Zapomenuté knižní poklady. Esther Meynell: Malá kronika Anny Magdaleny Bachové

V dnešním pokračování seriálu o zapomenutých knižních pokladech se budeme věnovat německému hudebnímu skladateli, jehož krásně zaoblené 333. výročí narození jsme si nedávno připomněli – Johannu Sebastianovi Bachovi. Tentokrát ovšem odlehčenější formou, než míváme obvykle ve zvyku.

„Lidská zvědavost je vždycky dost pohotová nahlédnout do soukromí, samoty, privátních citů a vztahů geniálních lidí; proto také memoárová literatura byla od počátku oblíbenou četbou a zvlášť vzpomínky žen na slavné muže patřily a patří vlastně i dodnes k nejžádanějším. A nic nevadí, že pamětnicí je třeba jen tichá a skromná paní kantorová z Lipska.“

Malá kronika Anny Magdaleny Bachové bývala často pokládána za autentické zápisky Bachovy druhé manželky, sepsané záhy po jeho smrti (tomu nahrávala i skutečnost, že kniha bývala často publikována bez uvedení jména autorky), jedná se však o románové dílko poměrně neznámé anglické spisovatelky.

Esther Hallam Meynell (1878–1955) psala romány z prostředí Sussexu, kde žila, napsala také knihu o Emmě, lady Hamiltonové, milence admirála Nelsona, jejím nejznámějším dílem je však pravděpodobně právě Malá kronika Anny Magdaleny Bachové, která poprvé vyšla v roce 1925 (ani v tomto prvním vydání nebylo jméno autorky uvedeno) a poté v mnoha dalších vydáních a cizojazyčných překladech. Esther Meynell při psaní vycházela ze známých faktů o skladatelově životě, které literárně zpracovala – její metoda hodně připomíná „faction“, literární žánr typický pro nedávno zesnulého Zdeňka Mahlera (v našem seriálu jsme se s ním také setkali zde). Kritici dílu vyčítají malou dramatičnost, někteří jej označují za nudnou selanku bez děje, jiným připadá, že v knize zcela zanikla osobnost Anny Magdaleny, zpěvačky a hudebnice (a podle odvážných teorií dokonce spoluautorky některých Bachových skladeb), a zůstala jen nekritická obdivovatelka velkého muže… Ovšem život Johanna Sebastiana Bacha, hluboce věřícího, praktického a spořádaného otce rodiny, skutečně dramaty právě nepřekypoval… Nu, nezbývá, než si knížku přečíst a vytvořit si vlastní názor.

V češtině vyšla Malá kronika Anny Magdaleny Bachové několikrát, my si dnes budeme číst ve vydání z roku 1976 (Editio Supraphon, Praha, z německé verze přeložil Miloš Jirko).

 

Narozen v postní době

„Narodil se v Eisenachu a mně připadalo vždy významné, že spatřil světlo světa v březnu, tedy v postní době, neboť pro půst a pašijový týden napsal svá největší díla, Matoušovy a Janovy pašije, díla, která nejsilněji vzrušila jeho hlubokou duši. Vstoupila jsem jednou nenadále do pokoje, právě když psal altové sólo ‚Ach Golgoto‘ v Matoušových pašijích. Jak mě vzrušilo, když jsem viděla jeho obličej, jinak tak klidný a svěže červený, úplně popelavý a zaplavený slzami! Nezpozoroval mě, vykradla jsem se tiše zase ven, usedla jsem venku před jeho dveřmi na schody a plakala jsem také! Jak málo vědí ti, kdož slyší tuto hudbu, o tom, co stojí! […] Jak málo mohl kdo tušit, že malý Johann Sebastian, který se narodil roku 1865 v dlouhém bílém domě na Frauerplanu v Eisenachu, bude psát hudbu toho druhu, jako Matoušovy pašije – vždyť takové hudby na světě nebylo, teprve on ji stvořil.“

Chudá mladá léta v Lüneburku

„Jak si lze představit, neměl v těchto letech příliš mnoho peněz, a tak usedl na jedné z těchto cest hladov a s nohama bolavýma od chůze na lavici pod oknem hostince, bez groše, nemoha si koupit ani nejmenší občerstvení. Když tam tak seděl a hloubal o tom, jak by to asi měl provést, aby ještě urazil zbývající míle s prázdným žaludkem, otevřelo se okno před ním a k jeho nohám spadly dvě hlavy od slanečků. Sebastian zvedl toto nepříliš vábivé jídlo, poněvadž si myslel, že hlava slanečků je pořád lepší oběd než vůbec nic, a ke svému údivu a radosti nalezl v každé hlavě po jednom dánském dukátu. Celá historka mi vždy připadala jako nějaká povídka, kterou dojímáme a bavíme děti o Vánocích. Snad z vděčnosti zachoval si Sebastian provždy v oblibě slanečky, zvláště je měl rád připraveny na lehkém bílém víně s kořením a pepřem. V horkém létě sotva byl mu nějaký oběd vítanější. S penězi z hlav slanečků mohl si tenkrát popřát vydatnější jídlo, a co bylo pro něj ještě důležitější, mohl opakovat svoji cestu do Hamburku a poslechnout si znovu znamenité varhany a mistrovského varhaníka.“

 

Bachovy pozoruhodné ruce

„A zde bych se chtěla zmínit, že měl velmi pozoruhodné ruce. Velké a mimořádně silné, s neobyčejným rozpětím při hře. Mohl držet klávesu palcem nebo malíčkem a provádět s ostatními prsty všechno, jako by ruka byla zcela volná. Mohl trylkovat každým prstem s největší samozřejmostí a hrát při tom dále nejkomplikovaněji do sebe vpadající hlasy. Zdá se mi ještě dnes, že pro něho nebylo na klávesách a manuálech varhan nic nemožného, všechno naprosto snadné. A přitom prohlašoval vždy znovu, že celá tato umělecká obratnost je pouhým výsledkem jeho píle a dosažitelná každému, kdo pracuje pozorně a s opravdovým srdcem. Ale ani jeho nejoblíbenější žáci nedávali mu v tom za pravdu, neboť čím byli lepšími hudebníky, tím více žasli nad jeho genialitou, kterou měl jen on a kterou si nikdo ani největší pílí a nejkrajnější vážností nemohl osvojit.“

 

Hudba nade vším…

„Pracoval v hudbě po celý svůj život s nejkrajnější vážností a napětím vůle. Hudbě zasvětil svůj život a věnoval jí, aniž klesal na mysli, každý okamžik a každou částečku svých tělesných a duševních sil, až ho posléze připravila o zrak. Od chlapeckých let přepínal oči neustálým zapisováním svých nápadů, nehledě k nesčetným listům, které popsal, aby uchoval díla svých současníků. Pracovával pozdě do noci při světle svíčky, ač i přitom často pociťoval bolesti očí. Ušetřila jsem mu tuto práci, jak jsem jen mohla, pomáhala jsem mu při opisování, i děti jsem měla k tomu, aby mu pomáhaly, a stejně vedla jsem k tomu i jeho žáky. Ale hudbu, která se rodila v jeho mozku, nemohli jsme ovšem psát za něho. A tak byly jeho oči stále matnější a dožila jsem se bolesti, že jsem ho viděla rukou tápat po dveřích, když šel ven nebo dovnitř, nebo že hmatal po lenošce, aby si mohl usednout. Ale když chtěl psát, žádal pouze o více svíček, jako by vnější světlo mohlo vyrovnat přibývající stmívání jeho zraku. ‚Musím psát, pokud ještě vidím, Magdaléno,‘ odpovídal, když jsem se mu v tom odvážila zabraňovat, položivši ruku na jeho rámě, a zvedl ke mně svůj mžikavý pohled. Věděla jsem, i když to nikdy nevyslovil, že představa oslepnutí byla pro něho horší než myšlenka na smrt.“

 

Osamělost umělce mezi lidmi

„Jeho duch byl tak často zaujat vážnými hudebními otázkami, že jsem občas mívala pocit, že nás nevidí a neslyší, že pro něho neexistujeme, ani když se k němu přiblížíme, ale přitom nás nikdy ve své dobrotě nezanedbával. Byly to někdy pro mne hrozné okamžiky, když jsem ho viděla sedět v lenošce, obklopeného dětmi a mnou, s naším rozmanitým zaměstnáním, a přece jsem cítila, že je samoten, nad námi, vedle nás a osamělý. Někdy nabyl tento pocit ve mně takové síly a trýznivosti, že jsem odhodila své šití nebo opisovanou skladbu, sklouzla k němu, klekla, vrhla se k nohám jeho lenošky a objala ho. ‚Nu, Magdaléno,‘ tázal se pak klidně, ‚co je? Co tě tak vzrušilo?‘ Ale nikdy jsem mu neřekla, jak mi bylo v duši. Jakými slovy také mohla bych mu to vyjevit? Velcí této země jsou vždycky osamělí a tím jsou jediní blízcí největšímu ze všech, Nejvyššímu.“

Těm, kdož si chtějí – třeba na oslavu jeho třistatřiatřicátých narozenin – připomenout Johanna Sebastiana Bacha a získat představu, jaký se za velkým německým skladatelem skrýval člověk, manžel, otec či přítel, doporučím zapátrat v knihovně či antikvariátu po našem dnešním knižním pokladu. A pokud do vás mocně zaťala své spáry jarní únava a číst se vám nechce, můžete si dokonce poslechnout audionahrávku knihy (zde).

Na shledanou příští týden nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů…

(pokračování)