Kritické soudy psali a píší často i sami hudebníci, a stejně často se jim to mělo (a má) za zlé. Přesto dodnes čteme s velkým zájmem, co si o svých současnících (a konkurentech) mysleli Robert Schumann, Bedřich Smetana, Richard Wagner, Josef Bohuslav Foerster a mnozí další, stejně jako to, co si mysleli o hudbě svých předchůdců, nebo jaký předvídali v hudbě vývoj.
Richard Strauss napsal roku 1910 úvahu do programu k provedení Mozartovy opery Così fan tutte v Městských divadlech ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho pohled na tuto operu je zajímavý také proto, že právě v té době spolu s Hugem von Hofmannsthalem pracoval na svém Rosenkavalierovi.
***
Poslední opera buffa velkého Mozarta Così fan tutte měla různé osudy a ze všech mistrových dramatických děl byla až dosud divadelními správami i publikem vždy odstrkována jako nevlastní dítě. Všeobecný běžný úsudek o Così fan tutte by zněl asi tak, že tato opera – přestože obsahuje celou řadu vynikajících a krásných hudebních čísel jako je slavný kvartet (Adagio), finále prvního dějství, dvě velmi oblíbené árie Despiny – je jako celek Mozartovo slabší dílo. Dokonce Richard Wagner se domníval, že byl Mozartův jinak tak vzletný duch ochromen vinou špatného libreta, zejména v druhém jednání. Wagnerův úsudek sdílím potud, že děj sám nijak duchaplný není, chtěl bych však přece jen upozornit, že odhlédneme-li od jeho dost nemožného východiska, nelze psychologickému vývoji libreta – zvláště s ohledem na tehdejší dobu – rozhodně upřít zajímavost. Před Wagnerovým vystoupením byl vedle hudebníka Mozarta, považovaného za nejvelkolepějšího tvůrce krásy v hudbě (pokud v umění skutečně nevyvratitelný ideál krásy existuje), dramatik Mozart vnímán jaksi mimochodem. V úchvatné komturově scéně v Donu Giovannim cítil člověk v nervech cosi, co se v dobrých starých časech považovalo za dramatický účinek a co muselo každé dobré drama nabídnout ve stejné nebo ještě větší intenzitě, pokud nechtělo propadnout prokletí, že není dramatické. Je jistě zásluhou Wagnerovou a jím prosazené reformy, že si teď hudebník i laik přinášejí do divadla citlivější smysl pro jemné účinky opery, jak celý ten umělecký druh stručně nazýváme. Ostatně již dnes se těší obec příznivců, ač ještě nevelká, z půvabu intimního psychologicky důsledně provedeného a pečlivě odstíněného děje bez velkých státnických událostí, z uměleckého zpracování zcela zvláštními výrazovými prostředky. Tak Mozart pojednal v Così fan tutte s nejjemnější ironií humoristicko-patetický, parodisticko-sentimentální styl, jaký později najdeme znovu v Mistrech pěvcích norimberských, v Lazebníkovi z Bagdádu a ve Verdiho Falstaffovi. Je velkou zásluhou Lorenza da Ponteho, básníka libreta Così fan tutte, že od něj Mozart dostal příležitost ke zhudebnění libreta tohoto jedinečného stylu, jež bez ohledu na některé nepravděpodobnosti stojí mezi operními librety jeho doby na poměrně vysoké příčce právě díky pečlivému provedení čistě psychologického děje, a s výjimkou Figara významně přesahuje většinu libret ostatních Mozartových oper. V použití zcela určitého pojetí vztahu hudby a slova (ať už je to přehnaný, téměř komicky působící, avšak velmi vážně cítěný patos obou dam, či duté fráze obou převlečených milovníků, kteří zatímco se svými vybojovanými nevěstami zpívají blaženě milostné duety, uvnitř skoro hynou zlostí nad nevěrou svých snoubenek) dosáhlo Mozartovo charakterizační umění největšího rozkvětu. Così fan tutte nepředstavuje jen unikum mezi Mozartovými mistrovskými dramatickými výtvory, nýbrž perlu komické opery z doby před Wagnerovými Mistry pěvci.
Co tedy bylo příčinou, že opera Così fan tutte ve srovnání s Figarem, Donem Giovannim a Kouzelnou flétnou dosud nalezla tak málo uznání? Možná přišla v době, kdy pěvci v zájmu čistě hudebních požadavků publika zaměřili veškerou pozornost na obtížné zvládnutí hudebního slohu opery a jedinečně parodistický styl Mozartovy veselohry neuplatnili způsobem, jaký skladatel a básník zamýšleli. Čísla, jež tento styl vyjadřovala nejostřeji, jako árie Dorabelly Es dur v prvním jednání, Ferrandova árie B dur a Guglielmova árie G dur v druhém dějství s velkými spojujícími, velmi půvabnými recitativy, byla vždy škrtána; zjevně byla hudebně považována za méněcenná, zatímco jsou právě pro svůj charakter stránky nejzajímavější a cennější. Kdyby bylo v našich operních divadlech vše jak má být, musela by opera Così fan tutte zaujímat v repertoáru všech německých scén čestné místo, jaké si už dávno zaslouží.
