Zapomenuté knižní poklady. Milan Kuna: Čajkovskij a Praha

Publikaci Čajkovskij a Praha vydal Supraphon v Praze v roce 1980. Napsal ji Milan Kuna (nar. 1932), muzikolog a publicista. Milan Kuna je výraznou osobností české hudební vědy. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (hudební věda a národopis) a již v době univerzitních studií nalezl ústřední téma svého badatelského zájmu – osobnost Antonína Dvořáka. O Dvořákovi pak publikoval řadu studií a díky jeho usilovné práci spatřila v osmdesátých letech světlo světa monumentální edice o deseti svazcích Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty. Další osobností české hudby, jíž věnoval Milan Kuna svou vědeckou pozornost, byl dirigent Václav Talich – Kuna bojoval za jeho rehabilitaci a napsal o Talichovi celou řadu závažných studií, knihu s názvem Václav Talich, připravil také katalog Talichovy pozůstalosti a usiloval o vydání jeho korespondence (v době normalizace však nebylo vydávání talichovské literatury právě jednoduché…).

Milan Kuna se zabýval také tématem okupace, respektive problematikou hudby v nacistických koncentračních táborech (napsal hudebně historické dílo Hudba na hranici života, které v devadesátých letech vyšlo také v Německu, a knihu Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941-1945). Věnoval se rovněž hudebně popularizační práci (například publikace Skladatelé světové hudby, Osobnosti české hudby a další). V neposlední řadě působil v hudebních časopisech, stál u zrodu časopisů Melodie a Taneční listy a byl jejich prvním vedoucím redaktorem, pracoval také jako výkonný redaktor a později šéfredaktor muzikologického čtvrtletníku Hudební věda a publikoval v Hudebních rozhledech, kde se věnoval hudební kritice. Již z tohoto velmi stručného průřezu profesními aktivitami Milana Kuny je zřejmé, že se řadí mezi nejvýraznější a nejproduktivnější osobnosti české muzikologie.

Vraťme se teď zpět k našemu dnešnímu „pokladu“ – Kunovu dílu Čajkovskij a Praha. Autor v něm líčí okolnosti a průběh návštěv ruského skladatele v našem hlavním městě. Petr Iljič Čajkovskij pobýval v Praze v letech 1888 a 1892. Přijel na pozvání Hudebního odboru Umělecké besedy, aby zvýšil přitažlivost takzvaných Populárních koncertů, které tento spolek pořádal, a podpořil rodící se pražský koncertní život. Ruský skladatel byl v Praze přijat s obrovským nadšením a porozuměním, dirigoval zde několik koncertů a dokonce se v Praze pod taktovkou samotného tvůrce odehrála mimoruská premiéra jeho opery Evžen Oněgin. V Praze také Čajkovskij navázal přátelství s Antonínem Dvořákem, který pak na Čajkovského pozvání navštívil Rusko, aby zde dirigoval dva koncerty složené z vlastních děl.

Čajkovského pražské „zájezdy“ tedy skončily velmi úspěšně. Jak píše Milan Kuna: „Pražské pobyty Petra Iljiče Čajkovského by bylo možné porovnat jen s legendárními návštěvami Wolfganga Amadea Mozarta v Praze, neboť přijetí obou osobností v české metropoli znamenalo pro oba nejsvětlejší body v jejich lidském i uměleckém životě. Mozart zde zažil takřka jediné uznání a respektování své tvůrčí geniality v posledním desítiletí života. Čajkovskému se zde dostalo nejvyššího stupně společenského ocenění jeho umění. Praha, která byla pro oba umělce zprvu cizí a vzdálená, stala se jim najednou nesmírně přátelskou; rozpoznala výjimečnost obou umělců a zároveň pochopila, co mohou oni poskytnout českému umění a ostatnímu světu. Přijala je s láskou a nejhlubším obdivem, aniž by se přitom ohlížela na to, jak se k nim chová jejich vlastní země či národy sousední.“

Milan Kuna při psaní shromáždil množství archivních materiálů a dobových záznamů, vycházel také ze starších studií o Čajkovského „pražské epizodě“. Kniha je doprovázena dobovými fotografiemi.

Pojďme se teď v ukázkách z Kunovy knížky seznámit alespoň s pár střípky a dojmy z Čajkovského pražských pobytů…

Jak zapůsobila na pražské milovníky hudby Čajkovského osobnost, můžeme odhadnout ze soukromých zápisků Marie Červinkové-Riegrové (české spisovatelky, libretistky Dvořákova Dimitrije a Jakobína, překladatelky Čajkovského Oněgina a dcery Františka Ladislava Riegra):

„Na mne činilo velmi příjemný dojem nenucené a přirozené chování Čajkovského. V jeho hlase, v jeho pohledu, ve výrazu tváře jest něco přímého a otevřeného, co si rázem dobývá důvěry. Ten náš stísněný způsob zdejší plný úskoků a falsí, ta naše konvencionelní zdvořilost, to vše jest něco zcela jiného […] Osobnost Čajkovského je velmi sympatická, je prostředně veliký, nevysoký, ale souměrný v postavě. Ač ještě nedosáhl padesátky, jest jeho plnovous i vlas šedivý, ba vlasy vpředu úplně bílé a na temeni prořídlé. Přitom však barvy tváře jsou svěží a zdravé a čilost duševní veliká, takže bílá barva jeho vlasů jaksi kontrastuje s ostatním zevnějškem. Rysy tváře jsou ušlechtilé a pravidelné, čelo vysoké jakoby myšlenkou vypracované a celé tváři vtištěny stopy duševní práce […] Jak on se vítá, jak děkuje, jak se s druhy objímá, ve všem je taková bezprostřednost, taková nenucená pravdivost. Jde to z myšlenky zrovna do pohybu, nezastaví se to u toho vnitřního regulativu, který ve svých železných okovech drží nás u té otázky: sluší se to nebo ne? Dělá se to nebo ne?“

Z Čajkovského projevu, který si nechal přeložit do češtiny a také po svém prvním pražském koncertě česky pronesl: