Ostravské dny: očekávání, nadšení a hněv

  1. 1
  2. 2

Programové tempo letošního bienále soudobé hudby i letos připomíná vytrvalostní běh či lépe snad vysokohorskou turistiku. Před samotným začátkem koncertní části, jehož zahájení připadlo na nedělní večer, byla raným návštěvníkům nabídnuta poměrně vydatná možnost novohudební aklimatizace. Musím uznat, že nebýt vzpomínky na minulý ročník, kde mezi předvojem a již plnou festivalovou parou panovala týdenní proluka, považoval bych osmý ročník Ostravských dní za plně zahájen. Nyní, již smířen s představou nedělního dne jako dne Prvního, přicházím tedy k němu již opravdu dobře aklimatizován a rozcvičen. Po intimnosti dvou předešlých dní se teď vynořuje dlouhá pláň a na ní obrovská budova bývalé koksovny, nyní zrekonstruované multifunkční Trojhalí.Obklopující prostor věští, že vše bude velké a dělitelné třemi. Skladby pro tři orchestry nebo pro tři jeho části, tři dirigentské osobnosti, program rozdělený na tři díly a tři vlastní nesmiřitelná rozpoložení. Očekávání, nadšení, hněv.

Budu zde ovšem vyprávět příběh pouze jednoho člověka poslouchajícího vždy pouze z jednoho místa. Pokud je někdy řeč o takzvané nebezpečné akustice, zde bylo teprve lámání chleba opravdu nasnadě. Od samotného počátku ve mně ovšem ležela úcta a snaha setrvávat v pokoře před velikostí myšlenky Petra Kotíka i velikostí samotného prostoru.Ten rozděloval nabité hlediště Trojhalí na několik set samostatných recipientských jednotek. Každá z uvedených skladeb fungovala naprosto jinak a na volbě místa poslechu záleželo opravdu hodně. V podstatě stejně jako vůbec, jelikož celoplošně šlo o jedinečný poslech, který se stejným způsobem bude opravdu těžko opakovat. Co je tedy správně a co špatně u sebe mnohokrát existovalo jen malý kousek od sebe. Často se tedy vynořoval pocit nejistoty, který je sám o sobě naprosto báječný, protože tak nastartovává proces vlastní posluchačské aktivity víc, než kdykoliv jindy. Absolutně se zde potvrzuje v podstatě banální debata o možnosti poslechu takového programu v domácím prostředí, pohodlí počítače, potažmo i desky či pásku.

Program, v pozvánkách a článcích otáčející se zejména okolo uvedení Gruppen Karlheinze Stockhausena, představoval opravdu mnohá poprvé. V prvních momentech koncertu, při pohledu na něj a zároveň při shlížení všech tří orchestrů (na což tentokrát bylo potřeba doslova tenisové otáčení hlavy) se mi ve mně rozprostřel pocit dítěte mezi cukrárenskými policemi. Ke sladkostem se ovšem tentokrát bylo potřeba náročně vyšplhat. Skladba rezidenta institutu Ostravských dnů Jacka Sotomského pro smyčcový orchestr, elektroniku a akordeon stála na programu jako první a jako první nás uvedla do problematiky prostorových efektů se všemi jeho plusy i mínusy. Elektronická linka, která mnohé hlavy rušila a nutila k otáčení směrem dozadu k reproduktorům, byla tvořena praskající a postupně se zhmotňující linkou. Proti ní se stavěl strukturovaný odboj vedený akordeonem Milan Osadský, podporovaný částí orchestru po pravé i levé straně. Prostor samotný byl po celý večer tvořen třemi pódii sestavenými do podkovy kolem publika, jenž zaujalo místo uprostřed. Poslech byl tak neuvěřitelně plastický, ač v různých, libých i nelibých tvarech. Právě Sotomského skladba vytvářela obrovské zvukové propady a ostré hrany, které se dojmově blížily jakémusi souboji. Přerody z prudkého a ostrého pulzování do nástrojové čistoty mělo ovšem velmi očistný účinek. Společně s očekávaným uvedením Three Petals Phila Niblocka tvořily výborný začátek velkého hudebního zážitku. Jednoduchá zadání tohoto newyorského skladatele probíhají vždy po rozsáhlé ploše nespočetného množství procesů. Rovněž nyní, kdy se přechod z durové do mollové tóniny nesl nikoliv fyzickou silou, ovšem urputností a nekonečným čekáním na v podstatě nepolapitelný moment konkrétního souzvuku. Oproti skladatelovu přesvědčení, ve kterém zvukovo-projevová anonymita hráče určuje dokonalost nesoucího se celku, se ovšem ve slyšené verzi ozývalo mnoho různých silových výpadů, které toto améboidní pulzování rušily. Velikost a urputnost díla se ovšem rozbořit nenechala a velmi organicky prorostla s prostorem haly, ač beze snahy ji zcela zaplnit.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments