Kritika kritiky (33)

Nastalo léto, z ničeho nic letnější, než bychom si přáli, a otevírají se „rizikové“ letní scény. Rizikové proto, že jsou závislé na počasí, které (pokud není k dispozici odpovídající krytý prostor) dokáže učinit rázný konec dlouholetým plánům a přípravám. Přesto se do tohoto dobrodružství organizátoři kulturních povyražení pouštějí od věků. Otevřené byly amfiteátry starého Řecka, na přízeň nebes spoléhali pořadatelé slavnosti na Hradčanech u příležitosti korunovace Karla VI. roku 1723 (zatímco „musica navalis“ na Vltavě byla několikrát provázena smůlou), spektákly pod širým nebem měl rád Emanuel Schikaneder a další. S touhou po „masovosti“ se akce podobného druhu jen rozrůstaly, o monstrkoncerty a vystoupení mnohatisícihlavých (a -hlasých) sborových těles nebyla nouze ani později. V jisté době plnily podobné podniky samozřejmě nejen reprezentační, zábavný, ale také vlastenecký účel. Jako provedení scény Nastolení Libušino, zařazené do rámcových pořadů sokolských slavností (uspořádaných mezi slety) roku 1923.Libreto bylo už deset let staré, když došlo k jeho realizaci. Napsala ho Ema Destinnová během svého pobytu ve Spojených státech, a nyní se hodilo. Mezi prvními zmínkami o chystaném podniku nalezneme ironii a skepsi: „Na Vyšehradské skále bude letos v létě Libuše věštit slávu Prahy. Město už dalo k tomu svolení; jak pak by taky mohli páni radní odmítnout, když tam chce slečna Destinnová věštit jejich slávu? Na Císařské louce se to bude pěkně poslouchat…,“ psaly Lidové noviny.

Ale pořadatelé se nedali odradit. Hudbu zkomponoval Rudolf Zamrzla, vytvoření scény bylo svěřeno výtvarníkovi Národního divadla Josefu Matěji Gottliebovi, režií byl pověřen Robert Polák, roli Libuše měla pochopitelně ztělesnit Ema Destinnová a ve třech mužských rolích měli vystoupit sólisté Národního divadla. Scéna se původně jmenovala Proroctví (text uložený v Divadelním oddělení Národního muzea nese název Kněžna Libuše), rozhodnutí ale nakonec padlo pro titul Nastolení Libušino.„Rozsáhlé podium na Vyšehradské skále se již staví. Je budováno velmi opatrně, tak, aby ani skála, ani její vzhled nebyl poškozen. Nyní ještě svítí bělostí, ale záhy bude dokonale sladěno se skálou,“ lákaly noviny na nezvyklou podívanou. Pěvecký sbor mělo tvořit tři sta osob (sestaven byl z členů Sokola), nejdražší vstupenky se nabízely po deseti korunách, místa „k stání na Císařské louce po Kč 5.- a na hlavní cestě za přístavem po Kč 2.-. Z míst těchto dle nabytých zkušeností při zkouškách je velmi pěkně slyšeti i viděti. Na Vltavě do oblasti hlediště připuštěny budou loďky jen s pořadateli České obce sokolské a veslařského klubu. Obecenstvo se slušně žádá, aby se obracelo s dotazy o rady jen na bratry pořadatele v kroji sokolském, rovněž aby dbalo jejich pokynu. Zdravotní službu v hledišti obstará zdravotní odbor ČOS. Cesta podél sedadel jakož i celá plocha hlediště ohraničena je drátem, na který nutno zvláště při odchodu dávati bedlivý pozor. Kouření, přecházení a hlučení při představení není dovoleno. Dopravu publika na Císařskou louku zajistí paroplavba od Palackého mostu.“

Nebyl to první takový sokolský podnik, jak se připomínalo. Před čtyřmi lety Sokolové uspořádali představení dramatické básně Jaroslava Naumanna Kročeje, uvedené v přírodním divadle v Šárce. Kus rekapituloval události první světové války – způsobem, který nám dnes připadá téměř jako dada, tehdy však byl míněn vážně: Jeden obraz se odehrává na ruské frontě a „hlídka desíti Čechů (přesvědčena sokolským náčelníkem) přechází přes desátníkův odpor k Rusům“, dále zapůsobila „intimní scéna po bitvě u Amiensu, kdy francouzská dívka Madelon shledává se s raněným miláčkem, praporečníkem českých legií“, a zážitek slibovala i scéna nazvaná „28. říjen“: události slavného dne „překvapí svým náhlým příchodem dvě čisté a nadšené duše v tělocvičně při cvičení dorostu“. Prolog a závěr kusu recitovala Růžena Nasková. Oproti tomu se myšlenka uspořádat Nastolení Libušino na vyšehradské skále přece jen vyznačovala větším vkusem.Týden před chystanou premiérou byla „nezapomenutelná sletová scéna Kročeje“ připomenuta, neboť jako ona, tak „i jiné podniky sokolské měly účelem promluviti poctivě k českým srdcím v dobách demagogického mámení, vzpružiti, posíliti, povzbuditi, připomenouti krásné chvíle bojů za naše osvobození, a tak také scéna Nastolení Libušino, provedená na místě památném a nám všem drahém pro to, co k němu pojí se od doby, kdy praotcové usídlili se v této zemi, znova zanésti má do duší mládeže Libušina slova prorocká a její výzvu, volající po síle, pevnosti, jednotě a svornosti. A krásný zpěv nejlepších našich umělců, nesoucí se ze skály vyšehradské nad ztemnělou hladinou Vltavy, provázený případně charakteristickou hudbou, musí plně zaujmouti všechny, jichž srdce, neotrávená importovanými, studenými, mlhavými teoriemi, poctivě česky bijí. Text vydán jest v úhledné knížce, zdobené obrázkem ze scény.“

Především na vlasteneckou notu hrály i další zprávy a rozháněly pochyby o výsledku: „Památná skála vyšehradská a její okolí jest jistě místem nanejvýš vhodným, mimoděk zanášejícím myšlenky do dávnověku. Zkoušky potvrdily, že je tu také potřebná akustika. Zpěv a hudba jakoby opřely se o skálu a hradby a sklouzly po hladině Vltavy na druhou stranu, kdežto vyhraženo jest místo obecenstvu. Šero letního večera a ticho vůkol doplňují vnější dojem. Hlavní roli zapěje autorka scény Ema Destinnová, dále účinkují Theodor Schütz, Jiří Huml, Václav Chmel. Režii má Robert Polák a výpravu Gottlieb. Doprovod hudební obstará vojenská hudba o 60 členech za vedení kapelníka Gotvalda, dále účinkují členové a členky jednot sokolských.“ Kapelník Jan Gottwald (jménu dali v novinách aspoň fonetický přepis) si po službě v Przemyslu, Uhrách a jinde po válce získal oblibu jako kapelník 28. pluku promenádními koncerty ve Stromovce a jinde po Praze a pro své zkušenosti byl jistě dobrou volbou.

Premiéra se měla konat 23. června, ale zasáhlo počasí. První představení umožnilo uspořádat až 28. června a v následujícím týdnu se ještě sedmkrát opakovalo. Eduard Bass v Lidových novinách (to byl onen skeptik) konstatoval, že „ačkoliv vládlo všude hluboké ticho, nesly se hlasy tenoučce, aniž bylo rozuměti slovo“, Zamrzlova hudba podle něj sesbírala všemožné vlivy, zejména však byla „pod vlivem Smetanovy Libuše, jejíž reminiscence se tu co chvíli projevují. Pěvecké provedení sólistů i provedení sborů podalo sice důkaz o šíření zvuku v přírodě, selhalo však po stránce akustiky. Scenerie byla celkem chudičká a na dálku působila titěrně.“Opačný názor měl Jaromír Borecký v Národní politice. Jeho snaha za každou cenu napsat hodnocení pozitivní jej zavedla až k protimluvům jako „nedramatický, epicky statický děj“, avšak „živý, pohyblivý obraz“:

„Jako vše, co vezme Sokol do ruky, scéna se vydařila. Obavy, jež vyskytly se při prvém vynoření se myšlenky, se rozptýlily, že by totiž snad byla spáchána profanace díla Smetanova: neboť nejde o žádný úryvek z Libuše ani o úpravu neb rozšíření věštby z ní, nýbrž o práci samostatnou, básnicky i hudebně, třeba ovlivněnou a znárodněnou dílem Smetanovým. O básnické části mohlo by se říci, i Zeyerem. Děj je prostý, nedramatický, epicky statický, ale v daném případě je to právě dobře, neboť jde hlavně o živý, pohyblivý obraz, který posvátným místem našich mythických dějin a národní ideou, tak potřebnou v naší rozhárané době, má působiti na mysl diváků.

Krok zemřel, není pevné ruky, jež by vedla národ, jen rozbroj hrozí doma a zvenčí nebezpečí číhá. Libuše přináší lidu vzkaz otcův:
Bratry buďte všemi srdce tepy,
pevní buďte jako řetěz skal,
svorní jako vesmír velkolepý,
by náš národ věky překonal!
Libuše prosí bohy o znamení, kdo má býti vyvoleným, jenž vstoupí na stolec knížecí. Na Libuši sestoupí duch prorocký, věští slávu Prahy a ve svornosti velkost národa českého. Hvězda zaplane nad její hlavou – souhlas bohů! Libuše uznána kněžkou a vůdkyní národa zvolena a nastolena.

Takto ve velkých rysech, dynamicky a staticky pojata, nemohla se scéna, do přírody promítnutá a na dálku vypočtená, minouti účinkem. Působila jako krásný obraz, pohádka, sen. Zvláště čím víc tma zahalila okolí, a když věže chrámové jako za oponu skryly se do stínů a v dým planoucích ohňů. Dekorační vestavby do nádherného úseku přírodního splynuly s krajinou bez násilnosti, zmenšení postav dálkou, znamenitě provedené osvětlení, dobře volené barvy rouch i dekoračního pozadí dodávaly celku čehosi nadzemského, duchovitého, z navy pohanských našich předků vzbuzeného. Básnický projev slavné naší pěvkyně nás nepřekvapil, neboť známe již z jiných jejích prací, jak hbitě vládne perem. Hudba p. Zamrzly je ušlechtilá, svědčí o veliké zkušenosti divadelní, počítala s akustickými poměry ve zpěvu, jemuž dala recitační srozumitelnost a důraz i v orchestru, kde původce využil všech možností dechových a bicích nástrojů, uplatnil jemnost dechové harmonie i sílu a průraznost žesťů. Pochodové a taneční motivy oživily recitační ráz celků vhodnými kontrasty. Slyšeti bylo nejen orchestr, jenž provedl svůj úkol bezvadně, ač na foukače kladeny dosti značné požadavky, hlavně ustavičným zaměstnáním na vytrvalosti jejich dechu, nýbrž i zpěv, a to jak sborový, tak kupodivu i sólový. Akusticky je hra znamenitě vyřešena. Slyšeti je každý tón, i charakter hlasu zachován, takže bylo každého umělce ihned rozeznat. Hlavně uplatnily se jadrné hlasy pp. Humla (Radovan) a Schütze (Slavoj), jimž i každé slovo bylo rozuměti. Také jasný a vysoký soprán sl. Destinnovy se zářivě uplatnil, nesen jejím vyspělým uměním. V úloze Vitorazově (baryton) setkali jsme se opět jednou s V. Chmelem v umělecké funkci, jíž dobře se zhostil. Scenerie je zásluhou p. J. Gottlieba, režie p. R. Poláka sepjala obraz v pevný celek, působící právě svou přirozenou prostotou monumentálně. Je si přáti, aby hra dosáhla svého účelu: posíliti národní cítění.”Životopisec Emy Destinnové Alexandr Buchner později shrnul, že „epizoda byla málo důstojná velké umělkyně”. Ovšem v životopise Jarmily Novotné se dozvídáme, že právě tato epizoda rozhodla o jiné velké kariéře, neboť si tehdy otec příští zpěvačky dodal odvahy a poprosil Destinnovou, aby si jeho tehdy šestnáctiletou dceru poslechla. A o dva roky později se Jarmila Novotná stala elévkou Národního divadla.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Langhans, archiv Ludmily Matrtajové