Obrázky z Ostravy (2)

Přesně si již nepamatuji, který táborový den byl vždy vyhlašován jako kritický. A nikdy jsem nerozuměl tomu, proč by se takový den měl vlastně stanovovat, zejména na místě, na které záměrně jedete jako do nového, lepšího světa. O náročnosti programových sestav jsme už hovořili na začátku, ale každý den je novou výzvou – jak posluchačskou a hráčskou, tak i výzvou samou pro sebe; jestli toho ovšem někdy není už opravdu moc? Je k zamyšlení, zdali je na Ostravských dnech možné cíleně hledat klid, odpočinek a nechat se unášet neustále tekutým proudem tolika nových a různých vesmírů, či se do toho všeho snažit za každou cenu, i za cenu obrovského vypětí, proniknout. Na taková rozhodnutí je člověk přeci jenom vždycky sám. V nejinaké vřavě vznikala i druhá část našich Obrázků. Ostravské dny přelévající se do své druhé poloviny totiž ukázaly, v čem jsou nejsilnější a v čem stále nabízejí prostor pro slušnou dávku kontroverze.

Dojem dokonalé opory vždy vytvoří přítomnost Ostravské bandy, nejdřív s jakousi samozřejmostí na programu a poté svým pevným místem na jakémkoliv pódiu před námi. Pondělní koncert nazvaný World of OB patřil právě jim a přizvaným sólistům. Už křehká a neustále se nadechující skladba Bena Richtera předznamenala náladu či model soustředění, kolem kterého se v podstatě celý večer vrstvil. Vrstvení nutno říct probíhalo se značnými a na tomto festivale bohužel vůbec ne výjimečnými průtahy mezi skladbami, způsobenými zejména neustálými přesuny na pódiu. Díla, až na výjimky představující produkci letošní či vzniklou teprve před rokem, se zdála být místy velice podobnou uchopitelnou přehlídkou převážně fragmentárních, vrstevnatých a rozvážně bublajících světů. Místo charakteru děl či výrazových prostředků zde jako hlavní stavební prvek byl sám autor. Five Songs Christiana Wolffa, napsaná přímo pro sólový baryton Thomase Bucknera, zněla zpočátku jako dekadentní flašinet. Rozklad takových delších částí do spletence malých úseků byl zde hlavní hnací silou, která se ozývala z různých částí orchestru. Bucknerův projev byl typicky naléhavý, ovšem po jazykové stránce mu bylo jen těžko rozumět a zůstalo tedy pouze u výrazu. Tematicky „nebezpečná“ weissefarben, jež čerpala z pozorování krav na pastvě, se výborně a vtipně obešla bez očekávaných imitačních klišé. V tiché poloze, ač skřípavě, se nad – zde spíše pocitem než výpravou – pohyboval vždy z bezpečné výšky a dálky.

Ostravská banda píše stále do puntíku přesně, což nejlépe vyznívá v Baklově Summer Work, která sice nadále zůstává polohou po boku předešlých skladeb, ovšem s vnitřní urputností (a zároveň velkolepou urputností dirigentskou). Ta nad sebe nechává vyplout vysoce položenou „písničku“, jež za chvíli zase mizí někde uvnitř. Zvuk se začíná postupně měnit nástupem anamnesis Matouše Hejla, který do dlouze se linoucích se partů vkládá elektronickou linku, dodávající dojem kontrastu nad starým a novým a zároveň epicky výpravný ráz. Ve skladbě Lying in the Grass, River and Clouds Marca Sabata pak takový bublající vývoj orchestru a zejména klavírního sóla Daana Vandewalleho narušuje ostrý zvuk elektrických varhan – kdykoliv, kdy se zdál být zvuk jakkoliv kompaktní a vyrostlý. Takto náročný, snad zatěžkaný, poslech náhle obrátil s příchodem Distant Radio Transmissions Roscoe Mitchella. Sám autor se usazuje na pódium vedle Thomase Bucknera a trpělivě vyčkává, až se bude moci připojit do vnitřně roztančené skladby, která s vydatným přispěním Bucknera a zejména bicí sekce působí zvláštně výpravně. Výpravně na ploše momentu, který je určen autorem, jenž rovněž neváhá živě přitvrdit svým prudkým sólovým příspěvkem. Podobně tepající „kapelový“ zvuk se přelil i do Anthem George Lewise. „We wanna be a band, we gotta be a band“, což groteskně a řezavě přednáší sopranistka Kate Soper, jen utvrzuje posluchače v divokém obrazu před jeho očima. Všechno se valí z kopce, pokřikování, hladké písňové pasáže a bubenická sóla tvoří dojem kabaretního jazzového divadla.

Do čím dál víc rozjíveného světa Ostravské bandy pak se svým kouzelným humorem vtrhá Richard Ayres prostřednictvím svého NONcerta. Hornista Daniel Costello prý trénoval celé prázdniny, aby uběhal skladbu, kde neustálým pohybem zleva doprava zosobňuje vlastní ozvěnu. Orchestr do tohoto zápasu přizvukuje kolážemi znějícími jako na kousky rozbitý Strauss přilepený na disneyovský orchestr hraný kreslenými zvířátky. Obrovská spousta zvukových momentů, které se neustále přeměňovaly, ovšem vyzněly úžasně snově, bez obav z prvoplánovosti a díky orchestru pod vedením Bruna Ferrandise i s přesným řízem. Noční katarze poté dosáhla svého cíle ve čtvrthodinové improvizaci, která se svou volností vymaňovala z programu a na vteřinu vypustila pochybnost o takovém kroku. Ta ovšem díky sestavě George Lewis, Roscoe Mitchell, Joseph Kubera, Thomas Buckner a Stefanie Liedtke rychle vzala za své a nás přenesla z Ostravy do Chicaga… A nebo jsou takové momenty možné jenom v Ostravě?

Diskuzi a otazníkům se není možné ubránit ani následující den, kdy se opět navracíme do kostela sv. Václava, kde zní Hlasy skladeb účastníků festivalového institutu i velikánů, kteří se s programy Ostravských dnů velmi pravidelně pojí. Všechna jména dohromady předznamenala širokou a opět typicky barevnou škálu životů, o nichž budou Hlasy vypravovat. Bez nutného připodobnění k duchovnímu zážitku je zde ovšem dán silný apel na vlastní klid a prožitek z hloubky. Je otázkou, zda takto soustředěná díla dosáhnou svého efektu na místě, kde se tak těžko soustředí. Je-li tato náročnost přímo podřízená denní době, lidskému i dopravnímu provozu za okny či vlastní schopnosti se takto „naladit“ za pořád ještě běžícího dne, je nasnadě otázka, jestli je kostel tím pravým kostelem (či potažmo prostě jen – místem); nebo zda by takovému poslechu svědčila i pozdní, například noční doba, jako tomu bývá u nočních sól, které svou intimitou vyhrávají poměr „čas – místo“.

Všichni účinkující toho večera ovšem odvedli v této nesnadné bitvě obrovský kus práce a nakonec úctyhodně zvítězili. Úvodní skladba Rity Uedy in the sound of a clock z Canticum Ostrava udělala chodící hodiny, odbíjející japonským zvonovým jazykem. Prostorová kompozice tedy kostel uchopila pevně do svých rukou a odnesla jej díky své pokoře a zvukové plnosti daleko za hranice úvodních obav. Podobně takto dokázala prostor uchopit i Liise Hirsch, jíž se ve skladbě Wings podařilo dosáhnout mrazivých ech, která čím více stoupala, tím více se nízko položené hlasy pouštěly do duchovního komentáře a spojovaly pak nástroje i hlasy v jednu silnou plochu. Následná skladba )    ( Davida Riedstra ovšem připravila trojici hlasů meditační cvičení opravdu podobné zápasu s prostředím, které ovšem interpreti svou urputností dokázali oprostit od věcnosti a poté mohl být posluchač omámen „nemateriální“ vznášející se skladbou.

Instrumentální protiváha byla zastoupená mohutným a rozhlasově dramatickým Last Word George Lewise, Kotíkovou Ouverture, ve které se Pauline Kim Harris a Conrad Harris ukázali až v paraliturgickém kontrastu a obřadní hloubce, dále Ligettiho 10 Pieces for Wind Quintet, kde se jasně oddělené části střídaly s novou zvukovostí a výrazem, a zejména Dona nobis pacem Galiny Ustwolské, kde se v publiku objevily i prsty v uších. Skladba stojící v závěru byla opravdu zvukovým vrcholem večera. Radikálně se měnící polohy, které Ligetti studoval či zkoušel, jsou zde nekompromisně rozbíjeny; každý z nástrojů jako by se pokoušel urvat si snad ze života co nejvíce, aby se pak po snaze podmanit si celý prostor skladba stáhla zpátky do sebe, v dokonale vykresleném rozpoložení, kterému sama autorka říká „jedinečný a osamělý život“.

Skladby během večera jako by vedly různý dialog o vlastní křehkosti a vůbec významu tohoto slova. Tak kontrastně s Galinou Ustwolskou pak hovoří Kvartet – Unisono č. 2 Pavla Zemka Nováka, část cyklu věnovaného památce Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka. Hloubka sdělení zde není ukotvena v naléhavosti, ale křehkostí, ztvárněnou úžasnými trylky. Jako zvuková tryzna, sestavená z nenadechnutých nádechů budících dojem, že jakkoliv tato výpověď skončí, tak vlastně nijak nedopadne a vždycky tady bude dál. Zpětným pokračováním tohoto dialogu je i „miniopera“ Martyny Kosecké Kochawaya s Jeffrey Gavettem a Anetou Podrackou Bendovou, která sopránové sólo velmi náhle převzala kvůli nemoci Dominiky Donigy. Kompozice je určovaná dějem: psík se jde přesvědčit do hor o svém strachu. Díky hudebnímu nasazení bylo ztvárnění této krátké a dobrodružné cesty naprosto plastické, lehké a uvolněné. V naléhavějších částech ovšem bylo sólistům bohužel poměrně špatně rozumět a děj tak byl sledován zejména díky přiloženému textu.

Výživný program v kostele byl následován pro Ostravské dny již tradičními nočními sóly. Každoročně se jedná o sérii virtuózních skladeb v podání špičkových interpretů. Úvodní skladba Coryho Brackena Beyond Ignorance v excelentním podání Juho Laitinena tento předpoklad jenom potvrdila. Podobně skladba Pliniae Elliota Sharpa se stala v podání perkusionisty Chrise Nappiho nevšedním virtuózním zážitkem. Takto bychom mohli pokračovat až do konce, i když dle mého názoru byly vrcholem právě dvě první skladby. Na pódiu se postupně vystřídali rezidenti i členové Ostravské bandy, dvěma svými skladbami přispěl i Petr Kotík, přičemž Etude 7b pro flétnu interpretoval osobně.

Středeční program otevřel newyorský Momenta Quartet. Koncert započal skladbou String Quartet No. 3 Alexe Minceka a hned bylo jasné, že dojel soubor, který má novou hudbu jako každodenní chleba, je perfektně sehraný a zakládá si na preciznosti. Zároveň hře nechyběla lehkost a kvartet vyzněl vskutku výborně. Velmi příjemně překvapila skladba rezidenta Bálinta Laczkó Rhapsodie 132 a rovněž Meditación from dos Bosquejos Juliána Carrilla. Závěr první poloviny patřil Petru Baklovi a jeho skladbě Major Thirds, v níž avizoval monumentalizaci velké tercie. Ačkoli se k Momenta Quartetu připojil Joseph Kubera na klavír a Petr Kotík coby dirigent, ani skvělá interpretace nedokázala skladbu oprostit od těžkopádnosti, kterou ji zatěžuje teoretický koncept, s jehož mantinely se autor dost potýká.

Druhá polovina koncertu se nesla ve znamení krátkých, ale velmi povedených skladeb rezidentů. I <3 Franz Pawla Malinowského dala opět prostor pro brilantní lehkost a plnost zvuku, které jsou pro Momenta Quartet zdá se samozřejmostí. Velmi zajímavou práci se zvukem a neotřelými technikami hry předvedla skladatelka Rebecca Bruton. Interpretace její skladby Evening Cream v podání Momenta Quartetu bylo potěšením pro divákovy uši i oči. Závěr patřil druhém smyčcovému kvartetu Torso Petra Kotíka, v němž se objevovaly zajímavé pasáže, ale svou délkou vyčerpal myšlenku kontrapozice rychlé sekvence a pomalých „chorálních“ akordů velmi rychle a na konci se již nešlo zbavit silného dojmu úmornosti.

Slibné pokračování velmi dobře načatého odpoledne sliboval večerní program v Divadle Antonína Dvořáka nazvaný Radiální minulost. Je otázkou, jaké má vlastně minulost na tomto festivalu (festivalu nové a experimentální hudby) místo. „Přítomnost dává smysl, když existuje v kontextu minulosti,“ říká Petr Kotík, který byl rovněž úhelným kamenem celého večera. Exkurze po dávno minulých radikálních milnících byla sestavena právě jeho optikou a v každém díle byla vidět souvstažnost k jeho umělecké historii. Vznikl tak unikátní a na festivalu ojediněle ucelený dramaturgický rámec v pravém slova smyslu. Potěšující byl i výběr jednotlivých děl, který zahrnoval i autory, o nichž se v různých kontextech neustále mluví, ale jejichž díla zůstávají nedostupná, jak už to zejména u Charlese Ivese, Rudolfa Komorouse a Jana Rychlíka bohužel bývá. Komorousovu skladbu Olympia (1964) přijeli zahrát jeho žáci Christopher Butterfield a Owen Underhill. Hráli na zvony vyrobené přímo Rudolfem Komorousem, ptáčka, flexaton a mnoho dalších nástrojů.

Velmi povedeným dramaturgickým počinem bylo zařazení Rychlíkova Afrického cyklu z roku 1968 po boku Glassovy skladby Two Pages (1968). Hudebních vztahů je zde celá řada, od repetitivního charakteru až po střídání divokosti a lehkosti. Petr Kotík v jednom z rozhovorů s moderátorkou Hanou Dohnálkovou z Českého rozhlasu poznamenal: „Konečně Rychlíka hrajeme, protože jsme se ho konečně naučili hrát. A Glass nám v tom hodně pomohl.“ Právě rozhovory, které ohraničovaly hudební průběh večera, rozeštvaly posluchače (a náš píšící tandem) vedví.

Vstupy moderátorky živého vysílání rozhlasu, které následovaly po každé skladbě, byly spíše únavné, místy trapné, než nějakým způsobem přínosné. Ačkoli nějaké zajímavé informace přeci jen zazněly, podstatnou část vstupů tvořilo neustálé žehrání nad nedostatkem času. Z mého pohledu je nepochopitelné, proč se koncert nemohl rozdělit na dvě poloviny a rozhovor s Petrem Kotíkem neproběhl během přestávky. Neztratil by se tak zajímavý vztah mezi uvedenými skladbami, jak jsme například uvedli výše. O posluchačské koncentrovanosti nemluvě.

Avšak těm, kteří přistoupili na formu připomínající spíše zábavný hudební pořad (zde v nejlepším slova smyslu), byla nabídnuta cesta do historie, zejména tedy radikální historie Petra Kotíka, který vysvětloval výběry jednotlivých skladeb, uváděl je a přidával k nim živou, osobní výpověď. Na pováženou zde ovšem byla absence zprostředkování takového mluveného projevu v anglickém jazyce. Velice početné zahraniční publikum postupně ztrácelo trpělivost a začalo se bavit samo.

Přes všechnu tuto rozpolcenost se ovšem scházíme v názoru na vynikající výkon sólistů i nového orchestru Ostrava New Orchestra, který se zde ukázal v kompaktním a přesvědčivém světle. Škoda jen, že výjimečně sestavený program, zasazující jeho vlastní soudobou činnost do historického kontextu, nemohl zahrát v jednom přehledném a neobyčejně silném kuse.

Čtvrteční odpolední program věnovaný odkazu Rudolfa Komorouse umožnil divákům opět se svými smysly ponořit do brilantní interpretace Momenta Quartetu. Je škoda, že předvedli pouze první skladbu Contact; Vault Martina Arnolda. Zbytek odpoledního programu ovšem měla pevně v rukou Ostravská banda, jejíž výkony byly neméně výborné. Spolu s Owenem Underhillem za dirigentským pultíkem zahráli v první polovině ještě skladbu Lindy Catlin Smith Morning Glory, v níž je s melodií pracováno po vzoru popínavé rostliny. V Cello Concertu samotného Owena Underhilla se po boku Ostravské bandy představil vynikající sólista Andrej Gál. Jeho hru na violoncello bychom mohli charakterizovat mnoha pozitivními přívlastky, v tomto případě bych vyzdvihl procítěnost a intenzitu. Druhou polovinu programu zahájily svižné Pastorale Komourousova žáka Christophera Butterfielda. Konec patřil samotnému Komourousovi a jeho Lurid Bride, jež je věnována jeho bývalým studentům. Jedenáct velmi odlišných vět se svou charakteristikou liší právě podle věnování; střídání stylů a technik dává skladbě dojem velice dynamické působivosti.

Dalším newyorským tělesem, které navštívilo Ostravské dny, bylo seskupení Loadbang Quartet. Trombonista William Lang (známý divákům již z předchozích ročníků), Carlos Cordeiro (basklarinet), Andy Kozar (trubka) a barytonista Jeffrey Gavett spolu tvoří velice zajímavý interpretační soubor s velmi specifickým „soundem“. Skladby Taylora Brooka, Alexe Minceka, Reiko Fütinga, Scotta Wollschlegera či samotného Williama Langa neotřelým způsobem pracují s kombinací hlasu (od experimentální poezie po abstraktní melodie) a dechového tria. Zrovna Langovy Sciarrino Songs vyjadřují situaci Loadbangu nejlépe: pro tak specifický soubor je potřeba psát na míru. Skladba přímo pro Loadbang Quartet z pera Salvatora Sciarrina je prozatím hudbou budoucnosti, a tak Lang využil inspirace jeho hudbou k napsání vlastní malé kompozice. Po hodinové show s Loadbangem nezbývá než doufat, že skladatelů, kteří se pro ně rozhodnou psát, bude jenom přibývat.

Hodnocení autorů recenze:
The World of OB – 80%
Hlasy ve sv. Václavu – 80%
Noc sól – 80%
Momenta New York – 95%
Radikální minulost – 75% / 85%
Odkaz Rudolfa Komorouse – 85%
Loadbang – 90%

 

Ostravské dny 2017

The World of OB
Dirigenti: Carl Bettendorf, Bruno Ferrandis, Petr Kotík, Joseph Trafton
Kate Soper (soprán)
Thomas Buckner (zpěv)
Daniel Costello (lesní roh)
Daan Vandewalle (klavír)
George Lewis (trombon)
Roscoe Mitchell (saxofon)
Ostravská banda
28. srpna 2017 Trojhalí Karolina Ostrava

program:
Ben Richter: Orrorin Keen
Roscoe Mitchell: Distant Radio Transmission (světová premiéra)
Christian Wolff: 5 Songs
Klaus Lang: weissefarben
George Lewis: Anthem
Marc Sabat: Lying in the Grass, River and Clouds
Matouš Hejl: anamnesis
Petr Bakla: Summer Work (světová premiéra)
Richard Ayres: No. 36 NONcerto for Horn
AACM Trio: Improvisation
***

Hlasy ve sv. Václavu
Dirigenti: Carl Bettendorf, Petr Kotík, Joseph Trafton
Jeffrey Gavett (baryton)
Aneta Podracká Bendová (soprán)
String Noise
Ostravská banda
Canticum Ostrava
Sbormistr: Jurij Galatenko
29. srpna 2017 18 hod., kostel sv. Václava Ostrava

program:
Galina Ustwolskaja: Composition No. 1 „Dona nobis pacem“
George Lewis: Last Words na text Charlese Bernsteina
György Ligeti: 10 Pieces for Wind Quintet
Pavel Zemek Novák: Kvartet – Unisono č. 2 (Památce Jana Zajíce)
Petr Kotík: Overture
Dave Riedstra: )   (
Rita Ueda: in the sound of a clock
Liisa Hirsch: Wings
Martyna Kosecka: Kochawaya
***

Noc sól
Juho Laitinen (violoncello)
Daniel Havel (flétna)
Petr Kotík (flétna)
Karolina Stalmachowska (hoboj)
Carlos Cordeiro (basový klarinet)
František Výrostko (kontrabas)
Chris Nappi (perkuse)
Liuh-Wen Ting (viola)
29. srpna 2017 21 hod., Cooltour, Černá louka Ostrava

program:
Kimmo Hakola: Capriole 
Toru Takemitsu: Voice 
Kaija Saariaho: Folia 
Petr Kotík: Etude 7 pro hoboj
Petr Kotík: Etude 7b pro flétnu
Elliott Sharp: Pliniae
Cory Bracken: Beyond Ignorance
Carl Bettendorf: Souvenir
***

Momenta New York
Dirigent: Petr Kotík
Momenta Quartet
– Emilie-Anne Gendron (housle)
– Alex Shiozaki (housle)
– Stephanie Griffin (viola)
– Michael Haas (violoncello)
Joseph Kubera (klavír)
30. srpna 2017 17 hod., Trojhalí Karolina Ostrava

program:
Julián Carrillo: Meditación from dos Bosquejos
Petr Kotík: String Quartet No. 2 „Torso“
Petr Bakla: Major Thirds
Alex Mincek: String Quartet No. 3
Pawel Malinowski: I <3 Franz.
Rebecca Bruton: Evening Cream
Bálint Laczkó: Rhapsodie Of 132
***

Radikální minulost
Dirigenti: Bruno Ferrandis, Petr Kotík
ONO – Ostrava New Orchestra
Ostravská banda
Christopher Butterfield (účinkující)
Owen Underhill (účinkující)
Joseph Kubera (klavír)
30. srpna 2017 20 hod., Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

program:
Charles Ives: Central Park in the Dark
Morton Feldman: Structures
Petr Kotík: Music for 3
Richard Strauss: Metamorphosen
Rudolf Komorous: Olympia
Philip Glass: Two Pages
Jan Rychlík: Africký cyklus – 2 movements
John Cage:
– Concert for Piano and Orchestra
– Atlas Eclipticalis
– Winter Music
***

Odkaz Rudolfa Komorouse
Dirigent: Owen Underhill
Dramaturgie: Christopher Butterfield
Ostravská banda
Momenta Quartet
Andrej Gál (violoncello)
31. srpna 2017 17.30 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Martin Arnold: Contact; Vault
Linda Catlin Smith: Morning Glory
Owen Underhill: Cello Concerto
Christopher Butterfield: Pastorale
Rudolf Komorous: Lurid Bride
***

Loadbang
Loadbang Quartet
– Carlos Cordeiro (basový klarinet)
– Andy Kozar (trubka)
– Jeffrey Gavett (baryton)
– William Lang (trombon)
31. srpna 2017 20 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Taylor Brook: Ouaricon Songs Vol. 2
Scott Wollschleger: What is the Word
Reiko Füting: Land of Silence
Scott Worthington: Infinitive
Joan Arnau Pàmies: per ser plagat de ta dolça ferida
Alex Mincek: Number May Be Defined 
William Lang: Sciarrino Songs

www.newmusicostrava.cz