Kříž u potoka: Antonín Dvořák prizmatem Pražského komorního baletu v běhu času

  1. 1
  2. 2
Pražský komorní balet má od loňského prosince na repertoáru komponovaný večer složený z původního díla Pavla Šmoka Holoubek a nové choreografie bývalé šéfky libereckého baletu Aleny Peškové Kříž u potoka, jež dala večeru i název. Pavel Šmok je ikonou a Pražský komorní balet se minimálně ještě po nějakou dobu bude muset s jeho odkazem vypořádávat, ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova. Představit tedy aktuální soubor ve večeru, který propojí jeho ustavující historii se současností, je koncept funkční a pro diváka dobře srozumitelný.


Pražský komorní balet – Pavel Šmok – Holoubek (foto Serghei Gherciu, 2020)

Baladu Karla Jaromíra Erbena Holoubek zpracoval Pavel Šmok v roce 1993 na Dvořákovu symfonickou báseň téhož názvu i zdroje inspirace. Aktuální uvedení je původní verzi věrné včetně kostýmů a kulis. Holoubek je odbornou veřejností považován za jeden z dramaturgických vrcholů Šmokovi tvorby a své nepopiratelné kvality má. Skrze ně se ale stejně neochvějně dere otázka, jak dvacetiminutové zpracování balady o lásce a smrti na scéně funguje po téměř třiceti letech a zda má lehká rozpačitost, která do publika sálá, původ v choreografii samé či v jejím provedení.

Holoubek je opravdovým výletem do minulosti. Divák rychle získá dojem, že se přenesl do dnes tolik vzpomínaných devadesátek a porozhlédne-li se jen trošičku kolem, i v šeru hlediště rozpozná přehlídku pestrobarevných košil a načesaných trvalých. Uvádění původních děl k živému umění nejen že neodmyslitelně patří, ale je na něm založena jeho hluboká tradice. Tak zvaná klasika, ke které bychom Pavla Šmoka mohli bez rozpaků řadit, má své místo v repertoárech souborů všech žánrů neotřesitelné. Jenže. I když je řeč o věrné adaptaci původního zpracování, zpravidla se dočkáme aktualizace interpretační, a ta se zde, v Holoubkovi roku 2022, nikterak neprojevuje.

Pražský komorní balet – Pavel Šmok – Holoubek (foto Serghei Gherciu, 2020)

Šmokův Holoubek má v sobě tu očekávanou slovanskou poetiku, jednoduchost malých příběhů hovořících o velkých tématech i dramaturgickou prozaičnost, která dílo rámuje tak akorát, aby ho nepřehlušila. Ale dnes už to asi nestačí. Současný divák je zvyklý na dokonalé, často až artistické výkony nepostrádající umělecký prožitek. A možná se bez technické dokonalosti už ani dojmout nedokáže. Soubor Pražského komorního baletu provádí Holoubka na slušné úrovni, ale je škoda, že práce s rekvizitami není zvládnutá dokonale, že postava Smrti, jejíž jistota by měla být příznačně omračující, nakládá s kosou místy neohrabaně, že česká zvedačka působí zatěžkaně a celkový dojem má jednoduše trochu problém naplnit hutnost a komplikovanost Dvořákovy hudební poezie.

Pražský komorní balet – Alena Pešková – Kříž u potoka (Bára Müllerová a Ondřej Vinklát, foto Michal Hančovský, Městská knihovna v Praze 2021)

V druhé části večera uvádí soubor titulní Kříž u potoka. Jednoaktovou choreografii etablované tvůrkyně Aleny Peškové. Stejně jako Holoubek i Kříž u potoka pracuje s českou literární předlohou a s hudbou Antonína Dvořáka (komponovaný večer vznikl u příležitosti 180. výročí Dvořákova narození). Pešková děj stejnojmenného románu Karoliny Světlé, mísící romantické tradice s literárním realismem, přenáší do jakéhosi bezčasí a zjednodušuje jeho děj tak, aby byl tancem vyjádřitelný, ale zachoval si podstatu a dramatickou linku.

Alena Pešková v Kříži u potoka opět pracuje minimalisticky, už po několikáté ukazuje, že se jí silné emoce vejdou do pohybů, kterým často stačí i čtvereční metr. Peškové charakteristický rukopis se zde projevuje v plné kráse a nechává promlouvat taneční osobnosti tak, jak je jim přirozené. Nebo je dokáže choreograficky a režijně tak dobře vést, že naprosto přirozeně působí. Všichni tanečníci podávají dobrý výkon po technické i výrazové stránce, jsou precizní a naprosto uvěřitelní. Za speciální zmínku stojí hned tři hlavní protagonisté, a to Bára Müllerová v roli Evy, hostující Ondřej Vinklát v roli Štěpána a Oldřiška Neumannová v roli Maričky. Všichni tři jsou ve svých úlohách přesní, jako by se v nich narodili, jak typově, tak uměleckým ztvárněním. Choreografka si pro svůj záměr vybrala představitele zkušeně. Zbytek souboru pak nezůstává pozadu a dobře jim sekunduje po herecké i taneční stránce.

Nadbytečnosti nejsou k nalezení ani ve zpracování scény a kostýmů. Na jevišti se nachází jen to, co má dějový či symbolický význam. Kostýmy, obzvláště u dam zcela okleštěné na prostou košili a pouzdrovou sukni, jako by měly vlastní sdělení. Vyvolávají pocit odměřenosti, svázanosti a nepohybu prostě tak, jak ho formální oděv z podstaty vzbuzuje, ale přitom v nich interpreti tančí úplně svobodně.

Pražský komorní balet – Alena Pešková – Kříž u potoka (Viktor Svidró a Ondřej Vinklát, foto Michal Hančovský, Městská knihovna v Praze 2021)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments