Zapomenuté knižní poklady. Josef B. Pešek: František Škroup

Rozsahem nevelkou monografii (cca 120 stran) František Škroup, skladatel první původní české zpěvohry a národní naší hymny „Kde domov můj?“ vydalo Nakladatelství F. Šimáčka v Praze roku 1901 ke stému výročí narození Františka Škroupa. Napsal ji Josef B. Pešek (1878, Lochenice u Hradce Králové – 1958, Kostomlátky u Nymburka), středoškolský profesor a historik, autor nejrůznějších dějepisných učebnic (některé vyšly i v ruském jazyce) či monografií Republika Československá, Naše vzory – životem a dílem vzácných mužů a žen československého národa a dalších.

Jak je tato škroupovská monografie koncipována? To nám nejlépe vysvětlí sám autor:

„Hleděl jsem seznámiti čtenáře s životem, snahami a skladbami Škroupovými. Podávám též obsah jeho tří původních zpěvoher českých. Pramenem byla mně libreta sama, pak zprávy časopisecké, v nichž koluje nálada tehdejšího obecenstva. Nechal jsem zprávy tyto vyprávět o účinku té neb oné zpěvohry na obecenstvo v různých fázích vývoje našeho umění hudebního. Vodítkem byla mně velice pěkná úvaha prof. Hostinského v Osvětě z r. 1884 ‚František Škroup‘.“

Pešek při psaní spolupracoval také se Škroupovou dcerou Boženou, která mu poskytla důležitá data ke Škroupovu životopisu a rovněž jeho podobiznu.

Josef Pešek v knížce velmi zajímavě a podrobně – byť pochopitelně z hlediska dnešních čtenářů trochu „starobylým“ jazykem – líčí Škroupovu životní pouť. Monografie byla sepsána necelých čtyřicet let po Škroupově smrti (zemřel roku 1862 v Rotterdamu, kde tehdy působil jako kapelník v německé opeře), tudíž ještě byli naživu pamětníci i Škroupovi potomci, kteří tak autorovi škroupovské monografie mohli poskytnout mnohé detaily i své vzpomínky. Můžeme tedy z Peškovy knihy získat plastický obraz autora naší hymny i první české opery. Dále se v knížce poučíme o Škroupových zpěvohrách (Dráteník, Oldřich a Božena, Libušin sňatek), které Josef Pešek detailně rozebírá i s ukázkami textů a dobových kritik.

Pojďme si nalistovat kapitolu XI, kde se píše o Fidlovačce – je to zajímavé čtení…

Jak se zrodila píseň Kde domov můj?

„Píseň tato byla psána v dnech listopadových r. 1834, kdy Slovák Samo Tomašík meškaje v Praze svou píseň ‚Hej, Slováci‘ psal. Tyl dodával Škroupovi rukopis textů, jež se měly komponovati po kusech, a jelikož píseň ta nalézala se v obraze posledním, dostaly se památné verše do rukou skladatelových teprve několik dní před prvním provozováním. Konečně tak mnoho zaměstnaný kapelník našel chvíli, v níž verše ty mohl uvésti v hudbu: v noci, když bděl při lůžku své nemocné choti. Škroup totiž roku 1831 pojal za choť slečnu Koudelkovou, dceru magistrátního rady, dobrou to pianistku; též jako ochotnice hrála na stavovském divadle. Když nedočkavý Tyl časně z rána dostavil se do bytu Škroupova v Myslíkově ulici čís. 187 v domě ‚u Bonů‘, poslal mu skladatel, jenže ještě ležel v posteli, červenou stužkou svázané listy, na nichž ‚Kde domov můj?‘ bylo napsáno, a vzkázal, že nikdo jiný nemá píseň tu zpívati než Strakatý. A tak se i stalo: výborný basista ten – později jeden z nejpopulárnějších umělců našich – převzal úlohu starého slepého houslisty Mareše, jenž píseň ‚Kde domov můj?‘ zpívati měl ve scéně předvádějící slavnost Fidlovačky v nuselském údolí. Strakatý první sloku přednesl v pozadí jeviště, uprostřed hemžícího se lidu, pak postoupiv do samého popředí zapěl sloku druhou, a obecenstvo bouří potlesku projevilo pochvalu svou.“

Píseň se velice rychle rozšířila. Karel Strakatý ji zařazoval na svých koncertech (například několikrát v Mariánských Lázních). Všude sklízela ohromné úspěchy. Pešek cituje z tehdejšího tisku:

„Když ale výborného našeho Škroupa touhyplnou, srdcejemnou píseň ‚Kde domov můj?‘ dozpíval, povstala v sále mocná bouře potlesku, kteráž tak dlouho trvala, pokud ji p. Strakatý opětně přelíbeznými zvuky této písně a čarodějným prutem ukonejšiti se neodhodlal – načež zase čiré ticho nastalo. Veškeré obecenstvo bylo tak dojato a poslouchalo s takovou upjatostí, že se zdálo, jakoby všickni krajany byli a blazí citové lásky k vlasti v duších jejich se prýštili; a přece snad slovům těm jen nemnozí z ouplna, někteří, jako Rusové a Poláci, jichž se byl hojný počet sešel, jen s části porozuměli, a ostatní zhola nic. Ale píseň ta je tak lahodná, tak dojemná – p. Strakatý ji zpíval s takovým nadšením, že se zdálo, jako by celá duše jeho rozloučena jsouc v jeden blahozvuk v způsobě lehkooperutěných etherických andělíčků se rozletovala co nevinné miliskující holoubátko, ve stínu každého srdce, jež tu v sále bez citu nebylo, usedajíc. Neobyčejný dojem, jakého ten zpěv u tolikých a tak různorodých cizinců dovedl, nemůže než skladateli písně té, jakož i pěvci jejímu, k nemalé cti a slávě býti.“

Písnička se zalíbila všem, kdo ji v Mariánských Lázních slyšeli, a to včetně cizinců, „že nestačilo ji ani opisovati“, jak píše Pešek. Zaujala třeba ruskou kněžnu Krasovovou, která ji pak uvedla mezi nejvyšší vrstvy v Petrohradu. Jan Křtitel Píšek, český barytonista, jenž dlouho působil v Německu, ji zpíval ve frankfurtském salonu barona Rotschilda i v Londýně. Ve Smyrně si Kde domov můj? zpívali krejčovští tovaryši, čeští turisté prý v té době dokonce vyryli její text do egyptských pyramid…

„‘Kde domov můj?‘ stalo se během krátké doby jakýmsi hudebním odznakem české národnosti a konečně co skutečný hymnus sloužilo při nejvážnějších našich manifestacích vlasteneckých a politických – ovšem vedle Tomašíkovy písně ‚Hej Slované…‘, která zvláštní náhodou povstala v témže roce 1834 jako ‚Kde domov můj?‘ Oba tyto zpěvy doplňují se navzájem: posléze jmenovaný, pokud slov se týče, hlavní váhu klade na lásku k vlasti, kdežto prvnější hlásá nadšení pro národnost a pro jazyk slovanský, a tak i hudba onoho je výrazem vroucného, jemného citu, nápěv Tomašíkem zvolený však výrazem mysli odvážné, bojovné.“