Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (10)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Josef Richard Rozkošný se po neúspěších se Stojou a Satanellou vrátil do světa pohádky. 3. ledna 1906 měla v Národním divadle premiéru opera Černé jezero (původně Šumavská víla). Libreto napsal Karel Kádner podle básně Adolfa Heyduka Dědův odkaz; kdysi se záměrem na její zhudebnění zabýval už Bedřich Smetana – plán mu údajně rozmluvil Jan Neruda, který nevěřil v nosnost námětu pro operu. „Již o včerejší zkoušce osvědčila nová práce Rozkošného veškeru svěžest nestárnoucí tvořivosti skladatelovy a zaleskla se nádherou scénické úpravy,“ zněla jedna z prvních zpráv. Pro premiéru byly vytvořeny nové dekorace, ve druhém dějství, ve scéně filipojakubské u Černého jezera se líbil velký efektní balet v choreografii Achille Viscusiho. Stejný námět zvolil o dvacet let později Vítězslav Novák, který své opeře ponechal název Heydukovy básně.
Pohled na Radhošť od Velké Polany (zdroj commons.wikimedia.org / foto RomanM82)

Josef Nešvera se pokusil o folkloristickou operu, jeho Černokněžník byl uveden 7. února 1906 v Brně. Libretista Bedřich Remeš (pseudonym B. Kazničov) využil lidových pověstí Valašska o bájném Radhošti. „Skladatelé naši napsali již mnoho dobré hudby pro jeviště, ale tak jako např. Hrazdírovu dobrou hudbu k Ječmínkovi ubilo libreto, tak i zde jest zpracování dějového podkladu nejcitlivější slabinou nové Nešverovy opery. Jak mnohem snadněji a s nadšením pracuje skladatel, má-li dostatek popudu v libretu, vidíme např. na Psohlavcích, v nichž Kovařovic povznesl se tak vysoko jako nikdy předtím. Moderní doba dala ne bez příčiny operám název hudební drama. Tím řečeno, že děj má býti samostatně cenný, že i bez hudby má působiti. […] Není libret, není oper.“

Nešverovi podle jeho vlastních slov „šlo hlavně o to, aby operou zachoval památku na pohádky a zvyky lidu moravského. Nechce nic nového, obvyklé sólové árie nahrazuje písněmi lidovými a spodobenými. Využil každé příležitosti, aby jich uplatnit mohl.“

Nešvera však „nespodobnil“ jen lidové písně – duet ve druhém jednání připomínal „Věrné milování“, byl zde příznačný motiv pokladu, sbory o svatojánské noci si vzaly vzor z Blodka, ale „spíše upomínají církevní hudbu, v níž skladatel pracuje s neobyčejným zdarem. Půvabná, líbivá melodika Nešverova mile působí, pěkně se poslouchá, rozezpívává jeviště i orchestr. […] Obecenstvo přijalo operu s nadšením, […] návštěva z Valašska, zvláště z Frenštátu, byla četná.“ (značka -v, Lidové noviny)

Josef Nešvera (zdroj cs.wikipedia.org)

3. října 1906 uvedlo tuto operu pod názvem Radhošť Národní divadlo v Praze. Jak později napsal Jiří Fukač, tehdy si zřejmě utvořil Zdeněk Nejedlý negativní názor na moravskou hudbu, který pak vztahoval i na Leoše Janáčka. V Pražské lidové revui Nejedlý Radhošť příkře odsoudil jako projev moravského separatismu. Adolf Piskáček v Daliboru začal recenzi podobně: „Touha inteligence moravské nese se tím směrem v novější době, že se chce úplně osamostatniti v oborech uměleckého tvoření.“ Piskáček to vše považuje za „snahu chvalitebnou i úctyhodnou“. Pokusil se charakterizovat národní mentalitu: „Od Moravy dělí nás málo hor, než výraz lidového umění je zcela jinaký než u nás v Čechách. Vyplynul asi ze stejného kořene, ale jinak se větvil, jinak zbarvoval prostředím, a zvláště charakterem lidovým. Řekl bych, co u nás vyjádříme jaksi rozplizle, nezjemněle, nýbrž slaběji ve výrazu, to vyjádří Moravan a najmě Slovák břitce, ostře, skoro obhrouble.“ Píše dále: „Touha Moravanů po jejich původní opeře došla nejprve vyjádření Janáčkovou operou Její pastorkyně, dílem, jež přišlo skoro záhy, poněvadž není u nás dosud překonán vliv hudby západní.“

S označením Radhoště jako „moravské opery“ však Piskáček nesouhlasí: „‚Moravskou‘ operou nové dílo Nešverovo není. Schází mu to vnitřní žilobití národního života, jeho vnitřního tepla, jeho úderných rytmů.“ Nešverovi se prý míněním, že chtěl stvořit ‚moravskou‘ operu, křivdí – samotný námět libreta k tomu nestačí. Janáček je moravskému živlu blíž, Nešvera je svou hudbou „více západníkem než Slovanem“.

Děj opery tvoří jako obvykle milostný příběh, v němž najdeme motivy Sabinova libreta k Blodkově aktovce, Elišky Krásnohorské k Tajemství a další podobné: Otec Malina (!) chce dceru Marušu provdat za vdovce Martina, ta však miluje chudého Jurku. Mladí lidé požádají o pomoc baču z Radhoště, který poradí, jak získat radhošťský poklad. Po pokladu touží také Martin, ale když se na horu vydá, vyplaší ho Jurka v přestrojení za černokněžníka Radhoště. Jurka Marušu nakonec získá.

Piskáček nachází uznání pro Nešverovo vypracování partitury, netají se však tím, že nic překvapivého nepřinesla a vedle líbivých melodií jsou tu i „místa, kde hudba skoro plouží se s křídly svěšenými“. Útvar jakési folklorní revue nebyla dobře zvolená cesta. Přesto – pokud nejde jen o náhodu – Nešverův Černokněžník/Radhošť zřejmě zasel semínko, neboť Lidové noviny přinesly v červnu 1908 zprávu, že „skladatel Fr. Medřický pracuje novou čtyraktovou operu Radhošť, k níž text psal Jos. Al. Horák. Opera dle náčrtků má ráz mluvy lidové, je totiž pracována v recitativech.“ František (Franjo) Medřický pocházel ze Ždánice a působil v Chorvatsku jako varhaník a kapelník. Dál než ke zmíněným náčrtkům však zřejmě se svou operou nedospěl.

Několik dalších oper Nešvera nedokončil, mezi nimi Selskou bouři podle dramatu Františka Adolfa Šuberta Jan Výrava (které, jak už uvedeno, zhudebnil Ludvík Lošťák a mnohem později Maxmilián Hájek).

29. dubna 1907 uvedlo Národní divadlo operu-balet Karla Bendla Švanda dudák, přepracování jeho kantáty na text Jaroslava Vrchlického z roku 1883. Už roku 1891 vytvořil Bendl úpravu kantáty pro scénické provedení, k provedení tehdy nedošlo údajně z finančních důvodů. Na rok 1907 připadlo desáté výročí skladatelova úmrtí (vždy důvod si vzpomenout) a Národní divadlo „vykonalo jen povinný akt piety, vzpomenuvši mistrova díla dosud neprovedeného“. Jaromír Borecký ovšem připomněl, že Švanda „je jen drobnůstka, hlavní a pravá díla Bendlova, Lejla, Karel Škréta, Dítě Tábora dřímají dále v archivu“. Bendlův Švanda dudák se hrál třikrát a na jevišti (alespoň v Národním divadle) se už nikdy neobjevil; přesto ho lze považovat za první významnější český pokus o spojení dvou jevištních druhů, které pak skvěle vyřešil Bohuslav Martinů ve Špalíčku.

Karel Bendl (zdroj archiv Národního divadla)
Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na