle a Daniel Costello nemôže z toho vzniknúť nič zlé, práve naopak. A keď k tomu performujú Trio od György Ligetiho, tak z toho vznikol obrovský poslucháčsky zážitok. Táto kompozícia postavená na kontraste pomaly x rýchlo síce nijak zvlášť dramaturgicky nezapadala do večera, ale vytvorila si vlastný plnohodnotný koncertný svet. Ja osobne som hrozne rád, že som po dlhej dobe počul niečo rýchlejšie, s zaujímavou rytmikou a ešte precízne zahranou. Čarovný výraz Vandewalla, hlavne pri expresívnej časti v najhlbšej časti klaviatúry, s nádherným tónom od Costella (lesní roh je značne náročný nástroj) a až „strojovou“ (v najlepšom slova zmysle) hrou Harrisa vytvorili hudobný zážitok, ktorý v našich končinách len tak nezažijete.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat