Tisíce operních poutníků už brzy znovu zamíří do pražské Šárky. Jak vypadají přípravy?

Už prakticky jen dva týdny dělí tisíce operních fanoušků od každoročního svátku: i letos se první zářijovou neděli – tentokrát tedy 6. září – v pražské Šárce odehraje unikátní operní představení pod širým nebem, v místech někdejšího přírodního divadla.Po loňském Dvořákově Čertovi a Káče s úctyhodnými sedmnácti tisíci (!) diváků je tentokrát ohlášena Rusalka (více zde). O historii přírodního divadla na okraji Prahy, vzniklého před první světovou válkou, i o novodobém provozování opery v těchto místech jsme v minulosti psali opakovaně (mimo jiné zde). Dnes přinášíme rozhovor s oběma protagonistkami projektu operních představení v Šárce, které stály u jeho znovuzrození před deseti lety, tedy v roce 2005 – s Janou Divišovou a Renée Nachtigallovou.
Kdo z vás dvou s nápadem na obnovení operních představení v Šárce přišel?

S nápadem přišla Jana Divišová, která poblíž původního přírodního divadla bydlí. Podle vyprávění starousedlíků v Šáreckém údolí se zhruba před čtyřiceti lety dověděla, že tu bývalo velké lesní divadlo. Tak začala postupně sbírat dokumenty a materiály, týkající se této scény.

Co na cestě od nápadu k realizaci prvního představení bylo nejtěžší?

Nejdřív Jana Divišová hledala někoho, s kým by mohla poněkud bláznivou myšlenku připomenutí šárecké scény realizovat, a tak se spojila s Renée Nachtigallovou. Nejtěžší bylo přesvědčit okolí i pražské úřady, že nabídnout široké veřejnosti českou operu v lese má smysl.

Z čeho jste v roce 2005 před prvním představením měly největší obavy?

Největší starost nám tehdy dělalo a dodnes dělá počasí. Neustále děkujeme nahoru, že nad námi někdo nebo něco drží ochrannou ruku a naše představení ještě nezmokla.

Jak náročné je finanční zajištění celého projektu a kdo se na něm podílí?

Celou akci financuje Městská část Praha 6, v minulých letech nám třikrát přispěla i společnost ČEZ. Velmi si vážíme i nemateriální podpory Národního divadla, Budvaru, firmy Auto Přerost – Švorc a dalších.

Podle čeho vybíráte konkrétní tituly oper?

Od samého začátku chceme v Šárce uvádět výhradně české tituly.Jak probíhají zkoušky? Kolik času jim věnujete? A jak vůbec vypadá režírování ve dvou?

Přípravě opery věnujeme prakticky celý rok. V momentě, kdy se nám podaří produkčně dokončit jeden titul, začínáme s druhým.

K režírování: vzhledem k tomu, že pro práci s umělci přímo na místě nemáme mnoho časového prostoru, musíme představení o to podrobněji připravit spolu. Máme mnoho společných názorů, jak na výběr repertoáru, tak na styl režie. Nechceme vymýšlet novátorské postupy. Podle nejlepšího svědomí se snažíme respektovat myšlenku skladatele a libretisty, vzájemně respektujeme jedna druhou. Zatím to tak funguje. Velkou roli tu hraje i výběr spolupracovníků, jak umělců, tak ostatních. Bez jejich kamarádského přístupu, nadšení a profesionality by se nám představení realizovat nepodařilo.Co všechno obnáší organizační zajištění představení v Šárce a jak velký je váš organizační tým?

Zajistit operní představení v Šárce obnáší jednak přípravu technického zázemí (zvuk, zastřešené podium pro orchestr, stavba jednoduchých dekorací, dovoz toalet, zdravotní služby, stany na šatny pro účinkující, maskérny, hasiče, stánky s občerstvením, úpravu terénu, rozmístění odpadkových pytlů v celém prostoru, úpravu prostoru pro seniory, vyznačení hrací plochy, vyznačení tří přístupových cest k divadlu od městské hromadné dopravy, zajištění bezpečnostní služby a kdoví co ještě).

Součástí umělecké přípravy je vymyslet scénu, vycházející z okolní přírody, výběr dekorací, kostýmů a rekvizit a vlastní instalace. Všechno musíme do Šárky dopravit. S velkými auty se dostaneme k divadlu, dál už se všechno stěhuje v lepším případě multikárou, v horším ručně. Zanedbatelná nejsou ani úřední jednání: pojištění akce, povolení ke vjezdu do přírodního parku, povolení od majitelů pozemku, spolupráce s Městskou policií.

Tomu všemu ale předchází výběr titulu a společně s dirigentem výběr umělců pro jednotlivé role. S nimi se musí dojednat všechny podmínky včetně termínů všech zkoušek a tak dále. Zajistit se musí i orchestr, sbor, balet, komparz, organizační asistenti. Účinkujících je podle titulu zhruba 250.

V tuto chvíli můžeme začít připravovat propagaci – plakáty, letáky a programy, začíná spolupráce s médii, distribuce materiálů.

Čtyři dny před produkcí se staví a připravuje scéna a postupně se instaluje celé technické zázemí. To už se náš dvoučlenný organizační štáb rozroste na cca patnáct lidí. V den představení je třeba dopravit ještě nástroje, účinkující, maskéry, kostyméry, fotografy, imobilní seniory, rozmístit všechny asistenty, zajistit prostor pro výstavu Mezi stromy Taťány Součkové, kterou instaluje u vstupu do areálu, dopravit stánky s občerstvením a vyřešit spoustu dalších věcí, které se neplánovaně vyskytnou.

V deset hodin začíná generálka, ve čtrnáct představení. Teď nastává ta chvíle, kdy už můžeme jen všem popřát Zlomte vaz! a držet si palce, aby ten uplynulý rok práce nebyl marný. Snad ne, když za posledních deset let navštívilo podle policejních odhadů opery v Šárce cca 120 000 diváků (to je 120 x vyprodané Národní divadlo v Praze).

Představení skočí, všichni jsou nadšeni a nám začíná noční směna – likvidace všeho, co jsme sem dopravili. Končíme druhý den závěrečným odvozem odpadků a předáním pozemku v původním stavu majitelům. Jakoby se tu ani nic neudálo…Kterou z dosavadních produkcí považujete za nejúspěšnější?

To je těžko říct, každá následující inscenace přinese něco nového a největší dojem na nás vždycky zanechá ta poslední.Nejkurióznější zážitek?

Jednou se nám asi pětiletý chlapeček z publika běžel vyčůrat ke stromu. Jenom si neuvědomil, že ten strom je na jevišti, a tak jeho výkon s potleskem sledovalo asi 10 000 nadšených diváků.

A situace, na kterou nejméně rády vzpomínáte?

Jednoznačně jenom jedna, ale opravdu smutná. Před třetím představením v roce 2007 nás ve vrcholných přípravách zastihla zpráva, že náš dirigent a kamarád, se kterým jsme v Šárce začínali, František Preisler mladší, tragicky zahynul.