Zpátky na Ostravských dnech

  1. 1
  2. 2
První známé nádechy toho podivného zašedlého vzduchu, známé tváře zaplňující (již) známý industriální prostor a ta příjemná tíha na dlaních při převzetí čtvercového programu. Doba letních táborů a odřených kolen je mi již nějaký ten rok vzdálená, ovšem ten pocit se co dva roky na konci měsíce srpna dokonale vrací. Tento rok si ojedinělé bienále propůjčuje Ostravu již podeváté. Ač zní všechny festivalové plány, úkony, trasy, programy a jména na nich dost povědomě, těžko tímto pravidelným očekáváním spoutat to, co dělá právě Ostravské dny něčím zvláštně výjimečným. Tak, jako je těžké najít si vztah k samotnému městu, v němž se festival koná, které člověka odmění zvláštním klidem, otevřenou dlaní i jasnou rázovitostí - poté, co prostě s pokorou uznáte, že je, jaké je. Stejně tak je člověk před Ostravské dny nekompromisně postaven, aby je prostě přijal takové, jaké jsou. Na otázku: „Proč jsou Ostravské dny vlastně v Ostravě?” se také velice rázně odpovídá: „Protože jsou.” Nad polemikou, je-li snad tento festival svým státem ve státě, nebo skutečně tvoří (ač nejvýrazněji jen na měsíc) součást života města, se vznáší možnost každého přesvědčit se o tom sám.
Ostravské dny 2017 – momentka z příprav (zdroj FB Ostravské centrum nové hudby)

Nejezdí se sem také čekat dlouhé fronty na výkony headlinerů (alespoň naštěstí ne zejména!), nejdůležitější částí je zde stále festivalový institut, tedy každoroční záruka diskuse nad tím, co je skutečně nové a živé. Výsledky dialogů těchto mladých tvůrců se svými headlinerskými (tentokrát v tom dobrém – ostravském smyslu slova) lektory tvoří velice širokou paletu příspěvků a patří k nejzajímavějším dramaturgickým střetům.

Právě tato disciplína zahájila naši desetidenní táborovou hru. Již tradičně se před vypuknutím “velké” části festivalu nacházíme v Provozu Hlubina, který bude několik dní již etablovaným domovem programu před “velkou” částí festivalu. Po vstupu do náruče bývalých těžařských věží si člověk jen stěží může připadat ještě více “ostravštěji.” Překvapení či úžas už nejsou tolik na místě, usedáme na známá místa, vkrádá se známé vzrušení a snad i zvláštní klid. Nové skladby festivalových rezidentů ovšem brzy veškerý klid rozbouřily vášnivou a do velké míry protikladnou diskuzí. V kontrastu zde stály nejen samozřejmé pojetí délky skladeb a výběru nástrojů, ale i téma nadhledu, současné současnosti, historismu, společenských přesahů, pokory a ega.

Osmivteřinovým vibrafonovým samplem začala skladba Milese Waltera just recall (jen si vzpomeň). Tento rozbíjející se rytmicko–melodický model byl poté hrán perkusionisty Adamem Márosem a Miklósem Holló a postprodukován autorem tak, že se nejprve nabourával do pevně znějících zdvojených úderů a po jejich rozbourání a následném rozchodu do ticha se ozýval jako vzpomínka. Vzpomínka, která se z fragmentů nakonec vítězně zhmotnila ve svou předobraznou melodii z historicky první nahrávky vibrafonu Lionela Hamptona, vibrafonisty kapely Louise Armstronga, z roku 1930. Název použité skladby Memories of You zde slouží jako občanské vyjádření rozhořčeného autora nad výsledky amerických voleb a opakující se neúctou k “bratrům a sestrám z Harlemu.” A tak tóny just recall doslovně zněly jako rozhořčený výkřik do neustále stavěné a rozbíjené zdi mladé občanské zoufalosti.

Kompozice Into the pipe italského skladatele Christiana Ferlaina poté odnesla pozornost čistě dovnitř sebe a stala se studií tradiční jihoitalské taneční hudby s doprovodem dud typu surdulina. Skladba dělená do mnoha zvukových odstavců, které se améboidně vinuly zvukovou plochou, dokonale odrážela autorovu inspiraci. Od soustředěného a klidného ztvárnění ladění nástroje, které pak krátce zaznělo jako opravdová jižanská lidovka, až po dekompozici zpět do původního studijního klidu.

Následující čtveřice skladeb (passing; moving; still; passing. 17 still lives Iana Mikysky, Hypha Timothy Page, Accordion GO Jacka Sotomského a Kvarteto Adriana Demoče) pak diskusi rozvířila až na samotnou hranici protikladů. Pageova Hypha, vycházející ze zkoumání zvukových možností klavíru, následné imitace houslovým partem a naslouchání vývoje tohoto rozhovoru, zde tvořila jakousi historizující část rezidentského “zápasu.” Tak zvané extended (rozšířené) techniky hry na klavír jsou zde svázány do přesných úkonů (ať už údery na struny, tahání za ně či přesné pohyby po klaviatuře), ovšem celkový výsledek (již) nepřekračuje očekávání od tohoto způsobu práce s nástroji. Překvapení či spíše plánovaný šok a debatu o automatickém “vítězství” pak nastolila barevná pastiš Jacka Sotomského, ve které hrála hlavní roli příjemně nihilistická projekce. Fascinace vracejícími se fascinacemi, v tomto případě fenoménem pokémonů i nově objeveným zájmem o hru na akordeon, zde byla rozbita na kousky. Rozbíjení akordeonu fotbalovými výkopy nástroje do virtuálního herního pole, vznášejícího se vysoko nad městem, harmonika jako retardér při pokusných destrukčních jízdách automobilů i závěrečné děkování “panu Zoidbergovi” celý kus přesně určilo jako performanci, kdy akordeonista Rafał Łuc promítání pak spíše jen dotvářel a podporoval. Tento způsob společenské výpovědi sice není v žádném případě ničím novým, ovšem předjíždění Sofie Gubajduliny či Pierra Bouleze v legendární závodní hře Lotus, bylo jedním z prvků, které misky vah laskavě přenesly na stranu zábavného dobra, a nezůstalo tak u laciného vítězství.

V audiovizuálním projevu pak pro sebe největší plochu získala skladba Iana Mikysky. Čtyři projektory promítačky (speciálního promítacího stroje) Jana Kulky versus trombóny Jennifer Baker a Williama Langa zde dlouze a vláčně rozložily jedenáct různě trvajících a znějících částí plných hudebních a vizuálních kontrastů, repetic, pomíjení a návratů. Projekce neurčených tvarů pak zastávala funkci hlavního vizuálního lákadla, kdy se při opakovaných projekcích zhmotňovala do těkavé koule, jakéhosi těkajícího filmu, občas “přerušovaného” tmou a tichem. Nástroje i při stroboskopických masážích udržovaly svůj klid a táhly se jednotlivými částmi neovlivněné vývojem. Snad nedostatek pozornosti nebo přemíra různých dalších světel neumožňovala propadnout tomuto procesu úplně. Mezi ostatními rezidentskými skladbami tato kompozice také trváním výrazně vynikala, což v dramaturgickém rámci nenalezlo své místo pro klid a příběhový či snad meditativní potenciál byl tak poněkud promrhán.

Tento náročný, snad z historického pojetí těchto rezidentských programů nejnáročnější, úvod byl zakončen Kvartetem Adriana Demoče. Neustále napjatý hudební tok uhánějící v snad typicky minimalistické, soustředěné a upřímné poloze tvořil jeho první část. Právě hledaný klid či spíše jeho prchavé náznaky a potřeba uvolnění duše se pak pevně usadily až v části druhé. Zde snad i tyto poznámky byly psány příliš hlasitě a celý předešlý blikající, barevný a horlivý svět se tu bezdyšně, unaveně, ale zaslouženě zastavil.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Open Space (Ostravské dny 24.8.2017)

[Celkem: 7    Průměr: 3/5]

Vaše hodnocení - Requiem pro violu -N. Schlierf (Ostravské dny 24.8.2017)

[Celkem: 6    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na