Krotká operní satira Toma Johnsona se čtyřmi tóny

Oper, které parodují svůj vlastní žánr, poměry u divadla či zvyky a zlozvyky umělců, je spousta. Zejména barokní italská opera se v době svého celoevropského boomu stala vděčným terčem často velmi břitké satiry, jak ji odstartoval vtipný pamflet Benedetta Marcella Divadlo podle módy (1720). Z celé plejády takových oper byly u nás v poslední době s větší či menší dávkou vtipu uvedeny třeba Gayova a Pepuschova Žebrácká opera (1728), Amor v hudbě Antonia Boroniho (1765), Mozartův Divadelní ředitel (1786), Cimarosův Impresário v nesnázích (1786) nebo Donizettiho fraška Viva la mamma (1827). A nespočet je také nejrůznějších karikatur vážných oper, včetně takového veleopusu, jakým je Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův, dále pak nejrůznějších pasticcií, jak se to podařilo souboru Ad hoc v mafiánské opeře Il Congelatore nebo Divadlu ABC ve smetanovském kompilátu The Greatest Hits.

V takovém kontextu ostře jízlivých i laskavě humorných operních persifláží je Čtyřnotová opera vlastně docela krotká. Johnsona ji vytvořil na vlastní libreto pro pět sólistů s názvy postav podle hlasových oborů a klavírní doprovod s relativně uzavřenými „hudebními“ čísly propojenými recitativy. Premiéru měla v New Yorku v roce 1972 a ujala se natolik, že vzniklo na sedmdesát inscenací v desítce různých jazyků. U nás ji poprvé uvedlo pražské Národní divadlo v roce 2005 v Divadle Kolowrat. Titul Čtyřnotová opera, prozrazující už svým názvem, že hodina hudby je složena z pouhých čtyř tónů, a – h – d – e, je sice možné využít jako marketinkový magnet, ale způsob, jakým s těmito tóny Johnson kompozičně pracuje ve variantách melodických, rytmických i souzvukových v různých polohách, nakonec ocení spíše odborníci.

Hudební vtip hodinové kompozice s použitím pouhých čtyř not tak Johnson ponechal spíše pro znalce, ale ani v libretu běžnému publiku příliš nepomohl. Aby komická nadsázka fungovala, je nutná základní znalost operních principů a poměrů. Johnson, kterého fascinují také matematické systémy, ji u diváků očekává natolik, že rezignuje na příběh a zaměřuje se vlastně jen na stroze věcný popis hudby a komentáře interpretů: Hned na začátku opery sólisté avizují tři nadcházející sborová čísla, která budou znít naprosto stejně, ale budou různě dlouhá s odlišným scénickým řešením. Altistka se Sopranistkou pak vysvětlují, v čem spočívá jejich imitační duet (a Sopranistka se durdí, že je to ona, kdo musí opakovat frázi po Altistce, která ji žene i do pro ni nevhodných hlubokých poloh. V další části opery Sopranistka a Tenorista odpočítávají deset variací svého duetu na kratičké téma a Altistka s Barytonistou pak postupně čtyřicet taktů jejich duetu. V závěrečném finále si všichni stěžují, že ho musí zpívat v nepohodlných strnulých pózách, takže bez akce působí zdlouhavě.

Tom Johnson v partituře Čtyřnotové opery vymezil jen základní půdorys inscenačního řešení a charakterů. Záleží tak hodně na inscenátorech a interpretech, nakolik využijí a rozvinou její komický potenciál. Režisér inscenace Juraj Čiernik má sice zkušenosti muzikálového herce na scénách Národního divadla moravskoslezského, v Divadle Hybernia či Kalich, při režii Čtyřnotové opery však místo gejzíru nápadů, které satira vyžaduje, zachovával spíš střídmou zdrženlivost. Pod záměrně barnumským nápisem „Grand teatro dodici – Velké Divadlo dvanáct“ nad malým jevištěm, Černiak dodal asociace Johnsonových „hudebních čísel“ se slavnými operami. Tento princip však fungoval spíš jen vnějškově, když nápověda k árii Altistky, ve které se vyznává ze své lásky ke zpěvu, vystaví nápis „Věc Makropulos“. K „soustřeďovací“ árii Barytonisty o tom, jak musí pečlivě počítat nástupy a přitom působit uvolněně, sólista mává rudou podšívkou saka jako muletou a objeví se nápis „Carmen“. Plačtivou tenorovou árii se stížností na její krátkost provází líčení a červený klaunský nos „Cania“ vedle titulku „Komedianti“. Lyrickou árii s informací, že v opeře zazní dvakrát, zpívá Sopranistka oblečená v upnutém neoprenovém kostýmu ryby nad nápisem „Rusalka“, zatímco rychlou verzi této árie Sopranistka pěje hrdinně v kostýmu Valkýry. Barytonistova „dlouhá“ árie je s cylindrem „oněginovská“.

Inscenací se prolínají další špílce, až příliš různorodé: dámy vyndávají ladičky z podvazku nebo záňadří, aby se Sopranistka dostala do zákulisí, musí zvednout „neskladné“ obruče pod sukní, Tenorista upíjí vincentku pro vylepšení hlasu, Sopranistka s Tenoristou hrají pingpongový duet s červeným nosem „Cania“, Basista prošvihne výstup a před vstupem na scénu ani nestihne odložit pivní půllitr. Když se Sopranistce nepodaří překazit milostné hrátky Altistky s Barytonistou střelbou z revolveru, protože zasažená Altistka vzápětí obživne, přitáhne si k sobě Barytonistu alespoň pod roztažený deštník. Vsuvka v podobě parodie na televizních kvíz, pro který Nápověda vybral na jeviště jednu divačku, však už byla neúměrně zdlouhavá.

Ani charakteristika jednotlivých postav se nepovznesla k dynamičtější pestrosti. Sopranistka (Eva Dřízgová-Jirušová) se chová jako nafoukaná afektovaná primadona, která střídá pompézní extravagantní kostýmy a hlavně se vytahuje, jak ohromí svými lyrickými pěveckými kvalitami i virtuozitou, zatímco altistka kritizuje nesrozumitelnost její deklamace a všichni jsou dotčeni její nedochvilností. Se Sopranistkou se o přízeň atraktivního Barytonisty přetahuje závistivá, nicméně také sebevědomá Altistka (Anna Nitrová), která si hraje na femme fatale. Ve své dlouhé árii bez doprovodu si sice libuje, že si může přidávat nebo vypouštět noty, aniž to kromě skladatele, klavíristy a ostatních zpěváků někdo pozná, ale má nervy z toho, jestli se intonačně strefí do závěrečného „a“, kdy se to pozná, protože se k ní přidá klavír. Tenorista (Václav Morys), v bílém smokingu, si stěžuje, že má v celé opeře jedinou árií a nemůže uplatnit vysoké „cé“, i když je zrovna ve formě, zatímco Basista (Martin Gurbaľ) si libuje, že se po své jedné árii může vrátit (na pivo). Barytonista (Lukáš Bařák), v černém smokingu, tu je za typ barytonového elegantního kavalíra. Klavírista Michal Bárta si svědomitě hleděl svého partu a do děje se zapojoval jen minimálně.

Čtyřnotová opera je nejen prvním titulem v novém prostoru Divadla 12, ale také prvním počinem nově vzniklé Operní akademie Ostrava jako bonusu studijního programu Fakulty umění Ostravské univerzity. Nad rámec inscenací vlastního Operního studia Fakulty umění (od roku 2009 například Figarova svatba, Hlas lesa a Veselohra na mostě, smetanovsko-dvořákovské kombinace Prodaná Rusalka, Příhody lišky Bystroušky a další) se studentům otevírá praxe přímo v profesionálním divadle a příležitost vystupovat v inscenaci po boku zkušených kolegů. Pro příští sezónu je takto plánovaná Salieriho opera Škola žárlivých.

Ostravská inscenace Čtyřnotové opery, jakožto první titul v komorním prostoru Divadla 12 a pilotní projekt Operní akademie, a to i přes limity humoru Johnsonova díla a úskalí, který nový, kontaktní prostor pro operu odkryl, vykročila bezesporu správným směrem.

Hodnocení autorky 70 %

Tom Johnson: Čtyřnotová opera.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo 12
Premiéra 14. února 2019 (recenzováno druhé představení 16. února 2919)

Překlad: Přemysl Charvát
Hudební příprava: Paolo Gatto
Klavírní doprovod: Michal Bárta
Režie: Juraj Čiernik
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Jitka Rusnák Stauder
Dramaturgie: Eva Mikulášková

Osoby a obsazení:
Soprán – Eva Dřízgová-Jirušová
Alt – Anna Nitrová
Tenor – Václav Morys
Baryton – Lukáš Bařák
Bas – Martin Gurbaľ
Průvodce operou – Tomáš Kura