Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (6)

„Běží o jediný vtipný nápad. Selský synek Stáňa, jenž se marně uchází o dcerku statkáře Kláru, dosáhne vyplnění své touhy tím, že soše svatého Floriána, jež při svém umístění k nemalé zlosti statkářů obrácena byla tváří k chalupám, obrátí potají hlavu směrem ke statkům, takže je pak oběma stranám vyhověno,“ shrnul děj František Karel Hejda ve Světozoru. K Malátově hudbě píše s užitím obvyklého „leitmotivu“: „Mile dotýká se nás snaha, dodati některým přiměřeným místům barvy a rázovitosti národní. Malát není duch zvláštní originalitou se vyznačující, […] ale rovněž jest dalek onoho beztvárného eklekticismu, jenž z cizích zdrojů čerpá dobré, sám nejsa schopen leč prostřednosti a beztvárnosti.“ Hejda chválí úvodní sbor, árii Kláry, milostný dvojzpěv, „při němž rozpřádá se do široka vypracovaný, působivý ansámbl s hudbou na jevišti, varhanami, chrámovými zpěvy a konečně vznikající hádkou obou stran.“

Podobně i Lumír (značka –KA): „Stáňa je vybaven dobrou hudbou, která neupadá nikde ve falešný patos ani neklesá k banalitě. Své existence sice by neuhájila aktovka tato bez partitur Dvořákových, ale i bez příznaků originality poutá mile svou nestrojeností, dobrým zvukem zpěvu správně deklamovaného i orchestru pečlivě vypracovaného. […] Za vady partitury pokládáme příliš provleklé mezihry a doslovnou citaci dvou národních písní (Už mou milou a Na Bílé hoře) a staročeského chorálu (Svatý Bože), jimiž se do práce krátkého trvání dostává nepoměrný příliv cizího materiálu. Jsem dalek toho, abych ve Stáňovi viděl snad práci ohromující síly tvůrčí a dalekosáhlého významu, ale cením si ji jako hudebně daleko nejlepší z původních oper v letošní sezoně“ – staví ji tedy kritik i nad Foersterovu Evu? – „a z aktovek v posledních letech provedených, třeba jedna část kritika namáhá se – ovšem marně – aby slabosti její demonstrovala – na Lošťákově Selské bouři.“

Výlet do Itálie
2. února 1900 zazněla poprvé opera Hanuše Trnečka Andrea Crini. Libretistou byl Bohuslav Beneš (1863–1934), nejprve ředitel pražského hotelu Saský dvůr, autor časopiseckých povídek, později se dal na politiku a po první světové válce působil jako československý konzul v Mnichově a ve Splitu. Trneček se prý za dobu, uplynulou od uvedení jeho Amaranty, „vyprostil z vlivů sentimentální romantiky, které podléhal za svého delšího pobytu v Německu, a zdomácněl v hudebním ovzduší českém. Umělecká povaha jeho, ovládaná eklektismem, v nazírání na potřeby i cíle hudební tvorby celkem konzervativní a vůči smělejším novotám nedůvěřivá, ovšem v podstatě se nezměnila.“

O několik vět dál však kritik (Emanuel Chvála) píše: „Že Trneček přes konzervativní zásady své jest umělcem prozíravým a k požadavkům pokroku nechová se odmítavě, dokazuje sloh nové zpěvohry, ve které po vzorech moderních na potřeby plynného proudu děje, prokomponovaného dialogu, jasnosti a výraznosti slova zpívaného a symfonického prohloubení průvodu orchestrálního náležitý brán jest zřetel.“ Takže, čtenáři, vyber si…

Fiktivní děj opery se odehrává v Benátsku, libreto nebylo příliš zdařilé („slavnosti a státní akce ovládají jeviště“), obvyklé schéma usilování o moc s milostným motivem v pozadí (nebo naopak milostný příběh s politickým pozadím) nenabízelo mnoho pozoruhodného. „Nadvláda ansámblu tíží operu a tísní její děj, jeviště je stále plno, nádhera komparserie, ustavičně se vnucující, diváka unavuje a skladateli, po lyrickém oddechu toužícím, znesnadňuje práci.“ Kritik však přiznává, že opera měla při premiéře „silný úspěch“, že v Trnečkově hudbě je leccos cenného, i když – dle ustáleného rčení – ne vždy původního. (Možná by dnes opera mohla být vhodným titulem pro koncertní provedení.)

Zhudebněná literární klasika
3. března 1900 se hrála poprvé Babička Antonína Vojtěcha Horáka. Libreto napsal Adolf Wenig a protože oba autoři – skladatel i libretista – byli příbuzní ředitele Františka Adolfa Šuberta, říkalo se prý po Praze, že „na výpravu jediné této opery věnovalo se více než na výpravu všech oper Smetanových“. Něco na tom možná bylo, kostýmy byly pořízeny podle popisu Boženy Němcové a exponátů Národopisného muzea, vyroben byl i nový nábytek.

Libretu se vytýkalo málo děje, nedostatek, který nemohl omluvit ani podtitul „obrazy venkovského života“. A Horákova hudba „nemá ani českého ani právě svého rázu; je to taková bezbarvá, neurčitě šedá spojovací hmota, v níž se ty národní a smetanovské kaménky pestře blýskají. A celek připadá mi […] jako mozaika velmi prostého druhu, kde rozhodíte nazdařbůh barevná i bezbarevná sklíčka po půdě, ať složí se ve tvary zcela libovolné,“ psal Karel Hoffmeister v Daliboru.

A Národní listy: „Není pochyby, že zoperizování díla tak oblíbeného přinese si do hlediště celý zájem, celou lásku, chovanou k němu samému. Je v tom výhoda, ale též nebezpečí. Nebezpečí velikých iluzí, s nimiž do divadla přicházíme. […] Nestalo se vám již, že jste byli zklamáni ilustracemi sebedovednějšího románu, který vám přirostl k srdci? […] Operní zpracování Babičky bude pro její naprostou nedramatičnost vždy podnikem velmi choulostivým. Jen skladatel, který má velký dar charakterizační, který má humor, národní ráz v krvi a nadevše velkou poezii v tónech, může uspět umělecky tou horskou selankou.“ Současně se psalo, že na opeře na tentýž námět pracuje také Karel Kovařovic, a jeho opera, označená jako „lyrické scény“ (podle vzoru Evžena Oněgina), bude mít název Na Starém bělidle.