Brno – Komorní opera Hudební fakulty JAMU: Oněgin

  1. 1
  2. 2

„Lyrické scény“ Evžena Oněgina, jak je sám Čajkovskij takto nazval, doznaly již dávno světového uznání a i když nám v dnešní době může námět podle Puškinovy předlohy připadat vyloženě historický, čiší z tohoto díla hudební novost i více jak po sto třiceti letech po jeho prvním uvedení. Snad právě proto byl Oněgin vybrán pro nastudování Komorní opery Hudební fakulty JAMU a stal se tak momentálně nejsledovanějším studentským projektem nejen brněnského hudebního dění.

Vidět tolik mladých lidí na i za operní scénou se příliš často nestává. Pro diváky se proto provedení Čajkovského opery stalo velmi příjemným setkáním se studenty mnoha oborů, kteří se podíleli na všech jeho plánovaných představeních v brněnském bezbariérovém divadle Barka.

Kromě pěveckého obsazení, kde se očekávalo nejvíce absolventských výkonů, hrál Janáčkův akademický orchestr pod taktovkou Zuzany Pirnerové, zpíval smíšený sbor pod vedením Lukáše Kozubíka a pohybového ztvárnění se ujali studenti Taneční konzervatoře Brno.


Nedělní premiéra, která se odehrála 27. března, odhalila operu ve velmi originálním pojetí režiséra Tomáše Pilaře, jemuž byla zmíněná předloha vybrána. Ten si s dílem ruského skladatele poradil velmi realisticky. Noblesu a lesk carského Ruska odsunul do pozadí, aby dal větší průchod emotivnějšímu ztvárnění postav. Pokusil se vykreslit děj opery z pohledu ženských představitelek rolí, zejména Taťány, a zdůraznil temnější charakterové rysy postavy Oněgina, Olgy a částečně i samotné Taťány. Ve velké míře uplatnil své dobové znalosti a smysl pro detail, které se projevily v kostýmech i scéně.

Poradit si s velmi malým prostorem jeviště a zákulisí bezbariérového divadla Barka jistě znamenalo pro tvůrce výzvu a hlavně nutnost přizpůsobit i počet účinkujících na scéně i pod scénou. Prostor jeviště byl proto zaplněn jednoduchými stěnami, popř. s několika kusy nábytku a nepůsobil tak nijak rušivě, ale ani prázdně. Náznaky dekadence charakterizující tehdejší společnost se stupňovitě proměňovaly, takže každý následující obraz představoval jinou náladu, jež se divákům předkládala v určité barvě – například třetí obraz ve žluté barvě a čtvrtý obraz v barvě červené. Od náznaků dekadence byla konečná scéna dohnána prakticky k absurditě. Samotná černá barva oblečení i květů, oproti tomu sněžná Taťána s holou lebkou. Jako barevný kontrast se scéna vydařila, holá lebka Taťány společně s jejími plesovými šaty ale dohromady nekorespondovaly. Dobrého a nápaditého abstraktního vyjádření se režisér bravurně „dopustil“ v dopisové scéně, kdy bylo místo papíru použito okvětních lístků lilií, které byly následně odeslány jako dopis. Podobně by se dalo vyzdvihnout ztvárnění děje mezi pátým obrazem (souboj) a šestým obrazem (sál v přepychovém paláci), kde se prolíná životní osud Taťány a myšlenky Oněgina na Lenského a Olgu střídavě na jednom místě, páse, jakoby plynul čas, zatímco je Oněgin na cestách.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář