Zapomenuté knižní poklady. Milan Kuna: Václav Talich

  1. 1
  2. 2
Před několika málo dny, přesně 16. března, jsme si připomněli výročí úmrtí světoznámého českého dirigenta Václava Talicha (28. května 1883, Kroměříž – 16. března 1961, Beroun). Tomuto velkému umělci, jehož život byl plný osudových zvratů, zasvětíme také dnešní díl Zapomenutých knižních pokladů. Do Talichova světa nám dá nahlédnout kniha Milana Kuny.
Václav Talich (foto archiv)

Publikaci s názvem Václav Talich vydal Panton, nakladatelství Českého hudebního fondu, v Praze v roce 1980. Její autor, muzikolog Milan Kuna (narozen 1932), se už v našem seriálu jednou objevil – četli jsme si v jeho knize Čajkovskij a Praha (najdete zde společně s medailonkem Milana Kuny).

Milan Kuna věnoval slavnému českému dirigentovi Talichovi velkou pozornost – bojoval za jeho rehabilitaci a napsal o něm celou řadu závažných studií, připravil také katalog Talichovy pozůstalosti a usiloval o vydání jeho korespondence (za vlády komunistického režimu však bylo vydávání talichovské literatury poměrně komplikované…). Vrcholem jeho úsilí v tomto směru je monumentální, více než tisícistránková monografie Václav Talich: Šťastný i hořký úděl dirigenta, kterou vydalo nakladatelství Academia v Praze v roce 2009 (více se o ní dočtete na našem webu například zde).

Milan Kuna v roce 2010 (zdroj academia.cz)

Náš dnešní „knižní poklad“ je rozsahem mnohem menší – textová část v něm zaujímá sto stran. Zaměření publikace popíše nejlépe sám autor:

„Nechceme sledovat Talichův život, jak se odvíjel od houslových studií u Otakara Ševčíka k cenné praxi u Arthura Nikische, od uměleckých počátků v Oděse, Tbilisi, Lublani a Plzni k nádherné kariéře v České filharmonii a úspěchům zahraničním. Nechceme sledovat Talichovo houževnaté úsilí o vytvoření vzorové operní scény uprostřed rozbouřené Evropy, jeho cizelérskou práci s Českým komorním orchestrem, budování Slovenské filharmonie či jeho vzácnou spolupráci s československým gramofonovým průmyslem. Tato knížka nemůže nahradit monografii o Václavu Talichovi – velkém českém umělci a dirigentu. Nemůže nás zbavit povinnosti připravit k vydání kritickou edici Talichových písemností, neboť v nich je ukryto bohatství myšlenkových podnětů. Náš cíl je prostý, třebaže neméně závažný. […] Umělecká etika Václava Talicha: jaká byla, z čeho pramenila, jak poznamenávala umělecké představy a cíle tohoto umělce, jakým způsobem ovlivňovala jeho celoživotní dílo? U Talicha má i ona svůj dramatický patos či přídech. Žádný jiný výkonný hudebník nevyvolával v české veřejnosti tolik polemických stanovisek a různorodých kritických postojů vůči své osobě a umění jako právě Václav Talich. […] Ale snažme se pochopit uměleckou etiku toho, jenž službě českému umění a umění vůbec zůstal věrný až do posledního výdechu života a jenž své zásady, o něž se v jistém dynamismu celý život opíral, nikdy nezradil.

Milan Kuna si tedy zvolil ústřední postavu i hlavní téma své knihy velmi odvážně (připomeňme, že se psal rok 1980)… Jeho text je bohatě protkán úryvky z Talichovy korespondence. Kromě textové části v publikaci najdeme obsáhlou část obrazovou (tvoří ji přes dvě stovky černobílých fotografií) a resumé v ruštině, němčině a angličtině.

Pojďme si teď přečíst několik ukázek – budou to úryvky z dopisů Václava Talicha, který nebyl jen hudebním umělcem, ale také myslitelem s velkým literárním talentem, jenž dovede své myšlenky odít do slov…

Václav Talich s Českou filharmonií (foto archiv)

 

O zrání umělce
(z dopisu Miloslavu Jeníkovi, 20. dubna 1938)

„Pokud jsme mladí, myslíme, že můžeme docíliti uměleckého dostiučinění jedině v rozsahu a množství, čím jsme rozumnější, vidíme, že umělecký výkon je určován ne extenzívností, nýbrž intenzívností a moudrým omezením.“

 

Umělecký výkon
(z dopisu Českému komornímu orchestru, 2. února 1948)

„Umělecký výkon rodí se ze vzruchu a nikoli ze samolibého sebevědomí… Technika sama o sobě nestačí. Je rozdíl mezi žonglérem, který každodenně v prázdné sebejistotě provádí svůj dokonale nastudovaný trik, a mezi umělcem, který i po nejdůkladnější přípravě si není absolutně jist. Podškrtnul bych zejména, že je pro umělce neslýchaně důležité ono prostředí, ve kterém se projevuje. Obecenstvo musí být rozčileno, musí žít dobu koncertu v určitém radostném rozechvění, poněvadž tím z provádějícího umělce vyláká vše nejlepší, co v něm žije.“

 

Cesta z krize
(z dopisu Miloši Bezděkovi, 1. ledna 1946)

„Cítím se hrůzně unaven a značně otřesen ve své sebedůvěře, ale přesto občas se ve mně ozve hlas vůle, který mne zve k novému začátku, a chci věřit, že časem zmohutní v moudrý zpěv žencův, zpěv, jehož spodní tón bude přebolená bolest. Vždyť vědomí smrti dodává závažnost životu, pohanění prohlubuje chválu, jako poznání chudoby zlidšťuje bohatce.

Sotva bych byl opravdovým vyznavačem Sukova životního díla, kdybych utkvěl v zoufanlivých křicích, které se pnou jako lomící ruce v kritickém vrcholu ‚Zrání‘, aniž bych našel tu zprvu nepatrnou pěšinku, kde se za každým krokem klopýtá, než se dobereš snadnější schůdnosti, ale s rostoucím výhledem roste úměrně i člověkovo poznání, že jedině z tragického pocitu života vykvétá jeho skutečná krása a plnost.

Ještě sice ani neklopýtám, ale vím, až začnu tápat, že to nebude krizí negativní, nýbrž (byť slabounké!) první poryvy nově se rodící vůle, která se bohdá roztančí posléze plným rytmem práce. V ní, jen v ní mohu dojít znovuzrození a vykoupení. A pak – dočkám-li se toho – zamyslím se jednou nad minulostí a budu blahoslavit Boha, že mně dal dík mým nepřátelům poznat cenu ponížení a utrpení nikoli jako hodnotu estetického vychutnávání, nýbrž jako ryzí přínos etického bohatství.“

Václav Talich (foto archiv)

Talich a Toscanini
(z dopisu Ladislavu Slovákovi, 5. prosince 1952)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na