Kritika kritiky (8)

Každá doba se potýkala s problémem chvilkové módy a zaklínala se trvalými hodnotami, aniž by brala na vědomí, že i jejich posuzování a přístup k nim se mění. Johann Gottlieb Carl Spazier (1761–1805) byl jeden z mnoha všeumělů své doby, zpěvák, učitel, skladatel a také dvorní rada. Pocházel z rodiny příslušníků Jednoty bratrské, kteří se usadili po třicetileté válce v protestantském Německu. Zejména se však zapsal svou publicistickou činností jako vydavatel listu Berlinische musikalische Zeitung, do nějž také sám přispíval. Zda je také autorem následujícího článku není ovšem jisté.

Možná jen dvě drobné vysvětlivky: „caca de cauphin“ byl kdysi v bourbonské Francii módní žlutozelený barevný odstín; je to podobný příměr jako „kardinálská červeň“, ale méně lichotivý, znamená „princovo kakání“. A podobného druhu – opět ovšem nevinného jako bylo milé přirovnání ke kojeneckému produktu následníka trůnu – je i čertovo lejno; budou ho znát milovníci orientální kuchyně, je to druh koření asa foetida (česky také ločidlo), získávané z rostliny podobné našemu kmínu.

O módních skladatelích
Berlinische musikalische Zeitung, 1793

„Ten či onen skladatel se stal módou“, to neznamená nic jiného, než že jeho skladby mají jakousi vnější formu a manýru, jež se momentálně líbí a proto je lidé rádi poslouchají. Věc sama nebo skutečná krásna, je-li to niterná zásadní vlastnost a ne jen náhoda, se nikdy stát módou nemůže; ta je vlastnictvím všech časů. Proto se dá říci, že skutečně krásné a dokonalé v umění nezastará. Líbí-li se například ještě stále Händelovy sbory a budou se líbit vždycky, mnoho jeho árií však už ne, dá se právě z toho odvodit, že áriím dodal náhodný, jeho době přiměřený střih, který už ale neodpovídá střihu doby naší. Tak jako se vede jemu, povede se pravděpodobně i nám. Naše oblíbené figury, módní věty, elegantně přistřižené symfonie, kvartety a podobně také nejspíš nebudou oblažovat naše potomky. Tak se daří všem věcem a bude tomu tak vždycky.

Z toho tedy, že je nějaký skladatel hrán a zpíván víc než jiný, se nedá na jeho výtečnost mnoho usuzovat, může to právě tak dosvědčovat jednostrannost, náhodný vkus, běžný tón. Člověk vyžaduje módní skladatele jako kdysi vyžadoval caca de dauphin. Je to něco nového; nové lichotí a chvíli pobaví, a konečně bude zapomenuto, a často hodně brzo, jako bohužel dauphin sám. Líné, frivolní publikum – a skutečně, dnešní publikum je opravdu frivolní! – si raději nechá předvádět lichotky a taškařice, než aby se chtělo nechat poučit či přemýšlet. Má raději lehké kousky, které jdou dobře do ucha a nechá se pohodlně bavit, než aby uvažovalo a správně spolucítilo. Je buď příliš rozmazlené, aby vycítilo prostou a pravým uměním vytvořenou krásu, a raději se nechá vzrušovat bizarnostmi, rámusem, prapodivnými modulacemi jako rozmazlený jazýček čertovým lejnem; nebo je příliš nevědomé, příliš nevzdělané, příliš uvyklé různému klimprování, než aby dokázalo pochopit a ocenit vyšší snahy skutečného umělce, jehož zkrocený génius pracuje podle zákonů jednoduchosti a jehož význam dosahuje nesmrtelnosti.

K jakým nespravedlnostem tedy může svádět obhajoba módy v hudbě! Mozartovi např. zajisté náleží pocty; byl to velký génius a jistě napsal výtečné věci, například Kouzelnou flétnu, některé předehry a kvartety. Ale to mozartování teď nemá konce. Jen se podívejme, jak vypadají koncerty, jak dámy kývou hlavičkami jako makovými květy na tenkém stvolu, když se zpívá ten poetický nesmysl: „Muž a žena, žena a muž…“ (a to čtyřikrát za sebou!!). A co teprve jak se pleyeluje! Pleyel dnes, Pleyel zítra, věčné láry fáry. A jak jsou přitom mdlé a triviální, a také často bizarní mnohé Pleyelovy novinky! Ale nic to není platné; bude se to hrát a – hltat ve všech podobách.

Jen trpělivost! Však čas už vše roztřídí a pročistí, a zachová se jen to, co si to zaslouží.