Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (7)

  1. 1
  2. 2
Sezona 1902/1903 byla v Národním divadle v Praze na české novinky chudší početně i významem. 5. dubna 1903 měla premiéru opera Lesův pán v Rusku působícího skladatele Váši Suka (1861–1933). Suk byl soukromým žákem Zdeňka Fibicha, absolventem houslové třídy Antona Bennewitze na pražské konzervatoři a jako houslista působil v orchestrech ve Varšavě, Kyjevě, Charkově a více než čtvrt století byl kapelníkem Velkého divadla v Moskvě. Lesův pán na libreto Josefa Václava Friče (v ruštině Lesnoj car) bylo vytvořeno podle Máchova Máje. Opera vznikla roku 1892, premiéru měla v Charkově roku 1900.
Váša Suk (zdroj commons.wikimedia.org)

Kritika její pražský neúspěch omlouvala: „Libreto Lesův pán, k němuž Máchova píseň Máje dala podnět a poskytla látku, vzniklo v době, která vůči textům operním byla shovívavější; tíhnouc k starým tradicím, vyrostlo toto libreto z předpokladů, v kterých pro intence moderní tvorby dramatické nebylo místa. Spisovateli libreta Lesův pán tanula na mysli romantická opera starého střihu s nadbytkem písní sborových a solových, ukájející touhu svou po drastických efektech scén, v kterých nejen zpupní páni, utiskovaný lid a jich krvavé rozbroje, nýbrž i tábory loupežníků a pikle čarodějky určují směr a svah děje. […]

V nové opeře osvědčuje se stará zkušenost, že poezie epické básně při doteku s jevištěm uniká, že dramatizováním ničí se její iluze. Z nejlepších kvalit básně Máchovy libreto opery Lesův pán nemůže těžiti; úchvatné líčení májové noci, vzdechy touhy do nekonečna se pnoucí, meditace odsouzencovy, vše zůstalo mimo a textu zbylo provádění a motivování příšerného děje, který snadněji lze vyprávěti než scénovati. […] Dikci libreta prospěly podniknuté opravy, ale organickým jeho vadám nebylo lze odpomoci. […]

Váša Suk […] záhy odešel do Ruska, kde od mládí působí jako kapelník. Tam odcizil se snaze pokrokové, kterou ovládána jest u nás po příkladu Smetanově a Fibichově hudební tvorba dramatická, a nabádán vzorem Rimského-Korsakova ještě více přilnul k starší formě operní, ku které lyrickou svou povahou tíhne. Vlastní síly dramatické v jeho opeře není; jen jistý smysl pro charakteristické zhudebnění slova prozrazuje do jisté míry způsobilost pro skladbu operní. […]

Sukova vloha jest eklektická, což o sobě nebylo překážkou na cestě k úspěchu svérázných talentů, zjevů osobitých jest málo, dosti pak příkladů, že inteligentní eklektik dodělá se dobrého výsledku – ale vždy jen v tom případu, když řídí se dobrými vzory,“ psal Emanuel Chvála. Smetanův vliv považuje za pozitivní, také vliv moderní orchestrace, ale skladatel má i vzory špatné, pachtí se po laciném efektu, eruptivní výbuchy orchestru jsou nemotivované, vytýká „meyerbeerismy“, skladatelovo nazírání na potřeby dramatické hudby je konzervativní.

Poněkud jinak psaly Lidové noviny: „Po celé tři léta vytýkalo se nové správě, proč nehledí si prací nových skladatelů, když pak předvedena byla seriozní práce vzdělaného a nadaného hudebníka, vyslovena klatba. Přiznávám hned, že nová opera velmi trpí nemoderním libretem a že partitura, složená dle staré školy, nevyhovuje našim dnešním požadavkům, avšak poctivě vysloviti musíme, že Sukovo dílo jest důkazem dobré hudební erudice a značného hudebního talentu, proto není spravedlivo nového pracovníka odmítati a při posudku prvého díla stavěti se na stanovisko nejpřísnější.“

Je sice znát vliv Smetany, Wagnera, Meyerbeera, Gounoda, a „já také nemám zalíbení na formě uzavřených čísel v jeho opeře, ale nedovedu zamlčeti jeho dovednost ve vedení hlasů zpěvních a ovládání prostředků moderního orchestru.“ V opeře jsou „svěží, národně znějící sbory, lahodná polka“ a ve výsledku „stojí vysoko nad některými operami Rozkošného, Trnečka, Horáka atd.“

Národní divadlo – cca 1898 (zdroj archiv)

V naprostém závěru sezony, 14. července 1903, byla uvedena aktovka Karla Moora (1873–1945) Vij; druhým představením večera byla komická opera belgického skladatele Alberta Grisara Dobrou noc, pane Pantalone. Námětem Moorovy operní prvotiny byla pohádka Nikolaje Vasiljeviče Gogola, libreto napsal Františel Khol. Vij je přírodní síla, „náčelník všech duchů, upírů, běsů, vlkodlaků a skřítků“ a jeho pohled usmrcuje. Na jevišti se to proto hemžilo bludičkami, divými žínkami, rusalkami, byli tu polní a lesní duch, mladá čarodějnice (ve svém druhém já bojarská dcera) a její otec, jedinými lidskými postavami jsou v ději student Choma Brut, který se do čarodějnice zamiluje, a přestože se snaží odolat, podlehne nakonec smrtícímu pohledu Vijovu, a otec Timofej, který v závěru „může pokleknouti již jen k modlitbě nad vychladlou mrtvolou potulného studenta“.

Nepříliš dramatickou látku, slibující ovšem velkou podívanou, zpracoval prý libretista celkem obratně. „Hudba Karla Moora má zajímavou fyziognomii. Dovede zrcadliti náladu a jsou to zejména tóny ponuré, chmurné, fantastické až k ďábelskému a k sabatově orgiastické oblasti, kde se dýše jí nejvolněji. […] Pro divadelní účin jeví skladatel dosti otevřeného smyslu a kresba větších, působivých linií není mu cizí.“ Hrozí však jednotvárností, nezkušenost prozrazuje, že orchestr často převažuje zpěv a vokální linka je vedena v nepříznivých polohách, nečistá je deklamace. „Přesto vše vidím v Moorově prvém kroku na jevišti mnoho sympatického.“ (Jaromír Borecký)

Emanuel Chvála divadlu vytkl, že „nepřistoupilo k dílu tomuto s tou péčí, kterou mu ukládá láska k tvorbě domácí, nýbrž zhostilo se ho jako povinnosti nepohodlné. Kdyby divadelní správa k operní tvorbě začátečnické vždy byla chovala se tak neochotně a odmítavě jako nyní, snad nebylo by dnes divadelního úspěchu Kovařovicova nebo Weisova. Moorův Vij má vady díla začátečnického a nestane se operou repertoární, ale přihlašuje se v něm zřetelně ku práci umělecké talent, skutečný talent.“

Moorův Vij se hrál pouze třikrát, a lépe nedopadla ani jeho celovečerní Hjördis podle Henrika Ibsena (libreto opět Františel Khol), která měla premiéru 22. října 1905 (viz dále).

Nastupuje Morava
Tehdy se začaly podstatné věci dít na Moravě, respektive v Brně. Leoše Janáčka vnímala zatím Praha víceméně jako folkloristu, pražské Národní divadlo uvedlo roku 1891 jeho balet Rákos Rákoczy v rámci kulturního programu Jubilejní zemské výstavy, v Brně tři roky nato uvedenou operu Počátek románu Praha jen zaznamenala. Ale 21. ledna 1904 měla v Brně premiéru (ve své první verzi) Janáčkova Její pastorkyňa, zhudebněné drama Gabriely Preissové.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na