Opera v pražské Šárce na začátku září pod širým nebem se již stává tradicí. Ta bude pokračovat i letos, jasný je již i program: V neděli 4.září bude v Šárce uveden Smetanův Dalibor. O představení, začínající ve 14 hodin, lze přepokládat obrovský zájem, a to nejen kvůli čím dál větší oblíbenosti šáreckých operních projektů, ale i kvůli tomu, že tato Smetanova opera již deset let v repertoáru pražského Národního divadla chybí a ani pro nejbližší sezony se s jejím uvedením nepočítá. Letošní Smetanův Dalibor v Šárce by tak mohl překonat dosavadní zdejší návštěvnický rekord, který drží předloňský Dvořákův Jakobín s přibližně čtrnácti tisíci diváky.
To nejpodstatnější, co bude případné zájemce o letošní projekt Smetanova Dalibora zajímat, je určitě obsazení. Operu nastuduje dirigent Jan Chalupecký, podle informací organizátorů s hráči orchestr Národního divadla a Státní opery Praha, režie se tradičně ujmou Jana Divišová a Renée Nachtigalová, sbormistrem Kühnova smíšeného sboru bude bude Marek Vorlíček. V titulní roli se představí Michal Lehotský, Vladislavem bude Martin Bárta, Miladou Ivana Šaková a Jitkou Jana Sibera, Budivoje ztvární Pavel Horáček, Beneše Luděk Vele a Vítka Aleš Briscein. I letos bude vstup pro všechny diváky zdarma.
Přírodní divadlo v Šárce bylo v letech 1913 až 1922 ojedinělým fenomenem. Jeho iniciátory byli přední sólista Národního divadla Emil Pollert a divadelní podnikatel Antonín Fencl. Oba přátelé si pronajali svažitý pozemek v Liboci, patřící ke Kaiserovu hostinci v Čertově mlýně. Zahajovacím představením šáreckého divadla byla v květnu roku 1913 Prodaná nevěsta.
Parcela byla kvůli tomu od jara velkoryse upravována, plocha musela být zbavena nežádoucího porostu. Nad srázem k Čertovu mlýnu následně vznikla obdélníková jáma, do níž vestavěla tesařská firma základní část konstrukce, sloužící jako skladiště kulis a šatny pod jevištěm. O něco výše byl vyhlouben podélný prostor pro orchestřiště. Hlediště – s dvěma řadami lóží vpředu – bylo upraveno pro devět a půl tisíce sedících diváků a až osm tisíc stojících. Jen pro srovnání: Kapacita dnešní pražské Sazka Arény je osmnáct tisíc diváků.
Celková hrací plocha obsáhla čtyři tisíce metrů čtverečních. Dřevěná konstrukce byla pro pohled z hlediště obložena drnem a prkna jeviště zasypána pískem, aby hrací prostor splynul s okolní přírodou. Letní scéna v Šárce měla výbornou akustiku díky tehdy nezalesněným svahům údolí, některé kulisy byly zděné. Stavbu šáreckého divadla včetně zkoušek na Prodanou nevěstu průběžně dokumentoval kameraman Václav Münzberger pro filmovou společnost Asum, tento němý film se však bohužel nenašel.
Při památné premiéře 16. května 1913 zpívali přední představitelé opery Národního divadla, údajně hrálo i šest stovek komparsistů, ovšem také ovce a kozy místních chovatelů. Tento projekt byl inspirací pro letní divadla na dalších místech v Čechách, Moravě a na Slovensku, například v pražské Krči, v Brně, Plzni či Piešťanech.
Prodaná nevěsta se pak hrála v tomto roce ještě dvakrát. Jako další titul Národního divadla se ještě téhož roku v červnu objevilo historické Šubertovo drama Jan Výrava. Shakespearův Večer tříkrálový v červnu následujícího roku tady sice uvedla činohra Národního divadla, ale již na náklady Spolku českých žurnalistů. Následovala opereta Rudolfa Piskáčka Osudná výprava, kterou v Šárce v červenci 1914 předvedlo Městské divadlo na Královských Vinohradech.
Za první světové války divadlo v Šárce pochopitelně nebylo v provozu. Smlouvu o pronájmu pozemku s majiteli hostince v Čertově mlýně pak již zmíněný divadelní podnikatel Antonín Fencl obnovil v roce 1919 a ve stejném roce se do Šárky vrátila i Prodaná nevěsta, opět v podání ansámblu Národního divadla, avšak v době divadelních prázdnin. Hvězdou dvou odpolední byl hostující Otakar Mařák v roli Jeníka. Představení ovšem neměla takový ohlas jako před válkou.
Na třech uvedeních Prodané nevěsty následujícího roku v květnu se již nepodílelo Národní divadlo, ale najatí členové tehdejší zpěvohry Vinohradského divadla. Hrála se i činohra – Vítězové Františka Langera a Jánošík Jiřího Mahena. Na jevišti divadla v Šárce vystupoval v roce 1921 také mladý Vlasta Burian a to v inscenaci Longenovy a Pittermannovy frašky Don Quijot de la Mancha a ve Nestroyově komedii Lumpacivagabundus. O rok později pak v Šárce jedenkrát zazpívala i světově proslulá Ema Destinnová , a to Pucciniho Madamu Butterfly.
Náklady na provoz přírodní šárecké scény ovšem začaly být nad možnosti Antonína Fencla. Již počátkem roku 1920 se situaci pokoušel řešit založením akciové společnosti, která zde chtěla kromě divadla provozovat ještě restaurace, zoologickou zahradu, filmové město s továrnou, ateliérem a biografem. O rok později se snažil – avšak bez úspěchu – prodat divadlo Zemskému správnímu výboru jako vedlejší scénu Národního divadla. Podrobnosti o ukončení činnosti přírodního divadla se nepodařilo dohledat. Soudě dle novinových anoncí se v Šárce hrálo naposledy 6. července 1922. Ruské komorní divadlo uvedlo ve výroční den upálení Mistra Jana Husa historické drama Alexandra Kotomkina – Savinského, Jan Hus, a to v ruštině. K úplnému zániku divadelní scény v Šárce došlo podle dostupných podkladů v roce 1924.
Zlom v novodobé historii pak přišel až v roce 2005, kdy se podařilo dvěma operním a divadelním nadšenkyním – Janě Divišové, která v Šárce bydlí a která od pamětníků, léta sbírala o šáreckém divadle informace, a její kamarádce, zpěvačce a podnikatelce Renée Nachtigallové – tradici přírodního divadla v Šárce obnovit. Postupně vrátit diváky do Šárky a připomenout slavnou éru divadla, které bylo již zcela zapomenuto, se zdařilo také díky vstřícnosti městské části Praha 6, která si tento projekt vzala za svůj a která každoročně operu v Šárce uvádí v rámci oslav Dne Prahy 6. Významně pomohlo i pochopení vedení Národního divadla.
Na začátku nynější tradice šáreckých operních představení byla v roce 2005 Smetanova Prodaná nevěsta s účastí kolem pěti tisíc diváků, na její další uvedení následujícího roku jich přišlo již sedm tisíc. V letech 2007 a 2008 se hrála Dvořákova Rusalka, s účastí dvanácti tisíc návštěvníků. Dvořákův Jakobín v roce 2009 přilákal čtrnáct tisíc diváků, loňská Smetanova Libuše pak asi dvanáct tisíc zájemců.
