Dva dny Ostravské bandy

  1. 1
  2. 2

Kroky Ostravských dní se po víkendovém objevování nových kulturních stánků stáčejí ke svému tradičnímu útočišti, Kulturnímu domu města Ostravy.Rozporuplnosti plynoucí z procesu vzniku stavby, a zejména z jeho citlivé rekonstrukce z devadesátých let, pořád vyzařují fluidum, kterému zřejmě málokdo z návštěvníků rozumí. Fascinace rekonstruovanými budovami Dolních Vítkovic zde tedy střídá nová ambivalence, kde po sebenáročnějších reflexích a úvahách zjišťujeme, že je vlastně všechno tak trochu jedno. Úkolem bienále, které do tohoto specificky krásného města (stejně dobře jako nespecificky ošklivého), však není absolutní asimilace s prostorem, ani jeho násilné ovládnutí. Program festivalu se prostě dobře zabydlí kdekoliv a poté se dobře bydlí v něm. Proto se na několik následujících dní stěhujeme mezi zdi navrhované Jaroslavem Fragnerem, Jaroslavem Láchou, Jiřím Krohem a dalšími, kteří kdysi plánovali slavné propojení staré a nové Ostravy.

Nehybnost tohoto místa přináší zároveň i ustálení programu, který po roční pauze opět nabývá dobře známých kontur. Žádná dvojakost zde ovšem nemá místo. Nápaditost, která prostupovala víkendové dny, hranice možností festivalu blyštivě posunula, je samozřejmě úctyhodná. Tato vyšší patra se ovšem vždy musí opírat o pevné jádro tvořené právě programem, jenž tradičně rozepíná stěny kulturního domu. Otevření této důležité části se ujímá belgický klavírista Daan Vandewalle. Má první vzpomínka na tohoto člověka, který mi svým skromným, citlivým a neskutečně soustředěným projevem zcela vyrazil dech, se opakuje prakticky neustále. Civilnost a citlivá hloubka jeho hry se zde pak organicky skloubila s dvojicí skladeb dalšího z tvůrců festivalové duše, Christiana Wolffa. Jeho Suite II pro lesní roh a klavír byla psána jím a pro něj a zakladatele takzvané třetí vídeňské školy Kurta Schwertsika. Zde se lesního rohu ujal unikátní hornista a rovněž člen Ostravské bandy Daniel Costello.Suite II dává oběma partům dostatek prostoru a konečné vyznění je tedy dané až konkrétními hráči, které je přirozeně pokaždé jiné. Neskutečně lidské, civilní a urputné zároveň bylo tentokrát. V podstatě ta samá slova se dají rozprostřít po celé délce, kterou pak s druhou Wolffovou skladbou okupoval již osamocený Vandewalle. Long Piano působilo jako utkané ze vší křehkosti a jakoby psané Vandewallemu na tělo.

Při úvahách nad způsobem literárního zhmotnění takového (hudebního) zážitku vždy a neustálé váhám. Pochybuji nad jeho samotným smyslem a užitkem, který je velmi snadno kritizovatelný a debata o jeho skutečné potřebě je samozřejmě nasnadě. Mohl bych se snad spokojit s pouhým konstatováním, že šlo o fantastický hudební zážitek, a dále se věnovat rozboru nutnosti neustále šoupat židlemi, chodit na začátky koncertů se skálopevným zpožděním apod. Ale nebudu. Pro mne jsou tyto řádky vlastní loďkou, v jejímž bezpečí můžu nahlas přemýšlet, a která mě převáží přes nekonečné moře velkých a malých a malých a velkých děl. A těmi program Ostravských dní opravdu nešetří. Snaha rozumově pojmout všechna díla následujícího dvoudenní, které opět po letech představuje Ostravskou bandu ve vší její síle, je díky jejich jedinečnosti nezlomná.

Abych se ještě na okamžik vrátil k vlastním úvahám a skepsi – ono to totiž po boku Ostravské bandy jde také těžko jinak. Toto super těleso sestavené z obrovských jmen a z obrovského nadšení a zápalu pro věc (vlastně opravdu konkrétně pro Ostravské dny) neustále budí oprávněný dojem, že jen těžko šlápnou vedle. Jedinečnou a velmi žádanou příležitost zde tedy mají zejména rezidenti festivalu, kteří zde můžou mít stoprocentní oporu v orchestru, ansámblu, sólistech. Do dvou dnů rozdělený nesoucí název jejich výhradních interpretů se novými díly opravdu jenom hemží, a až na několik výjimek se zde pohybujeme výhradně v ročnících 2014-2015. Mezi nimi se objevují i nejnovější skladby Bernharda Langa, Petra Cíglera či Alvina Luciera. Právě v tom spočívá hlavní přínos, efekt a síla Ostravských dní. V čerstvosti a do jisté míry neučesanosti programu, který v těchto konstelacích dostává zcela unikátní zvuk. Z obrovské záplavy slyšeného tedy vybírám ta, která mi výše uvedené nadšení vykreslují nejlépe, ač to o obou dnech (Ostravská banda I, Ostravská banda II) platí po celé šíři.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na