Začaly Ostravské dny

  1. 1
  2. 2

Je dobré mít své místo. Je dobré mít se kam vracet. V postupně dobíhajících letních měsících je nasnadě vzpomenout na oblíbená letoviska, chaty, chalupy, letní tábory. Banalita těchto vzpomínek pramení ze stejného v podstatě banálního principu radosti, která je navíc navázána na jakousi porci jistoty, ať už dobrého kolektivu nebo možnosti opustit strach z neznámého a tak nějak s otevřenou, svobodnou a odpočívající myslí vše odevzdaně přijímat. Po roce opět stejná atmosféra mě obklopila při prvním projitím branou Dolních Vítkovic, letošní branou Ostravských dní nové hudby. Pod podvečerní siluetou někdejší hutnické katedrály se rozkládají známé tváře, ať už návštěvníků, organizátorů, hudebníků, skladatelů. Jako tradičně se tyto různě vysoké piedestaly nenuceně staví na roveň a v hloubi duše opravdu rezonují dětské radosti z příjezdu na tábor. Pobaveně u tohoto příměru zástavám, jelikož mu odpovídá, jak délka „pobytu“, tak i míra a šíře aktivit, které jsou s Ostravskými dny tradičně spjaté. Není z nich (tradičně) cítit zbytečná vyhraněnost, letos je toto pole navíc rozprostřeno po mnoha kulturních svatostáncích Ostravy. Ostravy, která ve spoustě návštěvníků stále vyvolává pocitovou ambivalenci, a která však každým rokem společně s festivalem specificky – „svojsky“ – kvete.

Nový kousek rezavě rozkvetlého areálu Dolních Vítkovic hostil i první festivalový den. Letos otevřená kulturní čtvrť Provoz Hlubina je úžasnou ukázkou, jakým způsobem vdechovat život do dobou odepsaných industriálních prostor. Nejde přitom o prvoplánovou potěchu, nový prostor důmyslně doplňuje již prozkoušené prostory Dolních Vítkovic (vzpomeňme na minulé bienále) a zároveň vytváří svébytný, ale pokorně nerušící architektonický ráz. Staré koupelny, které kdysi v jednotlivých patrech ohraničovaly pracovní den horníků, v nichž zkoušel také hornický orchestr a první loutkové divadlo, včera ve svých mnoha prostorách daly rozběhnout náročnému a doslova nabitého programu.

Naposledy se vrátím k letnímu táboru (jestli to učiním ještě jednou, tak sním svou čepici), jelikož první doteky bienále dětskou hravost přímo atakovaly. Instalace Petra Ablingera jsou vždy jakousi intervencí do jistot člověka, který je v rámci procesu součástí všech a všeho, stejně jako je vždy unikátním recipientem. Rozdíly tu hraje banálně řečeno sám život, jelikož v procesu recepce zde nejde o pouhé slyšení, ale cílené poslouchání, což s sebou nese různou řadu přístupů, možností a také zkušeností. Znalost sonátové formy zde ovšem může být snadno přebita prostým a živelným zájmem o věc. Intervence Ablingerovy instalace nesoucí název WHITE/WHITISH 27d, spočívala i v zásahu do poťouchlé hrdosti, jíž publikum často nabývá.Dvanáct reproduktorů rozestavených dovnitř do kruhu, dvanáct zvukových výtažků z bílého (WHITE) šumu vyvolalo opuštění takových konvencí naprosto bezelstně. Poslechový zážitek se měnil  centimetr po centimetru a během několika málo minut se lidé v oblecích i mikinách do běhu po obvodu kruhu či stáli v jeho středu. Každý pohyb (a také počet) posluchačů ovlivňoval celkový zvukový ráz, takže šlo vlastně o nekonečný počet vlastních, okamžitých kompozicí, které by si zasloužily stejně nekončící „otevírací dobu.“ Pro nové návštěvníky nové hudby to znamenalo nenásilný křest a ostřílení obyvatelé slonovinové věže si dopřáli příjemné osvěžení.

Téměř šestihodinový program úvodního dne, který putoval napříč celou koupelnovou budovou, byl rozdělen do pěti částí. Lépe řekněme samostatných částí, jelikož ani po delší úvaze jsem nebyl s to vystavět pevnější pěti-oslí můstek. Po úvodní poslechové instalaci před námi stálo vystoupení sólistů, houslové duo, opera a závěrečná performance. Vysoko vystavěná laťka ovšem po hravém úvodu plynule přecházela díky vynikající atmosféře budovy, jíž se v začátku druhé části mísilo křehké volání hobojistky Béatrice Gaudreault-Laplante s řinčivými přefuky, které znějíce jako tovární sirény organicky prorůstaly do okolního prostoru. Citlivě ovšem zapadly do doby, kdy již stroje dávno utichly, a tak v každém okamžiku patřil prostor jenom jim/jí.Autorem této úvodní skladby byl Symon Henry, rezident letošního ročníku bienále. O významu prorůstání institutu, který festivalu předchází, do jeho celkového rázu se kvůli obsažnosti prvního dne rozepíšu až v dalším z festivalových pozdravů. Tato druhá část ovšem poměrově patřila rezidentům a jejich novým skladbám, které povětšinou zazněly ve světové premiéře. Takto sestavený program byl poté organicky doplněný o stálé tváře festivalu. Hned ve druhém kuse před ansámbl rezidentů předstoupil jeden ze stavebních festivalových kamenů, barytonista Thomas Buckner. Pod jeho nenásilným vedením se zrcadlila hravost z úvodní části večera zhmotněná zde v hravé improvizaci. Mnohohlavému seskupení (po paměti cimbál, hoboj, violoncello, foukací harmonika, akordeon, flétny, klávesy, perkuse, vrtulník na dálkové ovládání) se ovšem podařilo vytvořit velmi energickou, ale přesto citlivou a pozornou plochu. Ta se Bucknerovým migrováním a příležitostnými vstupy stávala plastičtější, rovněž přecházení ostatních hudebníků dodávalo poslechu na prostorové dynamice.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na