Evžen Oněgin v Brně – konečně naživo a s diváky

  1. 1
  2. 2
Soubor Janáčkovy opery v době koronaviru nezahálel a podle hesla, že štěstí přeje připraveným, se připravoval na chvíli, kdy bude moci otevřít brány divadla svým příznivcům. Ta chvíle přišla 1. června, a i když hlediště bylo jen z jedné poloviny obsazené, mohli diváci naživo sledovat premiéru opery Petra Iljiče Čajkovského, Evžen Oněgin.

Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)
Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)

Operu soubor premiéroval již 29. března, kdy představení bylo vysíláno na ČT Art a sledovalo ho podle údajů z ČT čtyřicet tisíc diváků. Takovou návštěvnost může opera dosáhnout za několik let, neboť kapacita hlediště Janáčkova divadla je 1100 diváků. To je ta kladná stránka přenosů. Lze jich najít ještě více, ale záleží na každém, co považuje za klad a co za zápor. Srovnání mezi televizním přenosem a živým sledováním divadla se zde přímo nabízí, a proto se o to pokusím.

Představení, které se konalo dne 1. června, bylo především v jiném obsazení než ve streamovaném pořadu. Roli Oněgina zpíval místo Svatopluka Sema barytonista Jiří Brückler. Jeho Oněgin nebyl tak odtažitý a démonický jako Semův, ale byl živější, i když hlasově poněkud komornější, alespoň se tak zdálo v živém provedení a v druhém plánu jeviště. Taťánou mu byla sopranistka Lucie Hájková, namísto subtilní Lindy Ballové. Hájková pracuje s plným a barevným hlasem a její Táňa je spíše mateřský typ. Vladimíra Lenského představoval Peter Berger, oproti chlapecky rozevlátému Ondřejovi Koplíkovi byl noblesnější a jeho hlas překypoval vroucností a barvou. V roli Olgy se představila Jana Hrochová, jejíž hlas, který se dobře prosazoval v prostoru, je oproti hlasu Václavy Krejčí Houskové o něco světlejší, herecky je hravější a bezstarostnější.  Gremina ztvárnil mladý basista Jan Šťáva, jehož hlas byl uvolněný a plný barvy, oproti výkonu Jiřího Sulženka, který se v roli nedokázal otevřít. Triqueta zpíval čistě a zněle Petr Levíček a byl herecky přirozený, což se nedalo říci o výkonu Víta Noska. Přes rozdíly v jednotlivých rolích odvedl každý z představitelů skvělou práci, pěvecky byli všichni na vysoké úrovni a rovněž jejich herecká erudice byla nadstandardní. Letmé srovnání pěveckých výkonů samozřejmě kulhá, neboť je nesrovnatelný poslech živého představení a poslech zvuku, který do obývacího pokoje přinese zvukařsky namíchaný koktejl. Jde tedy jen o čistě subjektivní výsledný dojem, nikoliv o regulérní soutěž. Pro úplnost je spravedlivé uvést i výkony nealternujících postav. Výborná charakterní figura, bezpečně a zněle zazpívaná, byla chůva Yvony Škvárové. Příjemně a čistě zněl hlas matky Lariny, kterou sympaticky ztvárnila Daniela Straková-Šedrlová.

Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)
Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)

Orchestr, který hrál živé představení, byl velmi přesný a soustředěný, zaujala krásná sóla flétny, hoboje, klarinetu, fagotu a lesního rohu, doplněná sólovými violoncelly. Zvuk orchestru byl v divadle v porovnání se streamovaným představením méně hutný a méně plastický. Tady zjevně zapracovala zkušená ruka zvukaře. Zajímavé je, že v živém představení vyzněla zvukově lépe složka jevištní než streamovaná. V televizi působila jednotlivá hudební čísla nevyváženě, ale na jevišti se dobře zvukově propojovaly právě sbory i ansámbly.

Divadlo je především scéna, která je divákem vnímána komplexně, a kdy se pozornost zaměřuje i na zdánlivě nesouvisející dění na opačné straně jeviště. V živém představení se otevírá pozornosti celá scéna, avšak v televizi vybírá režisér dominantní obrazy nesoucí děj, které stříhá a vytváří tím filmovou iluzi. V divadle si tuto iluzi ve svém mozku divák skládá sám jako puzzle. Scéna Pavla Boráka je syrová a studená, obrovská hala nebo snad sokolovna, topící se v pološeru, ve kterém reflektory hledají jednající osoby. Tuto „ratejnu“ vyplňují podle potřeby minimalistické rekvizity jako je postel, psací stůl a zrcadlo u Taťány, mohutné kmeny bříz, snášející se shůry, nebo obrovský párty stan pro ples u Larinových. Všechno působí osiřele, studeně, beznadějně, ošuntěle, jako před bankrotem.

Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin: sbor (foto Patrik Borecký)
Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin: sbor (foto Patrik Borecký)

I když kostýmy Markéty Sládečkové jsou historizující, slušivé a barevné, a výstižně podtrhují charakter jednotlivých postav, kostýmy sboru jsou bílé a dělají naopak pozadí příběhu, oblečení chudiny je dekorativně bídné a ošuntělé, šedivé. Vrchol zmaru je závěrečná scéna na plese, kde už nejsou půvabné bílé závěsy a efektní křišťálový secesní lustr se válí po zemi. Rozervané jako duše protagonistů. V televizi to nelze zahlédnout, jen na chvíli a poté nám vše zmizí z obrazu. Kamera si spíše všímá detailů tváře či vztahů, které tvoří děj, ale ne scény jako celku. I když má moc i akci na jevišti vygradovat, jako je házení košíčků na Oněgina, které na jevišti působí až dětinsky, v televizi získalo dynamický náboj.

Jeden prvek, který je tu značně kontroverzní, se objevuje v obou způsobech provedení. Několik soustav tří židlí z kina, které se stěhují po jevišti a na které pěvci tu a tam usedají. Židle hrají na scéně, nebo jsou postavené po bocích, kde na sebe poutají pozornost a stále přináší zneklidnění a otázky: „Proč? Proč tam jsou? Proč právě tyto židle, proč kino?“ Kamera si jich všímá jen okrajově, ale při živém představení je sleduje divák neustále. Snad záměrem režiséra byl zcizovací moment – cílené vytržení, aby se divák neponořil do příběhu, a aby si zachoval odstup od současného pohledu, jako v kině? Nebo byl úmysl jen provokovat pozornost a odlišit inscenaci od romantických provedení? Ať je to jakkoliv, provokace to jistě je, ale není taková, aby ji konzervativní divák kvůli tomu zatratil. Stále tu zněla nádherná Čajkovského hudba, nad kterou se klenuly plné a šťavnaté hlasy, schopné široké kantilény a niterného, afektivního výrazu.

Kdo chce zažít klasickou romantickou operu, konvenující dokonce i k maturitní přípravě, která ho zavede do časů předrevoluční Rusi, nebude litovat zakoupení vstupenky, představení lze jen doporučit.

Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)
Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij, Evžen Oněgin (foto Národní divadlo Brno)

P. I. Čajkovskij – Evžen Oněgin
1. června 2021, v 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments