Ostravské dny: očekávání, nadšení a hněv

Programové tempo letošního bienále soudobé hudby i letos připomíná vytrvalostní běh či lépe snad vysokohorskou turistiku. Před samotným začátkem koncertní části, jehož zahájení připadlo na nedělní večer, byla raným návštěvníkům nabídnuta poměrně vydatná možnost novohudební aklimatizace. Musím uznat, že nebýt vzpomínky na minulý ročník, kde mezi předvojem a již plnou festivalovou parou panovala týdenní proluka, považoval bych osmý ročník Ostravských dní za plně zahájen. Nyní, již smířen s představou nedělního dne jako dne Prvního, přicházím tedy k němu již opravdu dobře aklimatizován a rozcvičen. Po intimnosti dvou předešlých dní se teď vynořuje dlouhá pláň a na ní obrovská budova bývalé koksovny, nyní zrekonstruované multifunkční Trojhalí.Obklopující prostor věští, že vše bude velké a dělitelné třemi. Skladby pro tři orchestry nebo pro tři jeho části, tři dirigentské osobnosti, program rozdělený na tři díly a tři vlastní nesmiřitelná rozpoložení. Očekávání, nadšení, hněv.

Budu zde ovšem vyprávět příběh pouze jednoho člověka poslouchajícího vždy pouze z jednoho místa. Pokud je někdy řeč o takzvané nebezpečné akustice, zde bylo teprve lámání chleba opravdu nasnadě. Od samotného počátku ve mně ovšem ležela úcta a snaha setrvávat v pokoře před velikostí myšlenky Petra Kotíka i velikostí samotného prostoru.Ten rozděloval nabité hlediště Trojhalí na několik set samostatných recipientských jednotek. Každá z uvedených skladeb fungovala naprosto jinak a na volbě místa poslechu záleželo opravdu hodně. V podstatě stejně jako vůbec, jelikož celoplošně šlo o jedinečný poslech, který se stejným způsobem bude opravdu těžko opakovat. Co je tedy správně a co špatně u sebe mnohokrát existovalo jen malý kousek od sebe. Často se tedy vynořoval pocit nejistoty, který je sám o sobě naprosto báječný, protože tak nastartovává proces vlastní posluchačské aktivity víc, než kdykoliv jindy. Absolutně se zde potvrzuje v podstatě banální debata o možnosti poslechu takového programu v domácím prostředí, pohodlí počítače, potažmo i desky či pásku.

Program, v pozvánkách a článcích otáčející se zejména okolo uvedení Gruppen Karlheinze Stockhausena, představoval opravdu mnohá poprvé. V prvních momentech koncertu, při pohledu na něj a zároveň při shlížení všech tří orchestrů (na což tentokrát bylo potřeba doslova tenisové otáčení hlavy) se mi ve mně rozprostřel pocit dítěte mezi cukrárenskými policemi. Ke sladkostem se ovšem tentokrát bylo potřeba náročně vyšplhat. Skladba rezidenta institutu Ostravských dnů Jacka Sotomského pro smyčcový orchestr, elektroniku a akordeon stála na programu jako první a jako první nás uvedla do problematiky prostorových efektů se všemi jeho plusy i mínusy. Elektronická linka, která mnohé hlavy rušila a nutila k otáčení směrem dozadu k reproduktorům, byla tvořena praskající a postupně se zhmotňující linkou. Proti ní se stavěl strukturovaný odboj vedený akordeonem Milan Osadský, podporovaný částí orchestru po pravé i levé straně. Prostor samotný byl po celý večer tvořen třemi pódii sestavenými do podkovy kolem publika, jenž zaujalo místo uprostřed. Poslech byl tak neuvěřitelně plastický, ač v různých, libých i nelibých tvarech. Právě Sotomského skladba vytvářela obrovské zvukové propady a ostré hrany, které se dojmově blížily jakémusi souboji. Přerody z prudkého a ostrého pulzování do nástrojové čistoty mělo ovšem velmi očistný účinek. Společně s očekávaným uvedením Three Petals Phila Niblocka tvořily výborný začátek velkého hudebního zážitku. Jednoduchá zadání tohoto newyorského skladatele probíhají vždy po rozsáhlé ploše nespočetného množství procesů. Rovněž nyní, kdy se přechod z durové do mollové tóniny nesl nikoliv fyzickou silou, ovšem urputností a nekonečným čekáním na v podstatě nepolapitelný moment konkrétního souzvuku. Oproti skladatelovu přesvědčení, ve kterém zvukovo-projevová anonymita hráče určuje dokonalost nesoucího se celku, se ovšem ve slyšené verzi ozývalo mnoho různých silových výpadů, které toto améboidní pulzování rušily. Velikost a urputnost díla se ovšem rozbořit nenechala a velmi organicky prorostla s prostorem haly, ač beze snahy ji zcela zaplnit.

Mezi největší osobnosti večera bezesporu patřil Johannes Kalitzke, který po celý další večer pracoval s obrovským nasazením, elánem a zároveň přátelskou náladou. Komu to nebylo evidentní již v rámci první skladby, v Gruppen jistě tato nejistota přerostla v obrovské nadšení. Orchestr Janáčkovy filharmonie, zde posílen o členy Ostravské bandy byl v tomto provedení Stockhausenovy obrovské skladby rozdělen na tři části pod vedením tří dirigentů. Petra Kotíka, Rolfa Gupty a Johannese Kalitzkeho, jenž zaujal místo uprostřed pódiové podkovy.Veškeré diskuse o soustředěnosti orchestru (alespoň) u tohoto díla neměly již od prvních momentů žádnou šanci. Ač se zde různá pochybení, ať hráčská či dirigentská, dají najít poměrně jednoduše, v konečném důsledku by ovšem byly zbytečnou zátěží. Slyšet, zahrát, a oddirigovat právě tuto skladbu a právě takto je opravdu jedinečným zážitkem. V tomto momentu dobře podporovaným či ozvlášťňovaným obrovskou akustikou, občas i projíždějícími nákladními vlaky. Všem třem dirigentům se neuvěřitelným způsobem podařilo udržet tepající napětí šlechtěné prudkými střídáními dynamik, zápasnickým nasazením v bouřlivých vrcholech a přesností ve střídání jednotlivých orchestrů či jejich částí. Ke sluchovému zážitku tentokrát nedílně patřila i vizuální stránka, jelikož dění na pódiích vyzařovalo vysokou koncentraci i urputnost, na náročnost partů nehledě. Zajímavá byla i simultánní práce tří dirigentů, tří různých přístupů, tří různých prací a s tím rovněž spojených výsledků. Snad pro svou urputnost jsem se opět nechal strhnout Kalitzkym, na němž hráči doslova viseli.Když jsem v před koncertních rozpoloženích zmiňoval hněv, právě na tomto místě ho musím vypustit ven. S disciplínou Janáčkovy filharmonie nezápasí Ostravské dny poprvé. Ač se dá diskuse nad ohodnocováním vystudovaných a bezesporu talentovaných umělců rozvést do všech stran, nelze ovšem souboru opět odpustit obrovskou neprofesionalitu. Jen nerad bych ublížil těm, kteří po celou dobu s urputností budovali to, co se ostatním během chvilky podařilo pokazit. Prosím tedy všechny urputné za shovívavost a ty ostatní prosím o chytnutí se za nos. Osobně vím, jak těžké je v muzikantském kolektivu udržet legraci na uzdě. Profesionálnímu orchestru, který se profiluje jako „jeden z nejvýznamnějších českých orchestrů“ se ovšem takovéto věci odpouštět nedají. Dětinské pitvoření se, úšklebky a protáčení panenek na velká pódia a vlastně vůbec nikam nepatří.

Bylo rovněž zajímavé sledovat, jak je chování jednotlivých částí orchestru před jednotlivými dirigenty rozdílné. Největší propast mezi profesionalitou a diletantismem nastala v samotném závěru, kdy do Cageových skladeb Atlas Eclipticalis & Winter Music byla zařazena Hornická kapela ze Stonavy.Tyto Cageovy skladby vycházející z míšení zenového učení a rozvoje modelů nepředvídatelnosti a náhody. Tuto filozofii provázanosti všeho života a vesmíru pak promítají do procesu překrývání vrstev vlastních či cizích děl. Nehybně zmrzlá a tiše se vinoucí orchestrální sazba, která je rovněž do velké míry svobodně pojímatelná, byla zpočátku poměrně uceleně budována. Opět zde bylo úžasně využito prostorového efektu, nyní ovšem ve zcela jinačím rozpoložení než u Gruppen. Všechno vlastně vlálo poměrně neuchopitelně, jakoby ve vzduchu. Podobně jako tomu bylo v úvodní části při Kotíkových Variations for Three Orchestras. Zde se s úžasnou hladkostí přelévaly napříč orchestry jednotlivá nástrojová sóla s tichým podkladem menších skupin. Organické rozdělování pulzu a rytmu tvořilo základ zvukového efektu. Od náhlého setkávání tří světu či v momentu opuštění své vlastní důležitosti pro úctu ke křehkosti piana, jenž obsluhoval Christian Wolff.

Prostorový efekt Kotíkem provedených Cageových skladeb spočíval v nesmělých nádeších vždy různého počtu nástrojů. Bez udaného směru, na jednom místě a díky přenášení tohoto jevu po různých stranách tří orchestrů vlastně všude. Toto nenaléhavé rozpínání bylo poté jako dopadem cizího tělesa rozepnut zvukem Hornické kapely. Regionální dechovkově pulzující melodie v pochodovém rytmu rozrazily třepotavé ozvěny orchestru a posléze je nechaly opuštěně znít v náhlém tichu. Jak trapně působilo chování členů filharmonie, kteří svými zvukovými intervencemi a smíchem (které jsou ve skladbě předepsány, nejde tedy o jejich existenci, ale o formu jejich projevu!) parodovali amatérské těleso (nijak pejorativně řečeno). Těleso, které ač s takovýmito vystoupeními jistě nemá takovou zkušenost, vše odehrálo dle instrukcí, čestně a s profesionálním nasazením. Důležité momenty překrývání těchto dvou neslučitelných ploch, které se kvůli síle kapely poměrně obtížně hledaly, tak zůstaly podivně poskvrněny. Je mi tedy na konci skutečně líto, že obrovský potenciál, který i přesto všechno znamenal obrovský zážitek, byl těmito zbytečnými projevy značně narušen. Ač před samotným uskutečněním této velikánské myšlenky doopravdy a klukovsky smekám.

Ostravské dny 2015
Koncert pro tři orchestry
Dirigenti: Petr Kotík, Johannes Kalitzke, Rolf Gupta, Jaroslav Šindel
Milan Osadský (akordeon)
Johannes Öllinger (kytara)
Christian Wolff (klavír)
Janáčkova filharmonie Ostrava
Ostravská banda
Hornická kapela ze Stonavy
23. srpna 2015 Trojhalí Karolina Ostrava 

program:
Jacek Sotomski: beautiful to me. ah
Phill Niblock: Three Petals
Petr Kotík: Variations for Three Orchestras
= přestávka =
Karlheinz Stockhausen: Gesang der Jüglinge
Karlheinz Stockhausen: Gruppen
= přestávka =
John Cage: Atlas Eclipticalis & Winter Music & Hornická kapela ze Stonavy (simultánní provedení)

www.newmusicostrava.cz

Foto archiv, Ostravské dny 2015