Velká banda ve Foru Karlín a malá banda v Arše

Hudební občasník jedné flétnistky
(19. listopadu Forum Karlín, 20. listopadu 2016 Divadlo Archa Praha)

Dva koncerty, různé atmosféry, smíšené emoce nebo také žádné, snaha pochopit a být otevřený a zamyslet se nad tím, proč mě něco oslovuje a něco ne, do jaké míry je to ovlivněno znalostí či právě neznalostí partitury nebo kompozičního postupu, nakolik ovlivňuje můj názor vnímavost a citlivost vůči pocitům z právě vyslechnuté skladby… To jsou různá témata a myšlenkové pochody, které se mi honí hlavou po ambiciózním projektu Ostravského centra nové hudby v pražském Foru Karlín a o poznání komornějším koncertu v Divadle Archa.

19. listopadu, Hudba pro tři orchestry
Ty museli zvládnout místy až tři dirigenti, a to s programem, který se vešel do slabých (rozuměj neúplných) tří hodin. Jednoduše řečeno megalomanská akce. Ano, Stockhausenovo Gruppen, hlavní lákadlo večera, je na první pohled monumentální. Ale pojďme sestoupit z vrcholu Everestu (či spíše z masivu švýcarských Alp) a podívat se na obsah večera trochu střízlivěji…

Jako první jsme vyslechli Three Petals (2014) Philla Niblocka, skladatele, kombinujícího svou hudbu s filmem, fotografií a dalšími médii. Tři okvětní lístky byly původně komponovány pro tři ansámbly, produkující v oddělených prostorech, přičemž posluchač jimi mohl libovolně procházet. Zde ve Foru Karlín jsme si užili skladbu vsedě za účasti všech muzikantů pohromadě a myslím si, že pro začátek večera to byla skvělá volba. Orchestr za řízení Petra Kotíka nasadil durový akord… a držel… a držel… Posluchač očekává razantní změnu, která však nepřichází, a najednou si uvědomuje, že skladba či akord se jaksi sune výš… Nevím, jestli to bylo o celý tón, méně či více, absolutní sluchaři s dobrou pamětí mi prominou, zásadní zde však bylo to, co se odehrávalo uvnitř či kolem. Jakési „špinění“ akordu čtvrtóny a jinými mikrointervaly nenápadně docílilo onoho posunutí, což se stalo skoro do půl hodiny. Chápu muzikanty, že si mohli říkat, co to proboha je, a lituji hlavně své kolegyně flétnistky, kterým, jak jsem pozorovala, trpěly paže pod tíhou držených tónů. Nicméně tyto lístky byly pro posluchače velmi efektní, zkoumala jsem zvědavě, odkud se ozývají ony barvy mikrointervalů, tu od smyčců, tu od trumpet, z pravého či levého křídla? Zavřela jsem oči a prostě si to užívala. Téměř žádný pohyb, o to větší ocenění toho, jak může být jeden akord krásný v různých témbrových odstínech.

Jacek Sotomski a jeho beautiful to me. ah (2014), to byl vlastně koncert pro akordeon a dva orchestry, které sólistu Milana Osadského doprovázely z opačných konců sálu. Už od začátku průraznější ve zvuku a se spoustou dynamických odstínů byla tato kompozice příjemně kontrastní k Niblockovi. Nabídla atmosféru výrazově velmi vypjatého partu akordeonu, doprovázeného drsnější elektronikou (produkovanou živě samotným autorem) a rytmickými a zvukovými hrátkami orchestrů. Jako prostorově originálně řešený a emočně různorodý mě počin polského skladatele chytl za srdce.

Bohužel totéž nemohu říci o Variacích pro 3 orchestry Petra Kotíka, strůjce tohoto projektu a uměleckého ředitele Ostravského centra nové hudby, který se dlouhodobě zasazuje o častější provádění soudobé hudby na naší i zahraniční scéně, hlavně s Ostravskou bandou, která se ve Foru připojila k Janáčkově filharmonii Ostrava a zaperlila další den v Divadle Archa, o tom ale později. Variace měly pět částí a zabývaly se, jak autor předeslal, souvislostmi a nesouvislostmi všech tří těles, která hrála místy každé v jiném rytmu, jinde ve stejném a někdy jste si jednoduše nebyli jisti, jestli je to problém souhry a rozmístění souborů na velké ploše, či je tato „nesouhra“ záměrem. B je správně. Kompozice byla zajímavá z hlediska zvukového charakteru nepřesnosti nástupů a rytmu, což vytvářelo efekt drobných ozvěn, a zkoumání akustických jevů a faktu, že než se zvuk dobelhá na druhý konec sálu, už je trochu pozdě a naopak, což je neméně zajímavé i pro hráče… Hledám v každé skladbě nějakou emoční stopu. Něco, co mi dojde až tam do samotného středu, něco vyvolá a ne vždy to dokážeme vysvětlit, popsat, proto máme ostatně hudbu, která rozšiřuje naše velmi omezené slovní možnosti, které svým pojmenováním udávají hranice a formu… Po Variacích jsem necítila nic. Žádnou emoci, ani pozitivní, ani negativní, jen obrovskou únavu a jako by mi něco vysálo energii…  Za druhé, kladu si otázku, proč tak dlouhé? Už k tak posluchačsky dost náročnému večeru, který bude ještě náročnější!

Karlheinz Stockhausen a jeho Gesang der Jünglinge byla ochutnávka elektroakustických hrátek s chlapeckým sopránem. Těžko uvěřit, že tento výtvor předčil záměrem techniku a spatřil světlo světa už v padesátých letech (ač ne v původním záměru zapojit do provedení  pět reprosoustav). Tohle si doma prostě nepustíte. Text apokryfu Zpěv chlapců v peci ohnivé ke starozákonní knize Danielově byl rozstříhán, vypreparován a dotuněn syntetikou. Možnosti zvukové techniky zdejšího sálu mohly luxusně splnit požadavky na provedení. Není to něco, co bych si při chuti na koktejl černých kuliček a nožiček pustila, ale pro seznámení se s možnostmi kombinace „klasiky“ a zvuků umělého charakteru je to určitě originální příklad, hodný vyslechnutí.

Gruppen byly asi nejočekávanějším chodem večera. Sto devět hudebníků včetně elektrické kytary (zde hrál Johannes Öllinger), saxofonů a obří soustavy bicích nástrojů provedlo se třemi dirigenty kus náročný na koordinaci. Petr Kotík, Johannes Kalitzke a Rolf Gupta měli jistě plné ruce práce. Z programu jsme se mohli dozvědět, že Gruppen, skládající se ze 174 jednotek, pracuje s hudebním materiálem sériově, a to jak co se týče tónových výšek, délek a dynamik, tak také s dvanáctičlennou sérií temp. Jak jsem to vnímala já? Jako horizont horského masivu, klesajícího a stoupajícího, někde zahuštěného vrcholy a podvrcholy, překrývajícími se a vynořujícími se jeden ze druhého, tak jako švýcarské Alpy, které byly Stockhausenovi podle jeho slov zdrojem inspirace. Většina posluchačů nepochopí složitou teorii sérií, aleatoriky, důležitosti a nedůležitosti těch kterých tónů v jejich řadě, ale když jim dáte příklad ze života a z přírody, začnou skladbu vnímat mnohem intenzivněji a přitom jednodušeji, pochopí, že nejde o náhodné mlácení do kravského zvonce (ano, to jsou právě ty Alpy) či šílené pískání do pikoly, a začne se jim to možná i líbit.

S tím souvisí i poslední dílo večera, Atlas Eclipticalis Johna Cage. Hvězdný atlas českého astronoma Antonína Bečváře se stal autorovi mapou při komponování díla, hrajícího si s prostupováním prostoru vesmírného i zvukového.  Já si představovala let vesmírem, kdy míjím tu větší a tu zase menší hvězdu… Výška tónu a intenzita zvuku udává její vzdálenost, svítivost, velikost, možná i hustotu….. Rozmístění jednotlivých tónů vedle sebe udává obdobně vzdálenost jedné hvězdy od druhé… Cage se nebrání možnosti hrát celou skladbu nebo její část v libovolném počtu hráčů, maximálně však do oněch 86 hudebníků. Zde zazněla v plné palbě spolu s Winter Music (v originále pro 1-20 klavíristů), se kterou se může dle autora provádět.  Vytváří atmosféru prázdnoty, Winter music v onom mikrokosmu na planetě Zemi v ročním období symbolizujícím nicotu, v konstrastu a zároveň spojení s pustotou a nepředstavitelnou rozměrností Vesmíru. Zapojení Hornické kapely ze Stonavy Petrem Kotíkem (s nepřímým povolením Cage, který rád provozoval skladby své v kombinaci s jinými svými kusy i díly dalších autorů) dodalo ještě větší konstrast k oné Cageově nicotě, uvědomění si toho, v jak maličkém světě svých veledůležitých problémů žijeme, zatímco kolem nás je něco, co si nedovedeme ani představit… I když toto bylo pro mě na hranici vkusu, občas není na škodu si tuto skutečnost připomenout, také mě to dost pobavilo a vnímala jsem, jak se všichni v publiku nadechli a rozsvítili.

20. listopadu, Ostravská banda v Arše
Už při příchodu do sálu jsem si oddechla. Docela jiná, komorní atmosféra. Pro mne, musím přiznat, o dost příjemnější. V Trust Christiana Wolffa, který studoval skladbu pouze krátce u Cage a od mládí se vzdělával sám, jsme mohli zaslechnout inspiraci konceptuálním uměním a experimenty s částečnou náhodou. Důraz byl zde kladen na vztah a spolupráci mezi skladatelem a interprety, proto také Důvěra. Muzikanti mají v některých pasážích volnou ruku při výběru pořadí tónů a frází, což vždy vyústí v neopakovatelný charakter produkce.

Kammerkonzert Albana Berga, psaný k Schoenbergovým padesátinám, nás „hodil“ o pár let zpátky ke klasickému druhu komponování, kdy to, co má zaznít, je ještě pevně dáno, ale tonalita už je zbořena. Nebo…? Hra tu spočívá v hudebním kryptogramu ArnolD eSCHönBErG – Anton wEBErn – AlBAn BerG a tónu A, jakožto utajeném základním tónu. Uznávaný interpret soudobé hudby, klavírista Daan Vandewalle, kterého jsme mohli slyšet předešlý večer, jistá a citlivá houslistka Hana Kotková a třináct hráčů na dechové nástroje hráli na své instrumenty zaníceně, precizně, na malý ansábl ve velkých dynamických odstínech. Své schopnosti a chuť hrát soudobou hudbu zúročili hlavně na konci druhé poloviny, ke které se ještě dostanu. Už po první polovině koncertu jsem mohla zkonstatovat, že velmi příjemný byl také výběr skladeb a jejich délka vzhledem k charakteru muziky.

Tento fakt nezradila ani druhá polovina večera. Petr Kotík svým Nine+1 vyrobil skladbu, ve které se, jak sám píše, zabývá střídáním koordinované a nekoordinované hry. Já jsem jako posluchač vnímala především drsnou rytmiku v deších a také v paletě bicích nástrojů, dialogy smyčců s dechy opět v rytmických skupinách či sériích v kombinaci s dlouhými tóny, dynamika a její kontrasty zde měly velké slovo. Na závěr se v partu klavíru a bicí soupravy odehrálo něco, co snad nejen mně připomínalo jazz.

Večer vyvrcholil skladbou Allegoria della notte Salvatore Sciarrina, význačné osobnosti současné hudby. Tato kompozice vychází z Mendelssohnova houslového koncertu. Jeho střípky zazní hlavně na jejím začátku, v průběhu a poté na konci, nejde však o vytržené pasáže, ale o tu akord a tam takt, vše samozřejmě upraveno k provedení komornějším ansámblem. Ty autor dále „rozvíjí“, ve zvukomalbě v podobě houslových flažoletů, obrovskými rozdíly v dynamice, kdy jen tušíte, že tam za těmi smyčci zní nějaké tongue slapy a multifonika v deších, výraznější potom zde byly jet whistles ve flétnách a jiné soudobé techniky hry. Zážitek byl umocněn právě tím, že posluchač musel bedlivě pozorovat a poslouchat, některé tóny a zvuky byly až na hranici ticha. Jak to sám autor popisuje: ozvěny Mendelssohna, výpadky, připomínky a návraty… Blýskla se tu Hana Kotková, která svým nádherným, měkkým houslovým zvukem dodala svítivou a intenzivní energii hlavně pasážím v pianu a flažoletům ve vysoké poloze.

Nechci tu srovnávat dva koncerty, tak odlišné ve své hudebně myšlenkové náplni, avšak nemohu nenapsat, že večer v Arše byl jednoznačně hezčím zážitkem. Vydržet téměř tři hodiny soudobé hudby je hlavně pro laika opravdu skoro nadlidské. Večer ve Foru byl pro mě typický příklad toho, jak se soudobá hudba dělat nemá. Dát tomu nálepku něčeho mega a největšího a nejlepšího může přitáhnout určitou část publika, i když nemá s takovým druhem hudby zkušenosti. Tato koncepce večera může však také odradit, když posluchači, neschopní pojmout tunu hudebního materiálu, jej zavrhnou z nepochopení, které může vzejít jen ze zahlcenosti a únavy. Já jsem si dnes pustila kousek Gruppen a jiných a vnímala jsem je čerstvě a s plnou energií. Dívám se na ně teď jinak. Připadají mi prostě hezčí. Koncert v Arše byl tak akorát, s velmi zajímavou náplní a rozhodně nadšenější Ostravskou bandou, která si u nás i za hranicemi vydobyla nějakou pozici. Mé smíšené pocity ze soboty se tedy o dost vylepšily. Proč? Protože méně je někdy více.