Zapomenuté knižní poklady. Milan Kuna: Čajkovskij a Praha
Publikaci Čajkovskij a Praha vydal Supraphon v Praze v roce 1980. Napsal ji Milan Kuna (nar. 1932), muzikolog a publicista. Milan Kuna je výraznou osobností české hudební vědy. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (hudební věda a národopis) a již v době univerzitních studií nalezl ústřední téma svého badatelského zájmu – osobnost Antonína Dvořáka. O Dvořákovi pak publikoval řadu studií a díky jeho usilovné práci spatřila v osmdesátých letech světlo světa monumentální edice o deseti svazcích Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty. Další osobností české hudby, jíž věnoval Milan Kuna svou vědeckou pozornost, byl dirigent Václav Talich – Kuna bojoval za jeho rehabilitaci a napsal o Talichovi celou řadu závažných studií, knihu s názvem Václav Talich, připravil také katalog Talichovy pozůstalosti a usiloval o vydání jeho korespondence (v době normalizace však nebylo vydávání talichovské literatury právě jednoduché…).
Milan Kuna se zabýval také tématem okupace, respektive problematikou hudby v nacistických koncentračních táborech (napsal hudebně historické dílo Hudba na hranici života, které v devadesátých letech vyšlo také v Německu, a knihu Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941-1945). Věnoval se rovněž hudebně popularizační práci (například publikace Skladatelé světové hudby, Osobnosti české hudby a další). V neposlední řadě působil v hudebních časopisech, stál u zrodu časopisů Melodie a Taneční listy a byl jejich prvním vedoucím redaktorem, pracoval také jako výkonný redaktor a později šéfredaktor muzikologického čtvrtletníku Hudební věda a publikoval v Hudebních rozhledech, kde se věnoval hudební kritice. Již z tohoto velmi stručného průřezu profesními aktivitami Milana Kuny je zřejmé, že se řadí mezi nejvýraznější a nejproduktivnější osobnosti české muzikologie.
Vraťme se teď zpět k našemu dnešnímu „pokladu“ – Kunovu dílu Čajkovskij a Praha. Autor v něm líčí okolnosti a průběh návštěv ruského skladatele v našem hlavním městě. Petr Iljič Čajkovskij pobýval v Praze v letech 1888 a 1892. Přijel na pozvání Hudebního odboru Umělecké besedy, aby zvýšil přitažlivost takzvaných Populárních koncertů, které tento spolek pořádal, a podpořil rodící se pražský koncertní život. Ruský skladatel byl v Praze přijat s obrovským nadšením a porozuměním, dirigoval zde několik koncertů a dokonce se v Praze pod taktovkou samotného tvůrce odehrála mimoruská premiéra jeho opery Evžen Oněgin. V Praze také Čajkovskij navázal přátelství s Antonínem Dvořákem, který pak na Čajkovského pozvání navštívil Rusko, aby zde dirigoval dva koncerty složené z vlastních děl.
Čajkovského pražské „zájezdy“ tedy skončily velmi úspěšně. Jak píše Milan Kuna: „Pražské pobyty Petra Iljiče Čajkovského by bylo možné porovnat jen s legendárními návštěvami Wolfganga Amadea Mozarta v Praze, neboť přijetí obou osobností v české metropoli znamenalo pro oba nejsvětlejší body v jejich lidském i uměleckém životě. Mozart zde zažil takřka jediné uznání a respektování své tvůrčí geniality v posledním desítiletí života. Čajkovskému se zde dostalo nejvyššího stupně společenského ocenění jeho umění. Praha, která byla pro oba umělce zprvu cizí a vzdálená, stala se jim najednou nesmírně přátelskou; rozpoznala výjimečnost obou umělců a zároveň pochopila, co mohou oni poskytnout českému umění a ostatnímu světu. Přijala je s láskou a nejhlubším obdivem, aniž by se přitom ohlížela na to, jak se k nim chová jejich vlastní země či národy sousední.“
Milan Kuna při psaní shromáždil množství archivních materiálů a dobových záznamů, vycházel také ze starších studií o Čajkovského „pražské epizodě“. Kniha je doprovázena dobovými fotografiemi.
Pojďme se teď v ukázkách z Kunovy knížky seznámit alespoň s pár střípky a dojmy z Čajkovského pražských pobytů…
Jak zapůsobila na pražské milovníky hudby Čajkovského osobnost, můžeme odhadnout ze soukromých zápisků Marie Červinkové-Riegrové (české spisovatelky, libretistky Dvořákova Dimitrije a Jakobína, překladatelky Čajkovského Oněgina a dcery Františka Ladislava Riegra):
„Na mne činilo velmi příjemný dojem nenucené a přirozené chování Čajkovského. V jeho hlase, v jeho pohledu, ve výrazu tváře jest něco přímého a otevřeného, co si rázem dobývá důvěry. Ten náš stísněný způsob zdejší plný úskoků a falsí, ta naše konvencionelní zdvořilost, to vše jest něco zcela jiného […] Osobnost Čajkovského je velmi sympatická, je prostředně veliký, nevysoký, ale souměrný v postavě. Ač ještě nedosáhl padesátky, jest jeho plnovous i vlas šedivý, ba vlasy vpředu úplně bílé a na temeni prořídlé. Přitom však barvy tváře jsou svěží a zdravé a čilost duševní veliká, takže bílá barva jeho vlasů jaksi kontrastuje s ostatním zevnějškem. Rysy tváře jsou ušlechtilé a pravidelné, čelo vysoké jakoby myšlenkou vypracované a celé tváři vtištěny stopy duševní práce […] Jak on se vítá, jak děkuje, jak se s druhy objímá, ve všem je taková bezprostřednost, taková nenucená pravdivost. Jde to z myšlenky zrovna do pohybu, nezastaví se to u toho vnitřního regulativu, který ve svých železných okovech drží nás u té otázky: sluší se to nebo ne? Dělá se to nebo ne?“
Z Čajkovského projevu, který si nechal přeložit do češtiny a také po svém prvním pražském koncertě česky pronesl:
„Malebná, krásná a půvabná Praha, mající tolik nádherných pokladů starého umění a opředená vzpomínkami na šerý dávnověk, je zajímavá pro každého cizince, ale je samozřejmé, že srdce Slovana bije zvlášť silně, když se naskytne příležitost navštívit Vaše rodné město. Rozradován byl jsem pozváním Umělecké besedy také proto, že se mi jím dostalo možnosti seznámit s některými svými novými skladbami jedno z nejživějších hudebních středisek Evropy, a to v provedení českých hudebníků, proslavených svým uměním…“
Oskar Nedbal popsal uměleckou rozepři přátel Čajkovského a Dvořáka:
„První věta Čajkovského symfonie e moll je po krátkém úvodu komponována v šestiosminovém taktu, v symfonické větě zřídka užívaném. Tato věta Dvořáka zarazila. Proč, to si hned neuvědomoval. Podle Nedbala to nebyla volnost formální, nýbrž výrazová, jež českého mistra tolik udivila. Když se Čajkovskij ptal Dvořáka, jak se mu tato věta líbí, byl český mistr v rozpacích. Nevěděl, co říci. Tu ho napadla spásná myšlenka: ‚Víte, mně se zdá, že se šestiosminový takt nehodí pro první větu symfonie.‘ – Čajkovskij se již dále neptal. Ale Velebínu Urbánkovi se svěřil: ‚To je mně divné, co ten Dvořák povídal, vždyť sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena má první větu také v šestiosminovém taktu, co tedy ten Dvořák vlastně chce?‘ Když dalšího dne mezi oběma mistry přišla řeč na Dvořákovu symfonii d moll, jejíž první věta je napsána také v šestiosminovém taktu, Čajkovskij zachoval klidnou tvář a s obdivem se o ní rozpovídal; avšak náhle a zcela nečekaně se otázal svého přítele, jak si to vlastně s tím zatroleným šestiosminovým taktem představoval Beethoven? ‚První věta sedmé symfonie?‘ opáčil zaskočený Dvořák. ‚Ale víte, to je přece něco docela jiného! To byl Beethoven!‘ – Čajkovskij se této upřímné odpovědi od srdce zasmál a oba skladatelé si podali ruce.“
A na závěr výmluvný zápis z Čajkovského deníku, který učinil v noci po jednom z úspěšných pražských koncertů:
„Je to rozhodně jeden z nejvýznamnějších dnů mého života. Velmi jsem si ty dobré Čechy zamiloval. Ba, a je také proč!!!“
Podrobné – a velmi zajímavé – vylíčení Čajkovského pobytů v „matičce stověžaté“ si už můžete sami přečíst v knize Milana Kuny. Příště na shledanou…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
