Nakladatelství Akademia uskutečnilo v minulém roce mimořádný počin, když vydalo monumentální knihu předního českého muzikologa PhDr. Milana Kuny Václav Talich: Šťastný i hořký úděl dirigenta. Jedná se přitom o vůbec první velkou monografii věnovanou této výjimečné osobnosti české hudby, od jejíž smrti uplyne v příštím roce padesát let. Publikace nadstandardního rozsahu (téměř 1200 stran) detailně sleduje Talichovy osudy od narození (1883 v Kroměříži), přes dětství, studijní léta, působení v Rusku, Slovinsku, Švédsku a Skotsku, éru v čele České filharmonie a v Národním divadle až po smutné okolnosti poválečných let, jejichž dozvuky doprovázely dirigenta až do smrti v roce 1961. Samotný text je v závěru doplněn detailními soupisy dirigentových koncertů, nastudovaných scénických děl a nahrávek. Kniha je výsledkem několik desetiletí trvajícího shromažďování dokumentů, studia a kontaktů s Talichovou rodinou. Autor s využitím množství pramenů – Talichovy korespondence, úředních dokumentů, dobových kritik, vzpomínek současníků aj. – čtenářům téměř zhmotňuje umělcovu osobnost v celé její všestrannosti a zároveň ji zasazuje do kontextu společenských a politických proměn neklidného 20. století.
Václav Talich je bezesporu nejvýznamnějším českým dirigentem první poloviny minulého století. Přímo závratný vzestup úrovně České filharmonie byl právě jeho zásluhou, stejně významná je i jeho mnohaletá činnost v Národním divadle. Ale jak to již v českých zemích bývá, tyto okolnosti byly samotnému Talichovi v závěru života spíše přítěží. Přestože během nacistické okupace hájil české hudebníky a hudební život vůbec co mu síly stačily (vyšel mu i riskantní krok, díky němuž bylo možno znovu začít hrát Smetanovu Mou vlast, přestože byla dříve nacisty zakázána), byl po skončení druhé světové války obviněn z kolaborace, nesměl se vrátit do Národního divadla a byl dokonce nějaký čas vězněn. Přestože byl soudní cestou z těchto nařčení oficiálně očištěn, nikdy se nedočkal úplné satisfakce. Právě naopak, po únorovém puči byl doslova odstraněn z veřejného života. Hlavní „zásluhu“ na tom pochopitelně měla tehdejší komunistická nomenklatura v čele se Zdeňkem Nejedlým, jemuž Talich nezapadal do jeho pseudovědecké teorie o „jedině správném“ vývoji české hudby. S odstupem mnoha desetiletí se zdá téměř nepochopitelné, že slavný umělec, jehož jméno bylo známé po celé Evropě a který dostával nabídky ke koncertování i z USA či Austrálie, mohl být takto umlčen. Byla zpochybňována nejen jeho morální bezúhonnost, ale také výsledky jeho umělecké činnosti. Talich se z opakovaných útoků na svoji osobu již nikdy plně nevzpamatoval a posledních několik let života prožil v ústraní ve své berounské vile.
Václav Talich nebyl jen výjimečným hudebníkem. Jednalo se o osobnost s mimořádně širokým rozhledem, bystrým intelektem a výrazným literárním talentem, jak dokazuje jeho rozsáhlá korespondence, články či projevy. Monografie Milana Kuny přináší celou řadu Talichových literárních projevů, které by samy o sobě obstály jako plnohodnotná kniha. Řada dirigentových výroků je vysloveně nadčasová, jako např. tento z roku 1938: „Umění nezná definitivně dosažených met. Umělecký růst je řadou omylů a hledáním, které je tak dlouhé jako život umělce.”
PhDr. Milan Kuna během autogramiády při křtu knihy 18. 2. 2010Odkaz Václava Talicha dodnes žije v interpretační tradici, jejímž byl zakladatelem. Pojetí klíčových děl českého symfonického repertoáru promyslel a vypracoval do jakési vzorové podoby, kterou interpreti, kteří jej následovali, prostě nemohli obejít bez povšimnutí. Naštěstí se dochovalo poměrně velké množství Talichových nahrávek ze čtyřicátých a padesátých let, které jsou přes svoji nedokonalou zvukovou kvalitu výmluvným svědectvím o dirigentově mistrovství (tyto vzácné snímky vyšly v letech 2005 – 2007 souborně u vydavatelství Supraphon na 17 CD pod názvem „Václav Talich Special Edition“).
Českou filharmonii (Dvořákův 10. Slovanský tanec)
Kniha Milana Kuny o Václavu Talichovi je vzácným příkladem vysoce erudovaného přístupu zkombinovaného s vytříbeným, čtivým literárním stylem a díky závěrečným přehledům představuje i jakousi talichovskou encyklopedii, obsahující množství faktických informací. Především ale reprezentuje dodatečnou satisfakci Václavu Talichovi a snad alespoň částečné splacení dluhu, který vůči němu má celá naše společnost. Díky souhrnu těchto aspektů se jedná o jedno z nejpozoruhodnějších děl české muzikologie za poslední léta a každý kdo se zajímá o dějiny české hudby, by je neměl minout.
„talichovské“ odkazy:
-supraphonská edice Talichových nahrávek zde
-zvukové záznamy, na nichž Václav Talich hovoří (za pozornost stojí zejména ukázka č. 4) zde
-vzpomínky Sira Charlese Mackerrase na Václava Talicha zde
– pamětní síň Václava Talicha zde