Velká banda ve Foru Karlín a malá banda v Arše

  1. 1
  2. 2

Hudební občasník jedné flétnistky
(19. listopadu Forum Karlín, 20. listopadu 2016 Divadlo Archa Praha)

Dva koncerty, různé atmosféry, smíšené emoce nebo také žádné, snaha pochopit a být otevřený a zamyslet se nad tím, proč mě něco oslovuje a něco ne, do jaké míry je to ovlivněno znalostí či právě neznalostí partitury nebo kompozičního postupu, nakolik ovlivňuje můj názor vnímavost a citlivost vůči pocitům z právě vyslechnuté skladby… To jsou různá témata a myšlenkové pochody, které se mi honí hlavou po ambiciózním projektu Ostravského centra nové hudby v pražském Foru Karlín a o poznání komornějším koncertu v Divadle Archa.

19. listopadu, Hudba pro tři orchestry
Ty museli zvládnout místy až tři dirigenti, a to s programem, který se vešel do slabých (rozuměj neúplných) tří hodin. Jednoduše řečeno megalomanská akce. Ano, Stockhausenovo Gruppen, hlavní lákadlo večera, je na první pohled monumentální. Ale pojďme sestoupit z vrcholu Everestu (či spíše z masivu švýcarských Alp) a podívat se na obsah večera trochu střízlivěji…

Hudba pro tři orchestry - Forum Praha 19.11.2016 (foto Zdeněk Chrapek)
Hudba pro tři orchestry – Forum Praha 19. 11. 2016 (foto Zdeněk Chrapek)

Jako první jsme vyslechli Three Petals (2014) Philla Niblocka, skladatele, kombinujícího svou hudbu s filmem, fotografií a dalšími médii. Tři okvětní lístky byly původně komponovány pro tři ansámbly, produkující v oddělených prostorech, přičemž posluchač jimi mohl libovolně procházet. Zde ve Foru Karlín jsme si užili skladbu vsedě za účasti všech muzikantů pohromadě a myslím si, že pro začátek večera to byla skvělá volba. Orchestr za řízení Petra Kotíka nasadil durový akord… a držel… a držel… Posluchač očekává razantní změnu, která však nepřichází, a najednou si uvědomuje, že skladba či akord se jaksi sune výš… Nevím, jestli to bylo o celý tón, méně či více, absolutní sluchaři s dobrou pamětí mi prominou, zásadní zde však bylo to, co se odehrávalo uvnitř či kolem. Jakési „špinění“ akordu čtvrtóny a jinými mikrointervaly nenápadně docílilo onoho posunutí, což se stalo skoro do půl hodiny. Chápu muzikanty, že si mohli říkat, co to proboha je, a lituji hlavně své kolegyně flétnistky, kterým, jak jsem pozorovala, trpěly paže pod tíhou držených tónů. Nicméně tyto lístky byly pro posluchače velmi efektní, zkoumala jsem zvědavě, odkud se ozývají ony barvy mikrointervalů, tu od smyčců, tu od trumpet, z pravého či levého křídla? Zavřela jsem oči a prostě si to užívala. Téměř žádný pohyb, o to větší ocenění toho, jak může být jeden akord krásný v různých témbrových odstínech.

Jacek Sotomski a jeho beautiful to me. ah (2014), to byl vlastně koncert pro akordeon a dva orchestry, které sólistu Milana Osadského doprovázely z opačných konců sálu. Už od začátku průraznější ve zvuku a se spoustou dynamických odstínů byla tato kompozice příjemně kontrastní k Niblockovi. Nabídla atmosféru výrazově velmi vypjatého partu akordeonu, doprovázeného drsnější elektronikou (produkovanou živě samotným autorem) a rytmickými a zvukovými hrátkami orchestrů. Jako prostorově originálně řešený a emočně různorodý mě počin polského skladatele chytl za srdce.

Bohužel totéž nemohu říci o Variacích pro 3 orchestry Petra Kotíka, strůjce tohoto projektu a uměleckého ředitele Ostravského centra nové hudby, který se dlouhodobě zasazuje o častější provádění soudobé hudby na naší i zahraniční scéně, hlavně s Ostravskou bandou, která se ve Foru připojila k Janáčkově filharmonii Ostrava a zaperlila další den v Divadle Archa, o tom ale později. Variace měly pět částí a zabývaly se, jak autor předeslal, souvislostmi a nesouvislostmi všech tří těles, která hrála místy každé v jiném rytmu, jinde ve stejném a někdy jste si jednoduše nebyli jisti, jestli je to problém souhry a rozmístění souborů na velké ploše, či je tato „nesouhra“ záměrem. B je správně. Kompozice byla zajímavá z hlediska zvukového charakteru nepřesnosti nástupů a rytmu, což vytvářelo efekt drobných ozvěn, a zkoumání akustických jevů a faktu, že než se zvuk dobelhá na druhý konec sálu, už je trochu pozdě a naopak, což je neméně zajímavé i pro hráče… Hledám v každé skladbě nějakou emoční stopu. Něco, co mi dojde až tam do samotného středu, něco vyvolá a ne vždy to dokážeme vysvětlit, popsat, proto máme ostatně hudbu, která rozšiřuje naše velmi omezené slovní možnosti, které svým pojmenováním udávají hranice a formu… Po Variacích jsem necítila nic. Žádnou emoci, ani pozitivní, ani negativní, jen obrovskou únavu a jako by mi něco vysálo energii…  Za druhé, kladu si otázku, proč tak dlouhé? Už k tak posluchačsky dost náročnému večeru, který bude ještě náročnější!

Hudba pro tři orchestry - Petr Kotík - Forum Praha 19.11.2016 (foto Zdeněk Chrapek)
Hudba pro tři orchestry – Petr Kotík – Forum Praha 19. 11. 2016 (foto Zdeněk Chrapek)

Karlheinz Stockhausen a jeho Gesang der Jünglinge byla ochutnávka elektroakustických hrátek s chlapeckým sopránem. Těžko uvěřit, že tento výtvor předčil záměrem techniku a spatřil světlo světa už v padesátých letech (ač ne v původním záměru zapojit do provedení  pět reprosoustav). Tohle si doma prostě nepustíte. Text apokryfu Zpěv chlapců v peci ohnivé ke starozákonní knize Danielově byl rozstříhán, vypreparován a dotuněn syntetikou. Možnosti zvukové techniky zdejšího sálu mohly luxusně splnit požadavky na provedení. Není to něco, co bych si při chuti na koktejl černých kuliček a nožiček pustila, ale pro seznámení se s možnostmi kombinace „klasiky“ a zvuků umělého charakteru je to určitě originální příklad, hodný vyslechnutí.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama