Zapomenuté knižní poklady. Esther Meynell: Malá kronika Anny Magdaleny Bachové

  1. 1
  2. 2
V dnešním pokračování seriálu o zapomenutých knižních pokladech se budeme věnovat německému hudebnímu skladateli, jehož krásně zaoblené 333. výročí narození jsme si nedávno připomněli – Johannu Sebastianovi Bachovi. Tentokrát ovšem odlehčenější formou, než míváme obvykle ve zvyku.
Anna Magdalena Bach (zdroj YT)

„Lidská zvědavost je vždycky dost pohotová nahlédnout do soukromí, samoty, privátních citů a vztahů geniálních lidí; proto také memoárová literatura byla od počátku oblíbenou četbou a zvlášť vzpomínky žen na slavné muže patřily a patří vlastně i dodnes k nejžádanějším. A nic nevadí, že pamětnicí je třeba jen tichá a skromná paní kantorová z Lipska.“

Malá kronika Anny Magdaleny Bachové bývala často pokládána za autentické zápisky Bachovy druhé manželky, sepsané záhy po jeho smrti (tomu nahrávala i skutečnost, že kniha bývala často publikována bez uvedení jména autorky), jedná se však o románové dílko poměrně neznámé anglické spisovatelky.

Esther Hallam Meynell (zdroj archiv)

Esther Hallam Meynell (1878–1955) psala romány z prostředí Sussexu, kde žila, napsala také knihu o Emmě, lady Hamiltonové, milence admirála Nelsona, jejím nejznámějším dílem je však pravděpodobně právě Malá kronika Anny Magdaleny Bachové, která poprvé vyšla v roce 1925 (ani v tomto prvním vydání nebylo jméno autorky uvedeno) a poté v mnoha dalších vydáních a cizojazyčných překladech. Esther Meynell při psaní vycházela ze známých faktů o skladatelově životě, které literárně zpracovala – její metoda hodně připomíná „faction“, literární žánr typický pro nedávno zesnulého Zdeňka Mahlera (v našem seriálu jsme se s ním také setkali zde). Kritici dílu vyčítají malou dramatičnost, někteří jej označují za nudnou selanku bez děje, jiným připadá, že v knize zcela zanikla osobnost Anny Magdaleny, zpěvačky a hudebnice (a podle odvážných teorií dokonce spoluautorky některých Bachových skladeb), a zůstala jen nekritická obdivovatelka velkého muže… Ovšem život Johanna Sebastiana Bacha, hluboce věřícího, praktického a spořádaného otce rodiny, skutečně dramaty právě nepřekypoval… Nu, nezbývá, než si knížku přečíst a vytvořit si vlastní názor.

V češtině vyšla Malá kronika Anny Magdaleny Bachové několikrát, my si dnes budeme číst ve vydání z roku 1976 (Editio Supraphon, Praha, z německé verze přeložil Miloš Jirko).

 

Narozen v postní době

„Narodil se v Eisenachu a mně připadalo vždy významné, že spatřil světlo světa v březnu, tedy v postní době, neboť pro půst a pašijový týden napsal svá největší díla, Matoušovy a Janovy pašije, díla, která nejsilněji vzrušila jeho hlubokou duši. Vstoupila jsem jednou nenadále do pokoje, právě když psal altové sólo ‚Ach Golgoto‘ v Matoušových pašijích. Jak mě vzrušilo, když jsem viděla jeho obličej, jinak tak klidný a svěže červený, úplně popelavý a zaplavený slzami! Nezpozoroval mě, vykradla jsem se tiše zase ven, usedla jsem venku před jeho dveřmi na schody a plakala jsem také! Jak málo vědí ti, kdož slyší tuto hudbu, o tom, co stojí! […] Jak málo mohl kdo tušit, že malý Johann Sebastian, který se narodil roku 1865 v dlouhém bílém domě na Frauerplanu v Eisenachu, bude psát hudbu toho druhu, jako Matoušovy pašije – vždyť takové hudby na světě nebylo, teprve on ji stvořil.“

Johann Sebastian Bach – portrét zhotovil
Elias Gottlob Haussmann (zdroj commons.wikimedia.org/Bach-Archiv Leipzig)

Chudá mladá léta v Lüneburku

„Jak si lze představit, neměl v těchto letech příliš mnoho peněz, a tak usedl na jedné z těchto cest hladov a s nohama bolavýma od chůze na lavici pod oknem hostince, bez groše, nemoha si koupit ani nejmenší občerstvení. Když tam tak seděl a hloubal o tom, jak by to asi měl provést, aby ještě urazil zbývající míle s prázdným žaludkem, otevřelo se okno před ním a k jeho nohám spadly dvě hlavy od slanečků. Sebastian zvedl toto nepříliš vábivé jídlo, poněvadž si myslel, že hlava slanečků je pořád lepší oběd než vůbec nic, a ke svému údivu a radosti nalezl v každé hlavě po jednom dánském dukátu. Celá historka mi vždy připadala jako nějaká povídka, kterou dojímáme a bavíme děti o Vánocích. Snad z vděčnosti zachoval si Sebastian provždy v oblibě slanečky, zvláště je měl rád připraveny na lehkém bílém víně s kořením a pepřem. V horkém létě sotva byl mu nějaký oběd vítanější. S penězi z hlav slanečků mohl si tenkrát popřát vydatnější jídlo, a co bylo pro něj ještě důležitější, mohl opakovat svoji cestu do Hamburku a poslechnout si znovu znamenité varhany a mistrovského varhaníka.“

 

Bachovy pozoruhodné ruce

„A zde bych se chtěla zmínit, že měl velmi pozoruhodné ruce. Velké a mimořádně silné, s neobyčejným rozpětím při hře. Mohl držet klávesu palcem nebo malíčkem a provádět s ostatními prsty všechno, jako by ruka byla zcela volná. Mohl trylkovat každým prstem s největší samozřejmostí a hrát při tom dále nejkomplikovaněji do sebe vpadající hlasy. Zdá se mi ještě dnes, že pro něho nebylo na klávesách a manuálech varhan nic nemožného, všechno naprosto snadné. A přitom prohlašoval vždy znovu, že celá tato umělecká obratnost je pouhým výsledkem jeho píle a dosažitelná každému, kdo pracuje pozorně a s opravdovým srdcem. Ale ani jeho nejoblíbenější žáci nedávali mu v tom za pravdu, neboť čím byli lepšími hudebníky, tím více žasli nad jeho genialitou, kterou měl jen on a kterou si nikdo ani největší pílí a nejkrajnější vážností nemohl osvojit.“

 

Hudba nade vším…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na