Šustot andělských křídel ve Winternitzově vile

  1. 1
  2. 2
Hudební občasník jedné flétnistky (25. ledna 2018, Winternitzova vila Praha) – České klarinetové kvarteto a.k.a. Clarinet Factory má jednu velkou výhodu. Jejich hudba je prosycená zvláštní nadějí a pozitivnem. Když jsem o nich naposledy psala, hráli s velkým symfonickým orchestrem ve Smetanově síni. Včera jsem je vyslechla sice ve velkém obýváku, ale v komorní atmosféře unikátní Winternitzovy vily na Malvazinkách, jež má pohnutý, leč zajímavý osud.
Winternitzova vila Praha (zdroj commons.wikimedia.org / foto Pavel Dušek)

První část večera sestávala z dokumentu o souboru pod hlavičkou České televize. V něm se o své historii a nejnovější tvůrčí aktivitě rozpovídali postupně všichni jeho členové, Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr Valášek. Prostor dostaly také holky z vokálního uskupení Grunik z beskydské Ostravice, velmi výrazné a expresivní hlasy, což na nejnovější desce Clarinet Factory Meadows pěkně kontrastuje s něžnějšími klarinetovými souzvuky. Ne, že by kluci nedokázali zabrat, a už vůbec nemluvím o drsnějším basklarinetu, animálních slapech Petra Valáška a kontrabas klarinetu. Kvarteto je oblíbené pro svou schopnost integrovat do svého hudebního jazyka vícero vlivů s kvalitním výsledkem.

Hudba klasická, kterou jsou interpreti odchovaní, se projevuje v jejich kompozičním jazyce jak v rytmice, tak v harmonii (žádné prvoplánové „tónikadominantačau“), a zdůrazňuji to zde proto, že je faktem, že Clarinet Factory se úžasně lehce poslouchá, skoro jako nějaký, pánové prominou, popík, ale jejich hudba zdaleka tak jednoduchá není (i když určitě přítomné minimalistické prvky muziky by k takovému pocitu mohly svádět). Dále jsou tu vlivy jazzové, improvizační a lidové, což se právě na albu Meadows projevilo s dívčími hlasy Gruniku doslova v plné palbě a díky krátkému filmu jsme mohli nakouknout do jejich společné kuchyně.

Umělci z těchto všech důvodů dokáží oslovit široké publikum, a můžu říct, že jsem na koncertě nepotkala ani jednoho z mých známých – muzikantů. To není žádná kritika mých souputníků, jen vyzdvižení faktu, že se o Clarinet Factory nezajímají jen členové symfonických orchestrů, ale i normální lidé.

Řeč v promítaném filmu byla nejen o tom, jak, co a kdo tvoří, ale také o tom, jak se spolu pánové (ne)snesou a (ne)vycházejí. Padl zde krásný příměr k soužití v manželství včetně schopnosti a ochoty ke kompromisům a respektu ke druhému. Jen tak zřejmě může inspirace plynout a práce přinášet své plody. A že jsou šťavnaté!

Clarinet Factory – Winternitzova vila Praha 25. 1. 2018 (zdroj Winternitzova vila / foto Kristina Cysařová)

Pánové z Clarinet Factory si připravili výběr z písní starších a samozřejmě z novotin. Soubor si za dobu svého působení vytvořil svůj vlastní hudební jazyk, který je podepsaný pod každou jejich skladbou.  Zkrátka a dobře, když od nich něco uslyšíte, poznáte je. Jako třeba Janáčka. Večer otevřela hravá B.A.C.H., a naplno se kapela rozjela při Bolek i Lolek. Možná to ve mně evokoval i klip ke stejnojmenné skladbě z prostředí vlakového nádraží v belgickém Liège, nicméně máte při tom pocit, jako když vám frnkají před nosem všechny možné dopravní prostředky. Takové hudebně vykreslené organizované mraveniště. Ještě bych si u toho dokázala představit záběry nějakých velkých dopravních uzlů nebo lidi spěchající za svým na městských bulvárech. Pulzaci (nejen u této) písně dodává basklarinet v perkusní roli.

Hoří pole lán je „factoriální“ klasika o síle přírody a přijetí její nezkrotnosti?, kterou doplňuje Vojta Nýdl svým hladivým hlasem… Divoké tempo však klarineťáci a hlavně rychlík Luděk Boura udrželi na uzdě a pokračovali s Glass Story, která vznikla pro Národní divadlo moravskoslezské. Chytlavá taneční Luda’s Dance je asi nejen má oblíbená. Má v sobě takový zvláštní nádech osudovosti… Evokuje ve mně myšlenku „musíš jít vpřed, ať se děje, co se děje“

Clarinet Factory – Winternitzova vila Praha 25. 1. 2018 (zdroj Winternitzova vila / foto Kristina Cysařová)

Una Mattina je opět velmi příjemnou záležitostí, i když, jak Jindra Pavliš popisoval její vznik, ranní vstávání ke zdroji inspirace asi zas až tak příjemné nebylo:-) Melancholické souzvuky na začátku vystřídá téma, které se prolíná celou skladbou, zdobené trylky a jiným ptačím cvrlikáním – nesporně vliv oné ornitologické ranní kratochvíle. V Jordan Jindra Pavliš zastoupil pomocí zobcové flétny šikovně koncovku (píšťala podobná fujaře), která na desce zní v podání Anny Ficelové. Píseň má pro mě zvláštní orientální nádech a jakoby se ohlížela k něčemu, co bylo kdysi dávno naší součástí… Na desce to působí obzvlášť silně s dívčími vokály, fujarou i zpěvem Vojty Nýdla. Bílý sníh svou melancholickou náladou a hlasem zpěváka opět zapůsobil na posluchačovu fantazii, se kterou se, pokud si to dovolil, odebral do jakýchsi dálav…

Clarinet Factory – Winternitzova vila Praha 25. 1. 2018 (zdroj Winternitzova vila / foto Kristina Cysařová)

Možná se můj pokus o vykreslení tamní nálady vám čtenářům zdá být takový imaginární a nekonkrétní. Tvorba Clarinet Factory je obecně velmi poetická, plná nálad, a člověk emocionálně založený (a se sklenkou dobrého Merlotu) se tím snadno a rád nechává unést. Této myšlence nahrávají i texty písní, které, jak se jejich autor Vojtěch Nýdl zmínil zejména u jedné konkrétní skladby, vznikají z popudu nějakého duchovního stavu. Proto se hudba tohoto tělesa tak snadno dostane k vašemu srdci, protože evidentně z něj také vzniká, což je u hudby ideální základ a vůbec není samozřejmý (!), což jsem si někdy bohužel myslela, ale i mezi muzikanty a jejich počiny musíte dělit zrno od plev. Ale to je asi tak v životě obecně.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář